Teta Rosa

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Teta Rosa
Autor: Guy de Maupassant
Původní titulek: Nos lettres
Zdroj: MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 116–123. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Pavel Projsa
Licence překlad: PD old 70

Osm hodin v železničním vlaku v zápětí mívá ospalost u jedněch a bezesnost u druhých. Pokud mne se týče, každá cesta připraví mne o spánek příští noci.

K páté hodině přibyl jsem k příteli svému Muretovi d’Artus, abych tři neděle ztrávil na statku jeho abelleském. Byl to pěkný zámeček, jenž zbudován byl koncem předešlého století jedním z jeho předků a odtud zůstal v rodině. Honosil se oním útulným rázem, jímž vyznačují se domy stále zařízené, obývané a oživené týmiž lidmi. Nic se tam nemění; patrno jest, že čalouny nikdy nebyly zaměňovány a vybledly, ustaraly a sešly na těchže stěnách. Nic nemizelo odtamtud z dávného nábytku a pouze čas od času byl přestavěn, aby místo se získalo pro nový kus, jenž ocitl se tam jak novorozenec mezi bratry a sestrami.

Budova nacházela se na stráni uprostřed parku, sklonem nížícího se až k řece, přes niž klenul se kamenný most o dvou obloucích. Za vodou prostírala se luka, po nichž volně přecházely tučné krávy odchované na vlhké půdě, jejichž velké hluboké oči plny se zdály rosy, mlhy a chladu svěže zelené pastvy. Přilnul jsem k venkovské samotě té, jak přilnouti jen možná k něčemu, co vroucně kdo baží zváti svým. S potěšením neskonalým na podzim co rok jsem tam odjížděl a vracel jsem se odtamtud jenom nerad a se zármutkem.

Poobědvav s milou a tichou rodinou, jíž uvítán jsem byl jako příbuzný, tázal jsem se přítele svého Pavla Mureta:

― Který pokoj jsi mi letos přichystal?

― Pokoj tety Rosy.

O hodinu později paní Muretová d’Artus, sledována třemi svými dětmi, dvěma vyrostlými děvčaty a malým hošíkem, uvedla mne do pokoje tety Rosy, kdež posud nebyl jsem bytoval.

Když jsem osaměl, prohledl jsem si stěny, nábytek a celý vzhled jizby, abych vpravil se v ni i duchem. Znal jsem ji, ale málo, a několikráte jen do ní jsem vstoupil, abych zběžně podíval se na pastelový obraz tety Rosy, podle něhož místnost měla své jmeno.

Netlumočila mi naprosto nic, tato stará teta Rosa, v papilotách vypodobená za sklem. Měla vzezření jedné z oněch dobrých žen z minulých dob, dbalých pokoje a řádu, a zdatných právě tak v morálních zásadách jako v kuchyňských receptech, jež ruší veselost a zasmušilými a nevrlými zjevy bývají ve venkovských domácnostech.

Ostatně nikdy neslyšel jsem o ní mluviti a nic mi nebylo známo o jejím životě ani o její smrti. Pocházela ze století tohoto či ze století předešlého? Opustila tuto zem po klidné či pohnuté pouti mládím a starobou? Odevzdala nebi čistou duši panny, tichou duši manželky, něžnou duši matky či úctyplnou duši vznícenou láskou? Co mi na tom záleželo? Pouze jmeno „teta Rosa“ zdálo se mi směšným, všedním a ošklivým.

Vzal jsem jednu ze svící, abych prohledl si přísnou její tvář vysoko zavěšenou ve starobylém dřevěném zlaceném rámci. Shledav ji bezvýznamnou, nepříjemnou, ano protivnou, obrátil jsem se po nábytku. Všechen pocházel z posledních let panování Ludvíka XVI. a z časů revoluce a direktoria.

Nic, ani židle, ani záslona nevnikla od těch dob do této jizby, jež dýchala vzpomínkou, jemnou vůní dřeva, látek a barev pozůstalých v příbytku, kde žila, milovala a trpěla srdce.

Pak jsem ulehl, ale usnouti nebyl jsem s to. Po hodině neb dvou marného převalování odhodlal jsem se se vstáti a psát listy.

Otevřel jsem malý mahagonový psací stůl s měděným kováním, umístěný mezi dvěma okny, doufaje, že naleznu tam papír a inkoust. Nenašel jsem však nic kromě držátka z dikobrazí bodliny, velmi opotřebovaného a okousaného poněkud na hořejším konci. Již zavíral jsem desku, když do oka šlehl mi třpytný jakýs blesk. Byl to drobný žlutý bod, jenž v rohu jedné přehrady tvořil nepatrný kulatý výstupek.

Sáhnul jsem naň prstem a zdálo se mi, že se pohnul. Chopil jsem jej dvěma prsty a zatáhl, jakž právě šlo. Zvolna povolil vzhůru. Byla to dlouhá zlatá jehlice, zapadlá a schovaná ve zvlášť upraveném otvoru.

K čemu to? Ihned mi napadlo, že sloužiti bude ku stisknutí péra, jež ukrývá nějaké tajemství, a hledal jsem. Trvalo to dlouho. Po dvouhodinném nejméně pátrání našel jsem malý otvor téměř naproti prvému, ale prostřed přepážky. Vetkl jsem do něho jehlici; úzká plotnička vletěla mi mezi samé oči a spatřil jsem dva balíčky psaní, sežloutlých a svázaných vybledlou modrou stužkou.

Přečetl jsem je a tato dvě z nich jsem opsal:

„Přejete si tedy, abych vrátil vám vaše listy, moje tak drahá přítelkyně? Zde jsou — ale působí mi to veliké hoře. Čeho se bojíte? Že je ztratím? Vždyť jsou zamčeny! Že budou mi ukradeny? Vždyť bdím nad nimi, neboť jsou nejdrahocennějším mým pokladem.

Ano, spůsobilo mi to hoře nesmírné. Uvažoval jsem, zda v duši nevloudil se vám nějaký žel — ne snad žel, že milovala jste mě, jelikož vím, že milujete mě stále, ale žel, že na bílém papíře vyjádřila jste vroucí tuto lásku ve chvílích, kdy srdce vaše svěřovalo se nikoli mně, nýbrž péru, jež držela jste v ruce. Milujeme-li, cítíme potřebu sdílnosti, touživou potřebu mluviti a psáti, a mluvíme a píšeme. Slova přes rty splynulá, plná hudby, zpěvu a něhy, vlastním žárem mění se v páru a zanikají a mizí, jak byla vyřčena, a v paměti utkví jedině matnou ozvěnou, již nelze ani viděti, ani se dotknouti, ani políbiti jako slova, jež napsala vaše ruka. Dopisy vaše? Ano, vracím vám je, ale s jakým zármutkem!

Bezpochyby, když stalo se již, tklivý stud vás jal nad slovy nepomíjivými. Litovala jste ve vnímavé a bázlivé duši své, podnícena hnětlivou výčitkou, že psala jste muži, že jej milujete. Vzpomněla jste si na věty, jež vzrušily vaši mysl a řekla jste si: Obrátím v popel slova ta.

Buďte klidna, buďte pokojna. Zde jsou vaše listy. Miluju vás…“

„Milý příteli!

Nikoli, nepochopil jste a nerozuměl jste. Nelituju a litovati nebudu nikdy, že psala jsem vám o své lásce. Psáti budu vám vždycky, ale vrátíte mi každý můj list, jakmile jej obdržíte.

Velice pohorším vás, milý příteli, řeknu-li vám důvod této své žádosti. Není poetický, jak míníte snad, ale praktický. Mám strach, ovšem ne před vámi, nýbrž před náhodou. Prohřešila jsem se a vina spočívá na mně. Nechci aby poklesek můj stihl jiného nežli mne.

Rozumějte mi dobře. Můžeme umříti, vy nebo já. Vy umříti můžete následkem pádu s koně, jelikož každého dne jezdíte, umříti můžete ranou zákeřnou, v souboji, na srdeční mrtvici, zvrácením povozu a tisíci spůsoby, neboť smrt jest sice jen jediná, ale druhů má více nežli jest dnů našeho žití.

Pak sestra vaše, bratr váš a švakrová vaše našli by moje psaní.

Domníváte se, že mají mě rádi? Já nedomýšlím se toho naprosto. A pak, i kdyby mne i zbožňovali, je možno, aby dvě ženy a jeden muž znali tajemství — podobné tajemství a nepověděli je dále?

Zdá se, že dím věc velmi ošklivou, mluvím-li nejprv o vaší smrti a podezřívám-li nad to mlčelivost vašich příbuzných.

Avšak dříve nebo později umřeme všichni, pravda-li? A téměř jisto je, že jeden z nás předejde pod zem druhého. Pak třeba na zřeteli míti veškerá nebezpečí, a tudíž i toto.

Pokud na mně, dopisy vaše uschovám zároveň se svými v tajné přihrádce malého svého psacího stolu. Ukážu vám je v jich úkrytu, spjaté hedvábnou stužkou, any plny lásky naší dřímají vedle sebe jak milenci dva v jednom hrobě.

Namítnete snad, umru-li já první, že manžel můj psaní ta najde.

Oh, v ohledu tom nemám nijaké obavy. Předně nezná tajnou přihrádku mého psacího stolu a pak nic v něm nebude hledati. A kdyby i po smrti mé je našel, nebojím se ničeho.

Pomněl jste někdy na všecky milostné listy, jež nalezeny byly ve psacích stolech zemřelých? Já dávno již pomýšlela jsem na okolnost tu a pouze dlouhé úvahy o předmětě tom přiměly mě k tomu, že prosila jsem vás o vrácení mých dopisů.

Pamětliv buďte, že nikdy, rozumějte dobře, nikdy žena nepálí, netrhá a neničí listy, v nichž řeklo se jí, že je milována. V nich jest celý náš život, celá naše naděje, celé naše snění. Malé papírky ty, jež nesou naše jméno a hovoří k nám němou sladkou řečí, jsou relikvie, a my ctíme kaple, a zvlášť takové, kde světicemi jsme samy. Milostné naše listy jsou průkazy naší krásy, průkazy našeho vděku a průkazy naší svůdnosti, vnitřní ženskou naší pýchou a poklady našeho srdce. Nikoli, žena nikdy neničí tajné a drahé tyto archivy svého života!

My zemřeme však jako každý a pak… pak dopisy ty se najdou. Kdo je najde? Manžel? Co učiní? Nic! Spálí je!

Oh, mnoho rozjímala jsem o tom, velmi mnoho. Považte, že každodenně umírají ženy, které byly milovány, že každodenně doklady viny jejich dostávají se v ruce manželů a že nikdy nepovstává pohoršení a nikdy nedochází k souboji.

Posuďte, milý příteli, co je to muž. Mstí se na živé, bije se s tím, kdo jej zneuctil, a zabíjí jej, pokud ona žije, poněvadž… ano, proč? Nevím to určitě. Ale když po smrti její najde podobné důkazy, spálí je, mlčí, dále tiskne ruku nebožčině milenci a je spokojen, že dopisy ty nepadly do rukou cizích a že jsou zničeny.

Oh, znám jich několik mezi svými přáteli, mužů tohoto rázu, kteří spálili as takové důkazy a kteří staví se jako by o ničem nevěděli a kteří zuřivě byli by se potýkali, kdyby je bývali našli, pokud ještě žena jejich byla na živu. Ta však umřela. Pojem o cti se změnil. Hrob jest promlčením nevěry manželské.

Tedy podržeti mohu naše psaní, jež ve vašich rukou ohrožují nás oba.

Řekněte, zdaliž nemám pravdu?

Miluju vás a vroucně v duchu vás líbám.

Rosa.“

Pozvedl jsem zrak k podobizně tety Rosy, zadíval jsem se v přísnou, vrásčitou a poněkud zlovolnou její tvář a pomněl jsem na všecka ona srdce ženská, jež neznáme, jež za tak zcela jinaká pokládáme, nežli jaká jsou ve skutečnosti, a jejichž netušíme vrozenou a prostou lest a tichou šalbu, a na mysli zatanul mi verš Alfreda de Vigny:

Stále týž druh, jenž cit v duši své má dvojí.