Tatíčkovy pohádky/O Peciválovi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: O Peciválovi
Autor: Ludmila Tesařová
Zdroj: TESAŘOVÁ, Ludmila. Tatíčkovy pohádky. Šesté vydání. Praha : Vojtěch Šeba, 1935. s. 58–63.
Licence: PD old 70

Byli tři bratři. Dva starší byli rozumní a pracovití, třetí, nejmladší z nich, byl hloupý a líný, Říkali mu Pecivál, protože nejraději se povaloval na peci. Otec odkázal jim vespolek chalupu a každému ještě po stu zlatých. Ti dva rozumní se oženili a všichni pak zůstávali společně v chalupě.

Jednoho dne řekli bratři Peciválovi: „Pecivále, budeme se o tebe do smrti starati, dáš-li nám svých sto zlatých. Půjdeme do světa za výdělkem, ty seď doma a dělej, co ti naše ženy poručí. Až se vrátíme, přineseme ti červenou čepici, červený pás a červené boty.“

Pecivál již dávno si přál míti tyto věci, proto svolil a dal bratřím své peníze. Bratři odešli a Pecivál se povaloval po celý den na peci, a slezl jen tenkrát, když byl čas k jídlu.

Jednou v zimě řekly mu švagrové: „Pecivále, přines nám v konvích vody z řeky.“ Ale jemu se nechtělo do zimy. „Jděte si samy,“ odpověděl, „proč bych chodil!“

„Jen jdi, Pecivále, my ti zatím připravíme zápražku a cibuli. Nepůjdeš-li však, řekneme to tvým bratřím, až se vrátí, a nedostaneš červené čepice, pásu, ani bot!“

Pecivál rád jedl zápražku a cibuli — dostal na ni laskominy. Též se bál, aby nepřišel o čepici, pás a boty, na které se tuze těšil — zvedl se, vzal dvě konve a šel pro vodu k řece. Řeka byla zamrzlá. Postavil konve na led, vysekal díru do ledu a pak nabral vody. Náhle zašplouchalo něco v konvi. Pecivál se podíval co to, a spatřil tam štiku. Popadl ji za ploutve, vytáhl ji a zvolal: „To bude dobrá večeře!“

Štika ho prosila! „Pusť mne, dám ti, co jen budeš chtíti!“

Pecivál chvilku se rozmýšlel a pak povídal: „Chtěl bych míti takový dar — aby se hned stalo všecko, čeho žádám!“

„Budeš míti, čeho si přeješ,“ odpověděla štika, „jen vyřkni vždy tato slova:

Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať se stane to a to!“

Pecivál řekl: „Uvidím, bude-li tomu tak,“ a zvolal:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať je tu chléb, cibule a zápražka!“

Hned to tu vše bylo! Pecivál se najedl a zeptal se štiky, bude-li to tak pořád?

„Bude,“ odpověděla štika.

„Tedy dobře, vrať se do řeky,“ a pustil štiku do vody. Pak se obrátil ke konvím a zvolal:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať konve jdou domů!“

A hle, konve se zdvihly a šly pomalu domů. Pecivál kráčel za nimi, jako by husy hnal. Když byly konve doma, vylezl si Pecivál na pec, lehl si a spal. Druhého dne poručily mu švagrové: „Pecivále, naštípej nám dříví!“ Pecivál se jen obrátil na peci a zvolal:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať sekera rozštípe dříví!“

Sekera vyskočila a poskakovala do dřevníku, v dřevníku dříví naštípala a pak se vrátila a uložila se opět pod lavici.

Po několika dnech řekly švagrové: „Pecivále, dojeď do lesa pro dříví, nemáme již ani třísky v dřevníku!“

Pecivál se chtěl pochlubit ve vsi, kudy se saněmi pojede, svým uměním. Vzal si ovčí kožich, vytáhl saně, sedl na ně, založil si ruce, a na jeho žádání a štičí rozkázání se hnaly sáňky kupředu jako s větrem o závod. Na cestě nikomu se nevyhnuly. Tu porazily krávu, tam rozehnaly hejno husí, a kdo se jim nevyhnul včas — již ležel na zemi. Lidé vybíhali z domů a zvědavě hleděli na saně bez koní po rovině ujíždějící.

Když dojel do lesa, rozkázal Pecivál:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať se stane vše, co žádám!

Sekero, dříví naštípej,
dřeva v otýpky se vázejte,
otýpky na saně se skládejte!“

Co chtěl — hned se stalo. Pecivál si sedl na dříví v saních a vesele jel domů. Ale když přijížděl do vsi, kde tolik nehod způsobil, čekali na něho lidé, aby ho za to potrestali, že jim nadělal tolik škody. Sotva vjel na náves, obklopili saně a chtěli ho vyplatit — tu však Pecivál potichu řekl:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
polena braňte mne!“

Polena seskákala se saní a tancovala lidem po zádech. Lidé s křikem se rozutíkali, Pecivál svolal pak polena a zase jel dál.

Mnoho se povídalo teď všude o Peciválovi ve vsích i v městech. Také král se o něm dověděl a přál si Pecivála viděti. Poslal k němu služebníka se vzkazem, aby se dostavil na zámek. Pecivál neměl mnoho chuti, teprve na domluvu svých švagrových svolil, že půjde ke králi. Poslovi řekl, jen aby šel napřed, že ho dohoní, a po delší chvíli se posadil na peci a přál si, aby pec s ním jela ke králi.

Byla to podívaná! V peci začalo to praskati a najednou — hupity, hupity — z chalupy ven se vyvalila a než by pět napočetl, byla v zámku před králem.

Tu se Pecivál ptal krále, co mu chce. „Chtěl jsem viděti největšího lenocha své země,“ pravil král a pokynul mu rukou, aby zase odešel.

Vedle krále stála princezna, krásná jeho dcera, a ta se hlasitě smála, když spatřila Pecivála sedícího na peci. To Pecivála velmi mrzelo.

Nedaleko královského zámku rozkázal peci, aby se zastavila, a pak zvolal:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať mám na zeleném ostrově zámek jako král —
a královská princezna ať mi slouží!“

Již tu stál překrásný zámek a v něm princezna prostírala na stůl. Pecivál jedl, pil a spal a někdy se procházel. To však mu bylo podivným, že ač měl zámek jako král, nikdo mu nejmenší úcty neprokazoval, ale každý se mu smál. Služebníci dělali, co chtěli, a Peciválovi se posmívali do očí. Jednoho dne vyslechl, co lidé o něm povídali.

„Ach, škoda,“ pravil první, „že se nedostalo daru, který má Pecivál, některému moudrému člověku. Hle, co on má z něho? Kdyby až po krk vězel v dukátech, žádného užitku to jemu, ani komu jinému nepřinese, neboť je hlupec a nezná ceny toho daru.“

Druhý řekl: „Kdyby místo všeho bohatství si vyžádal trochu rozumu, věru, že by mu bylo líp!“

Pecivál se zamyslil a po prvé ve svém živobytí přemýšlel. Přemýšlel o tom, co právě slyšel, umínil si užíti dobré rady a zvolal:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať jsem rozumný jako jiní lidé!“

Od té doby byl rozumný a moudře spravoval své bohatství. Protože byl nejen moudrý, ale i dobrý, rád lidem pomáhal a vždy dobře jim radil. Lidé ho měli rádi. Brzy se dověděl o tom i král, pozval ho k sobě a velice si ho oblíbil. Když král zemřel, stal se Pecivál králem a dcera královská královnou. Král Pecivál rád by byl věděl, jak se daří jeho bratřím v chalupě, a vzpomínají-li někdy na něho. Vyslal k nim služebníka na zvědy a tu se dověděl od něho, že bratři na Pecivála dosud vzpomínají a stále čekají, až se vrátí domů, že mu dají červenou čepici, červený pás a červené boty. Potěšen touto zprávou, poslal pro bratry a jejich ženy zlatý kočár, upřímně je pak přivítal a vzal je k sobě do zámku.

Vystrojil jim slavné hody,
pili víno místo vody.
Až do smrti žil ten král,
slavný, moudrý Pecivál!