Theorie a praxe

Údaje o textu
Titulek:	Theorie a praxe
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	Národní listy, roč. 64, č. 27. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	27. 01. 1924
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: [[d:Q1394|Vladimir Iljič Lenin]]

Kronikář nemůže se nezamysliti nad zjevy, které provázejí smrt Uljanova-Lenina. Ukazujíť nad míru jasně, jak strašná propast je mezi komunistickou theorií a komunistickou praxí. S monarchistickou pompou bude pohřben vůdčí duch revolučního proletariátu; z monarchistických institucí nic zde nechybí, ani šestidenní smutek. Za staré monarchie vznikl Petrohrad; po smrti Leninově bude Leningradem. Stará komedie hraje se novým divákům; pod heslem „Velkého Kollektiva“ uctívá se „silný jedinec“. A s hrdostí konstatuje deník komunistický, že „žádný císař, žádný papež, nebyl pochován s takovou účastí“. Žádný, jen Lenin!

Silný jedinec! Kolikrát jsem slyšel na rozčilených schůzích volebních a v sloupcích komunistických novin strašné toto slovo! Všechny zločiny, jež může spáchati člověk a jichž, žel, je nemálo, ustupovaly v očích oddaných učňů Marxových a Leninových do pozadí před tímto nejstrašnějším zločinem! Silný jedinec! Toť byl ortel smrti, vynesený tolikráte nad drem Rašínem, než byl proveden brečícím hrdinou své doby! Ale theoretický kolektivism v praxi nedovedl se obejíti bez silného jedince. Theorie Marxova a Leninova nesrovnávala se s Carlylovským ctěním hrdin; praxe srovnává se však s ctěním Lenina!

Možno namítnouti, že běží zde o sílu jiného druhu a jiného oprávnění ethického. Že síla Leninova byla v massách, jež representoval a pro něž pracoval a že tudíž proletariát — domněle revoluční — oslavuje-li Lenina, oslavuje sebe. Tak by bylo možno líčiti věc, že běží tu „o strašnou sílu tisíců“, jež vstoupila podle slov básníkových z věřících do Mistra Jana Husa před koncilem. Ale případ není totožný, případ není ani podobný. Neběželo zde o vzdor, bouřící se proti útisku; Lenin, sahaje po moci diktátorské, nebyl mluvčím většiny, byl pouze mluvčím minority. Silou jeho nebyly miliony věřících, jako jejichž plnomocník by jednal; silou jeho bylo, že v chvílí, kdy byl v prostředcích nevybíravým vůdcem malé menšiny, většina vůdce neměla. Smutným dějinným ortelem nad Leninem zůstane, že byl bezvýznamným a bezmocným za režimu carského, byť i carem byl car Mikuláš, ale ovšem stal se významným a mocným za režimu Kerenského. Uhnul v zápase s protivníkem ve svých prostředcích nevybíravým, jako byl carský režim; nabyl odvahy k akci v době, kdy se zmenšilo risiko a kdy nastal chaos. V podstatě úspěch Leninův není úspěchem proletariátu, není úspěchem širokých mass, není predevším úspěchem demokracie. Lenin šel za svým snem, svou myšlenkou a svou silou byl silen. Je to napoleonovský úspěch, docílený a udržovaný s bezohledností více než napoleonskou. Není to úspěch revoluce proti absolutismu; je to úspěch absolutismu proti revoluci. Ne protože Uljanov-Lenin byl representativním duchem, vtělením ruského proletariátu, zvítězil; ne proto, že vůle jeho byla by vůlí mass, jeho ideál jejich ideálem, jeho víra jejich vírou; ale proto, že měl dosti bezohledné a kruté energie vnutit svou vůli, nadiktovat svůj ideál a svou víru. V každém diktátoru je dávka pohrdání lidem; poněvadž nevěří jeho inteligenci a soudnosti, stává se kurátorem slabomyslného.

Bylo by pošetilé podceniti Leninovy (chybí řádek) žení vítězství, jako k jeho udržení. Ale také Napoleon byl velmi schopný a umřel-li na Svaté Heleně a Uljanov-Lenin jako držitel — aspoň formální držitel moci — nelze z toho vyvozovati nic proti Napoleonovi, jehož režim — stejně v mnohém přizpůsobivý a po revolučním aktu evoluční — trval poněkud déle a za okolností mnohem nepříznivějších pro Napoleona. Lenin nedošel dále než Napoleon. Pro toho, kdo věří ve vývoj lidstva k demokracii a rovnosti, nemůže býti právě povzbuzením vítězství a udržení diktatury Leninovy. A pro ty, kdož v době kolektivistického chiliasmu oceňují, co je životní síly v individualismu — ne ovšem stupidně rozpoutaném, nýbrž ukázněném a moderovaném — může být pouze velmi smutným dostiučiněnim, že největší potiratelé „silných jedniců“ konec konců postaví si modlu silného a bohužel, až příliš násilného jedince.

Je to bankrot kolektivismu, ale také karikatura individualismu. A nesmíme se ani přes příliš ukonejšovati tím, že zde roli rozhodnou hrají zvláštní poměry ruské, které umožnily úspěch Leninův. Tento úspěch znamená — je-li střízlivě posuzován a hodnocen — kus obecného neúspěchu myšlenky demokratické. Že v Rusku byla demokracie Kerenského, je pravda. Ale krisi — jež se ovšem projevuje v jiných formách — krisi demokracie prodělává skoro všade. Diktatura je líbivé heslo, protože víra v demokracii je podryta. Pod jakou firmou se propaguje a zavádí autokracie, je už další otázkou. Co stačí v Rusku, jinde nestačí. Ostatně běží pouze o firmu, o nic jiného. Firma vlády dělníků a sedláků nebude vládou dělníků a sedláků. A zde jsme u velikého nebezpečí: nebezpečí, že nedůvěra k demokracii vytvoří předpoklady pro absolutismus, maskovaný působivými hesly a snad jim i věřící, ale přece jenom absolutismus. V theorii tudíž možno mluviti o rostoucí demokracii, poněvadž největší možný počet lidí béře podíl na moci; v praxi možno mluviti o ohroženi demokracie, jestliže tuto největší možný počet lidí nechová důvěry k zásadám demokracie a k jejím představitelům. Od této nedůvěry zbývá už jen krok k diktatuře, ať už několika silných jedinců, ať k diktatuře jednotlivcově. Čím namáhavějším úkonem pro někoho je myšlenka, tím spíše dá si diktovati, zvláště zní-li pro první chvíli aspoň příjemně, co se mu diktuje. Massy kromě toho potřebují — přes nejrevolučnější hesla a přes Marxův materialism a kolektivism — mít něco, před čím by klečely. Není-li Boha, zbožňuje se i Lenin. Vystihnouti tuto disposici mass, vyřezat si u nejbližší vrby píšťalku, na kterou bychom zahvízdali, najít psychologickou chvíli, kdy massy zatouží si zatančit, dovést magnetisovat před úspěchem a zabíjet po úspěchu, toť celé tajemství. Je-li třeba biče, vzíti bič pevně do rukou! Demokracie, jež se trvale diskredituje, připravuje půdu autokratům. Mínění kronikářovo je, že je chvíle po všech stránkách velmi vhodná, abychom se zamyslili.