Tatíčkovy pohádky/Sněženka a sedm trpaslíků

Tatíčkovy pohádky Ludmila Tesařová
Jak šla zvířátka do světa	Sněženka a sedm trpaslíků	O Skleněném vrchu

Údaje o textu
Titulek:	Sněženka a sedm trpaslíků
Autor:	Ludmila Tesařová
Zdroj:	TESAŘOVÁ, Ludmila. Tatíčkovy pohádky. Šesté vydání. Praha : Vojtěch Šeba, 1935. s. 28–34.
Licence:	PD old 70

Za horami žil kdysi král a měl tak krásnou a milou dcerušku, že jí nebylo v světě rovno. Každý ji miloval, jenom macecha ji neměla ráda. Mrzelo ji, že Sněženka je krásnější než ona a že ji má každý rád.

Jednoho dne král odejel do boje, a královna poručila služebníku, aby zavedl Sněženku do hustého lesa a tam ji nechal. Myslila, že Sněženka zabloudí a umře hladem.

Sněženka bloudila celý den po lese, až večer přišla k chaloupce obrostlé mechem. Vešla dovnitř — nespatřila nikde živé dušičky. Byl tam dlouhý stůl a na něm sedm talířků s ovocem, sedm lžiček a sedm sklenic s medovou vodou.

Sněženka měla velký hlad — ujedla z každého talířku po kousku ovoce a upila z každé sklenice trochu šťávy. Pak se položila napříč přes sedm postýlek, co tam stály podél stěny, a usnula.

Jen usnula — přišlo do chaloupky sedm trpaslíčků, vousatých mužíčků. Posadili se za stůl k večeři, a tu první povídá: „Z mého talířku někdo ujedl a z mé sklenice upil!“ Druhý zvolal: „Mně také!“ Právě tak volali všichni.

První řekl: „Divná to věc! Až se najíme, prohlédneme světničku, není-li tu někdo schován!“

Vstali od stolu a našli Sněženku na svých postýlkách. Po špičkách obcházeli kolem, usmívali se a šeptali: „Hle, jaká to krásná dívenka! Slzičky se jí třpytí pod řasami, plakala ubožáček — snad je nešťastná. Nesmíme ji polekati, nebuďme jí, počkáme, až se sama probudí.“

Vtom se Sněženka probudila. Vstala, rozhlédla se a spatřila trpaslíčky. Sepjala ruce a prosila je: „Nehněvejte se na mne, ujedla jsem z vašich talířků, upila jsem z vašich skleniček. Byla jsem hladová! Zbloudila jsem, nevyhánějte mne, budu vám sloužiti, vařiti a uklízeti.“

Trpaslíčkové se usmáli na ni a řekli: „Vítáme tě, Sněženko, jsi nám milá jako sestřička, zůstaň u nás, pokud budeš chtíti.“ Sněženka tedy u nich zůstala. Když jim vypravovala o zlé maceše, pravil nejstarší z nich:

„Buď opatrná, Sněženko! Kdyby se královna dověděla, že jsi na živu, jistě by ti znovu chtěla ublížiti. Dokud jsme doma, ubráníme tě, ale když odejdeme, nikomu neotvírej a nikoho do chaloupky nepouštěj!“

Sněžence se vedlo dobře mezi trpaslíčky. Aby se jí nestýskalo, přivedli jí srnku a holubičku. Všichni měli Sněženku rádi. Královna-macecha na Sněženku již ani nevzpomněla. Jednoho dne vzala do ruky své kouzelné zrcátko a ptala se ho:

„Pověz podle pravdy,
zrcátko mé jasné,
znáš-li v světě širém
ženy nad vše krásné?“

Zrcátko odpovědělo:

„Krásná jsi, má zlatá,
paní znejmilejší,
Sněženka u trpaslíčků
je však spanilejší.“

Když vše královna uslyšela, rozhněvala se velice a přemýšlela, jak by Sněženku zahubila. Přestrojila se za prodavačku, vzala na ruku košík a do něho vložila barevné stužky, korálky i všelijaké hřebínky a šla hledati chaloupku trpaslíčků. Hledala, až ji našla.

Trpaslíčkové nebyli doma. Zaklepala na okénko. Sněženka otevřela — královny nepoznala; ta změněným, přívětivým hlasem vybízela ji: „Kup si, panenko, krásnou stužku, budeš ještě krásnější, uvážeš-li si ji na svůj bílý krček!“

Sněženka nechtěla ničeho — že nemá peněz — leč královna pravila: „Nakloň se více ke mně z okénka, ať aspoň zkusím, jak by ti slušela; nemusíš koupiti!“ Sněženka se naklonila, a královna otočila jí stužku kolem krku a utáhla tak pevně, že Sněženka ani nemohla dýchati ani vykřiknouti a padla jako mrtvá. Toho si královna přála. Rychle se vrátila opět do zámku.

Trpaslíčkové přišli zanedlouho domů. Tam je ticho, oheň nehoří, večeře není hotova a Sněženka leží na zemi. U jejích nohou plakala srnka, u hlavičky holoubek žalostně houkal.

Ulekli se, co se stalo! Jeden z nich spatřil stužku na krku Sněženky, přeřízl ji — Sněženka si oddychla a otevřela oči. Trpaslíčkové se zaradovali, že žije, a Sněženka jim vyprávěla, co a jak se jí přihodilo. „Po druhé buď opatrnější,“ napomenuli, „a nikoho sem nepouštěj!“

Po nějaké době se opět královna ptala zrcátka:

„Pověz podle pravdy,
zrcátko mé jasné,
znáš-li v světě širém
ženy nad vše krásné?“

Zrcátko odpovědělo:

„Krásná jsi, má zlatá,
paní znejmilejší,
Sněženka u trpaslíčků
je však spanilejší.“

Královna se tuze rozhněvala. Přestrojila se za babičku, vzala na ruku košík s jablky a šla opět k chaloupce trpaslíčků. Sněženka byla sama v chaloupce. Babička klepala na dveře, ale Sněženka jí nechtěla otevříti.

Babička řekla: „Panenko milá, slituj se nade mnou, mám velkou žízeň, prosím, podej mi sklenici vody.“ Sněžence bylo líto babičky, ihned nalila vody do sklenice a podala ji babičce oknem.

Stařenka praví: „Zaplať ti to Pán Bůh! Za to, žes mi dala vody, dám ti toto krásné jablíčko!“ — „Nesmím od nikoho ničeho přijímati,“ řekla Sněženka. „Bojíš se, že je snad jedovaté? Hleď, sním sama jednu půli!“ Překrojila jablko, jednu půli snědla a druhou podala Sněžence. Sněženka dostala chuť na krásné červené jablíčko — i pomyslila si: „Co se mi může stati? Vezmu si je a ukousnu si aspoň kousíček.“

Vzala si od babičky půl jablíčka, a jak do něho kousla — padla jako mrtva. Královna se zasmála a pospíchala odtud.

Večer přišli trpaslíčkové domů. Tam je ticho, oheň nehoří, večeře není na stole, a Sněženka leží na zemi. U nohou jí plakala srnka a u hlavičky houkal žalostně holoubek.

Křísili Sněženku, křísili — ale nevzkřísili! Krásná očka se neotevřela, růžová ústa se na ně již neusmála. Žalostně naříkali: „Umřela, umřela Sněženka naše!“

S pláčem odnesli Sněženku na postýlku. Pak udělali pro ni pěknou rakev se skleněným víkem, aby mohli Sněženku stále vídati. Natrhali kvítí, uvili věnečky, Sněženku uložili do rakve a pokryli kvítím. Nedaleko mezi skalami, tam bude Sněženka odpočívati. Kolem roste kvítí, ptáčkové zpívají, svatojanské mušky svítí po celé noci. Tam bude Sněženka pěkně ukryta, a trpaslíčkové přijdou se na ni každého dne podívati — nezasypou hlínou její rakvičku.

Druhého dne odnášeli na nosítkách Sněženku a smutně zpívali.

Vracel se král z boje se svým průvodem do zámku. Jeli na koních a zbloudili v lese, Zaslechli zpěv a zaradovali se, že se setkají s lidmi, kteří jim ukáží dojista cestu z lesa. Šli po hlase — a najednou stanuli udiveni před trpaslíčky. Král sestoupil s koně a přiblížil se až k skleněné rakvičce, aby se podíval, koho trpaslíčkové nesou, pro koho tak žalostně pláčí.

Sotva však zahlédl Sněženku, zvolal: „To je má dceruška, to je má Sněženka!“ S pláčem klekl vedle rakvičky a prosil trpaslíčky, aby postavili nosítka na zem, aby se mohl podívati na svou dcerušku.

Jak trpaslíčkové kladli nosítka na zem, tu nejslabší z nich náhle nosítka pustil na jedné straně — a rakvička dopadla prudce na zem. Sněženka se otřásla a z úst jí vypadl kousek jablíčka. Sněženka otevřela oči, spatřila krále a zvolala: „Tatíčku, můj tatíčku!“ To bylo radosti! Hned otevřeli rakvičku, a král vzal Sněženku k sobě na koně a líbal ji. Král se dověděl, co se přihodilo Sněžence, a rozhněval se na královnu. Trpaslíčkům pěkně za vše poděkovali a pozvali je do zámku. Pak se vydali na cestu k domovu.

Královna se právě dívala z okna a vidí, že přijíždí král se Sněženkou. Ulekla se tak hrozně, že leknutím umřela! Žádný jí nelitoval, protože měla zlé srdce a nikomu na světě nic neudělala dobrého. Lidé vítali radostně krále a Sněženku, a bylo jim všem dobře.