Time is money

Údaje o textu
Titulek:	Time is money
Podtitulek:	Z londýnských kreseb Maxa Švagrovského
Autor:	Max Švagrovský
Zdroj:	Národní politika, roč. 13, č. 5. s. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	05. 01. 1895
Licence:	PD old 70

Time is money — čas jsou peníze — říká známé anglické přísloví a Angličané rozumějí tomu výtěčně svým způsobem.

Milovníci sportu rádi tvrdívají, že Angličany tím, čím jsou, právě sport udělal.

Jsem také sportman, jsem však také nestranný, že nechci rozhodovati o tom, zdali Angličané vytvořili sport, nebo zdali sport vytvořil Angličany tak, jakými se skutečně jeví.

Tolik však jisto jest, že na pevnině o Angličanech máme podivné a velice nepravé ponětí.

Dle našeho náhledu jest „spleen“ úkazem, bez kterého si Angličana nedovedeme představiti a přece jest spleen v Londýně věcí zcela neznámou. Možná, že bychom jej nalezli v některém aristokratickém klubu u mladých starců, světa přežilých, leč v občanské společnosti není po něm ani památky.

Přijíždíme ráno do Londýna. Vlak je přeplněn a sotva zastaví, již hrnou se cestující, aby klusem o překot spěchali z nádraží.

Nepodivíme se tomu u hošíka; poněkud nápadnější už to bývá u svižné elegantní slečinky; ale hle! tam běží bělovlasý stařec, tam dokonce vážná matrona.

Nejdou rychlým krokem — ne — skáčou jako v běhu o závod.

Člověk mimoděk ohlíží se, nehrozí-li klenutí nádražní spadnutím, že všickni skokem z nádraží vybíhají. Ale to je tak vždy. Dostaneme se proudem ven a zde na ulici totéž divadlo.

Jedni běží, aby se dostali rychle k „pasům“, dostavníkům a ku tramwayím uvnitř i na střechách naplněným — jiní berou „caby“ (drožky) útokem, ještě jiní běží dále ulicí, ve které se vše kolem nás jen kmitá.

Kam oko pohlédne, všude vidí spěch, vše je v klusu a každý vyhlíží, jakoby kdo ví co mohl zmeškati. Angličanu nestačí drožka těžkopádná, která je tu vzácností. Musí míti cab, dvoukolový lehký rychlý vozík, který se na místě otočí, všude proplete, který dopřává volný rozhled ku předu, jakoby cíl cesty nesměl býti zastřen.

Tu kolem vás mihne se cab a za ním stejným tempem dvoukolová kára i ohromný vůz nákladní — jízda krokem se zde nezná, a nedivili bychom se nikterak, kdyby v tom reji i pohřební vůz tryskem uháněl s celým průvodem pozůstalých truchlících…

Jsme jako u vidění! Jsme to skutečně v Anglii? Kde je spleenovitý do prázdna hledící lord? Kde je ta vytáhlá unylá miss anglická? Nevidíte ni jedno ni druhé. Vidíte samé zdravé, čilé, za svým cílem kvapící muže plné otevřené tváře. Vidíte holčice jako na strunách, většinou brunetky prostřední postavy, žádná zbytečná těžkopádná paráda, samá elegantní postava plná ohně a čilosti, žádné dlouhé neforemné nohy, samá nožka jako srnčí, černá punčoška, lehký střevíček. Jen klobouky jsou poněkud široké a mnoho peří na nich. Tu však poznáváte brzo, že klobouk jiný býti nemůže, neboť Angličanka se neplete, nentahuje a nehladí vlasy. Nese je u volném kotouči v síťce obalené. Nízký klobouček divně by se na zdravém volném účesu vyjímal — proto je široký.

Vše spěchá kolem, ale tolik času vám přece zbývá, že můžete kritickým okem hodit po tvářinkách kolem se kmitajících. Samá hezká, mnohá velmi krásná, žádná — pravím — šeredná tvář!

A vše kolem vás žene se ve spěchu dále. Tu nevidíte veřejného posluhu o roh opřeného — to by Angličan ani nesnesl. Tu nevidíte lid lelkující nebo zevlující, ba ani policemen nestojí tu jako zapomenutý kůl; i on je v tom neobyčejném ruchu na svém místě, aby pořádal všechno to hnutí pouliční, aby tu vozy, tu běžce zastavoval, volné přechody přes ulici řídil a nad tím bděl, by do všeho toho spěchu se nevloudil zmatek zkázonosný. Pohledněte kamkoliv, nikde neuvidíte těžkopádný náš vůz, na který by vozka tramwayový musil minutu pískat, než se vyhne; nevidíte tu nikde klepny chodník zabírající, neuvidíte tu nikde člověka, který nechává jednu nohu pozadu, jak se říká.

Vše spěje, vše takřka řití se ku předu, vše popohání jakési kouzlo čilosti, a tu poznáte, že není to pouhou frásí: „Time is money!“