Továrna

Údaje o textu
Titulek:	Továrna
Autor:	Konstantin Biebl
Zdroj:	BIEBL, Konstantin. Dílo – Svazek 1. 1923-1925. Praha: Československý spisovatel, 1951. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

I. zpěv

Signálem válečným siréna do kraje volá:
Sklárna vítězí! Sklárna všude postupuje!
Z komínů zčeřených stoupají černá kola,
slunečný kraj jak zlaté jezero v nich se třese,
sklárna vítězí, sklárna všude postupuje,
přepadá lidi, přepadá stromy v lese.

Z tichých a zmučených horských měst
sklárna postupuje, sklárna se šíří,
podle řek a podle cest
vesničkám na srdce míří.

S doškových chaloupek strhuje staletý mech.
Na okna drnká. Omítku se zdi drolí:
Václave Bárto, nech toho! Nech!
Za pluhem věčně chodit budeš v poli? —

Klekání v horách, dívčí smích,
na prahu chaty zníval
přes luka, pole, po lesích —
zvolna se stmívá.

Klekání v horách, dívčí smích,
do noci dlouho se chvěl,
přes luka, pole, po lesích
z dalekých skal se navracel.

V šedivém hedvábí chodí
teď s nemocným starcem na procházku,
a jeho berle na slunce vodí,
jež nepoznaly lásku.

V dutý hlas zlata kdys věřila,
v třaslavé ruce hasnoucí
před bohem a lidmi mu svěřila
svá ňadra bílá, kvetoucí.

Klekání v horách — její smích —
kdesi se ztrácí.
Není ho slyšet. O berlích
těžce se vrací.

Neví továrník, neví, co s jeho paní se děje,
že už se nikdy na něho neusměje;
po zahradě bloudí v zamyšlení,
kvetoucí větve stromů k ňadrům shýbá,
po někom vztahuje ruce, koho tu není.
Večerní rosou zrosené růže líbá.

Na bolest v kříži, jak zestárlá vrba v bezesných nocích,
továrník víc a víc si naříká,
ženu svou úžeji svírá v chvějících bocích,
jež v studeném stínu jeho ramenou tiše sněží,
však její srdce přec mu uniká a uniká
jak rozhoupaný zvon, letící z bílých věží.

V bezlistých strojích větvemi železnými
vichřice elektrická kymácí,
dělníci v modrých halenách, Bárta s nimi
domů se po noci z práce navrací.

Z hor říční písek sluncem prohřátý,
známý a měkký Václavův hlas,
do oken ložnice k ránu zavátý,
starcovy sežloutlé ruce s těla jí střás’.

Signálem zoufalým siréna do kraje volá:
Sklárna vítězí! Sklárna všude se šíří!
Sklárna, která má křídla netopýří.
Z komínů zčeřených stoupají černá kola,
slunečný kraj jak zlaté jezero v nich se třese,
sklárna postupuje, všude se plíží,
přepadá lidi, přepadá stromy v lese.

Bárta jde z práce, chtěla by zavolat, vykřiknout —
tovární komín jako prst se jí klade na ústa,
chtěl by se zastavit, za ní se rozběhnout —
továrna kouřem a sazemi cestu mu zarůstá.

II. zpěv

Naposled spatřila milence chudého,
na věrném koni odjížděl k večeru.
Druhý den vdala se za muže jiného.
Sedává k pianu. Černému jezeru.

Bílý kůň brodí se ve strunách,
z piana vyjít ven nechce,
z prázdného sedla jde hrůza a strach,
koníčku, kde máš jezdce?

Ve víru klavíru chytám tě za hřívu,
koníčku bílý, jsi to ty,
co srdce mé ve víru — ve víru klavíru —
pošlapal svými kopyty?

  Ruce své hudbou po něm rozpíná,
  na dlouhé hřívě ještě se zachytí:
  Koníčku, pověz, zda na mě vzpomíná
  ve chvíli, kdy musím pro něho zemříti?

  V ledové samotě zavřených víček
  na nic už nečeká, na nic už vskutku.
  Jen na tu eskortu voskových svíček,
  až přistoupí jedna: Dámo v smutku —

  ve jménu smrti vás zatýkám!

  Pod krutým křížem berli starcových
  noc kleká na celou fabriku,
  houstne a stmívá se ve zracích
  sklárenských dělníků.

  Z rozrytých rukou, čel a ze skrání
  táhnoucí chmury se zvedají,
  jako když z černých brázd havrani
  v jediné hejno se slétají.

  Nepotkáš slunce po celý boží den,
  kamkoli noha tvá zabočí,
  jako bys stále chodil jen
  pod černou klenbou vzpurných obočí.

V ssutinách lásky se přimykám k tobě, muži.
Nemoc svou, srdce mé, celou továrnu dokola
dej obklíčit záhonem bílých kvetoucích růží.

Ten útok světla a krásy továrna nezdolá!

Snad v záři bílých růží, jak v kruhu hvězd,
stín mého srdce i berli tvých se zjasní.

Snad se uvolní zaťatá pěst,
po vůni sáhne, po trochu jasu.

Snad budeme dokonce šťastni,
najdem-li společnou spásu!

Do země kypřené tesknými vzdechy
smutek jak těžkou a černou zem
ke kořenům bílých růží hází
Bárta pod oknem.

Zality potem a krví dělníků všech,
porostou bílé růže v továrních zdech?

Porostou bílé růže, kde ničeho není
kromě boje, nenávisti, lopocení?

Stříbrný rýč k srdci jí nasadil,
jako by byla kusem země živé,
z níž rostou růže, tráva a obilí,
zpěv ženců jí zazněl v srdci dříve,
než mohla od okna odvrátit tvář:

Kdo mi to srdce v hrudi obrátil?

— čas žní je, ženo! Doušek tvých rtů mne posílí!
Co pod srpem zraje, to musí podlehnout!

A z očí Bártovi vyšlehla zář
jak střelná rána, jíž nelze uniknout —

Hladiny zrcadel v rámech zlatých,
vzedmutých prudce vlnami baroku,
tak jako ostatky zemřelých svátých
ztichnou a zestydnou při prvním doteku.

Karavan slzí a slov je škoda,
táhnoucích v šeru po pokoji,
po nábytku zčernalém jako voda,
když dlouho hnije a stojí.

Stříbrných příborů kalný třpyt
za záře studené, bledé
jak mámivých bludiček svit,
jen hlouběji do bažin vede,

zde brání se smrti a zániku
jen starcova berla, jež po zemi klape,
podobna tolik chladnému krápníku,
z kterého život přetence kape —

přibývá noci, ubývá dne,
za chvíli zcela se zešeří.
Jako by nebylo poledne:

Nesete oběd? Večeři?

V rozpacích stojíš zmlklý a nesmělý
před věcmi, jež dři mou jak lidé zemřelí,
za živa vzal bys je, otřásl jimi,
proklínal, volal jmény nejsladšími,
nevidí, neslyší ani tvých slzí a slov,
nábytek, koberce, vázy a záclony,
vadnoucí pomněnky v saloně za okny,
všechno to odnese na hřbitov —

Na hřbitov ne — do hor někam v Aljašce,
kde hledali zlato a zlata nenašli,
kde při zemi plazí se nůž a revolver v tašce,
horečkou bohatství, slávy a zisku
nemocný, nešťastný, rezavý, zlý
láme se, selže před smutnou hromádkou písku —

Krásněji, jasněji žilo se na horách
pod modrým nebem v doškových chaloupkách,
časně jdou spat a ráno vstanou
do školy s dětmi, s otcem do práce,
večer na shledanou !

Šicí stroj zpíval, když na něm jsem šila,
okno jen zářilo, když jsem je myla,
jinam se díváš, jinam myslíš: hej, hola!
Někdo tě zatahal za rukáv, za ruku,
hrneček mléka s plotny tě volá,
honem a honem, nebo ti uteku —

Hlas můj jde ve stopách bolesti,
zahalen v plášti smutku, přes pole, lesy a vesnice,
na cestu ptá se, když přijde k rozcestí,
u dveří zastaví. Dechem se dotkne petlice,
— táto? Jako by někdo zaklepal?
Děti se krčí.

Cizinče, dál!

Cizinec, věru, dřív dcera a sestra jejich,
slzy mluví za ni,
když náhle se zjevila v dveřích:
— Matka už spí?
Spí!
— Tak nebuďte ji ani. —

Snad za mnou přijdou, když nemohu k nim,
aspoň náš Emir, ten divoch! Dálkou a tmou
skočil by ke mně třeba oknem zavřeným,
vždyť už je tady. Leží mi u nohou.

Emire, Emire, pracky máš od krve,
k ničemu neměj zde důvěry,
po letech je tomu zase po prvé,
co ve tvých psích očích jsem nalezla opory.

Skákat sem oknem, to mi nedělej,
dušičko věrná, dušičko psí,
raduj se se mnou, ale neštěkej,
všechno tu spí!

Nikdo tu od tebe nežádá,
abys mu pracky do klína dal,
zlatými nitěmi zvolna tě opřádá
housenka smutná, abys spal —

Ze nejsi sám, já předem jsem věděla,
postrachu našich slepic a hus,
s křikem a rámusem jedna sem vletěla.
Sedla si přede mnou na ubrus.

Dýchala těžce. Potom se zvedla,
ostatní za ní letěly též,
pod jejich křídly jsem na chvíli zhlédla
ty naše hory a kostelní věž —

Továrna halí se v šedavý dým,
traversy padají, zdi se boří!
Bože můj, uhořím! Uhořím!

Hoří! Hoří!

V ledovém potu procítá k ránu,
dosud ji děsí rudá zář,
jako když nůž hledá k srdci ránu,
u okna ztuhla jí tvář:
Továrna v požáru růží červených,
uprostřed Václav
v květech plamenných.
Ten žhář!

Srdce jí v těle stoupá i klesá
jak závaží, bijící v hodinách,

možná, že vstoupí na nebesa,
možná, že klesne v popel a prach!

Do oblak odletí, k zemi se sesuje!
Není to žena: jsou to ženy dvě!

K starcovým nohám jedna sesouvá se,
druhá, jež odchází, ze zahrady ozývá se:

Muži můj, muži,
já si natrhám kytici červených růží!