Tatíček Hynek a synové jeho/XVIII.

Tatíček Hynek a synové jeho
XVII.	XVIII.	XIX.

Údaje o textu
Titulek:	XVIII.
Autor:	Antonín Dudík
Zdroj:	Tatíček Hynek a synové jeho. str. 106-118 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876
Licence:	PD old 70
Index stran

Událosť tato nadělala mnoho hluku v dědině. Každý se děsil a lekal tak hrozného činu. Že i rodina tatíčka Hynka celá postrašena byla, každý se domyslí. Tatíček obzláště měkkého byl srdce; pročež trudnomyslnost jeho od tohoto času ještě více se zvýšila. Ano povídali sobě domácí, že to bude pro otce nový hřeb do rakve jeho.

Zatím den po dnu ubíhal do moře věčnosti. Žádná patrná nestávala se změna v domě. Na minulá utrpení zapomínalo se z nenáhla. I zdálo se, že nastávající rok bude skutečně šťastnějším starého.

Tu najednou z čista jasna rozstonala se nejstarší dcera Božena. Dostala hrozné trhání v hlavě a v zubech, což se za následek velkého nastuzení pokládalo.

Musela do lože. Lékař pro potřebu zavolán. Předepsal prostředky, a spolu pořádek určil, jehož nemocná svědomitě zachovávati musela. Hlavně teplo a pocení sloužiti mělo ku vypuzení nezvaného hosta.

Božence bylo po krátkém čase lépe. Tatíček maje nad jejím navrácujícím-se zdravím velikou radosť, dovolil sobě také mnohý nevinný žert, jenž domácí rozesmál.

I špaček jadrněji poskakoval sobě v kleci zpívaje a štěbetaje, div by se neroztrhal. Měl podobně radost, že Boženka okřívá. Ještě nějaký čas trvala v teplé jizbě, pak ale mohla zase své práce i na venku konati. Vypádala zase zdravá a čerstvá.

Zatím netušila nikdo, že anděl Páně ke dvéřím se přibližuje, aby někoho k sobě povolal. A jeho klepání bylo neočekávané a žádost jeho náhlá. Nebylo ani času optati se ho, co chce, a aby posečkal, že domácí záležitosti nejsou ještě v pořádku. A koho chtěl, koho žádal?

Ach, láskaví čtenáři, byl to — náš tatíček!

Jednou již se smrtí zapasil, šťastně ale jí uniknul. Teď ale nadarmo snášeli masti, léky, on jí přece neušel. Ach ubozí sirotkové!

Jednoho dne započal tatíček Hynek stěžovati sobě, že ho v týle bolí. Brzy na to vlezla mu zase bolesť do ruky a tak to chodilo z oudu do oudu. Bylať to dna, na kterouž tatínek za živobytí svého více méně postonával. Byl s ní poněkud již zvyklý, pročež nekladl na obnovený svůj neduh mnoho váhy.

Ulehl do postele. Lékařové se sjížděli, dělalo se, co jen umění a láska dovede. Opatrnosť byla příkladná. Synové a dcery nešetřili žádné oběti, aby jen svého dobrého tatíčka v nemoci co nejlépe ošetřovati mohli. I v této jeho nemoci bylo vidět, seč jest láska dětinná, a jak velikým dobrodiním jsou pro rodiče v jejich neštěstí dobře vychované děti. Jednu noc hlídali tito, druhou zase jiní tak, že nemocný ani okamžení o samotě nezůstal. Přes den ale kolikráte přicházel hned Slavínek, hned zase Ladislávek, hned zase dostavila se Bohunka, hned zase Boženka! Každý pln něžnosti pohleděl na nemocného tatínka tázaje se ho: „Jak se vám milý tatíčku daří?“

A tatíček uznávaje v tom milující jejich srdce, každého téšil slovy: „Dá Bůh, že bude zas dobře!“

Než děti vidouce jeho co denně vzmáhající-se slabotu myslely u sebe: Ach, ovšem že bude zase dobře, ale zdá se nám, až — v hrobě!

A také nemejlily se.

Byl to asi osmý den jeho nemoci, když neobyčejnou pocítil úlevu. Lékař a domácí u lože jeho stojící, měli velikou z toho radosť. Tatíček veselé byl mysli a chtěl z lože. „Až prý bude trochu jen teplo“ doložil, „půjde do města do pární koupele a raráška z těla že prý vyžene.“ Na vyjádření toto přeletěl úsměv tváře všech. Na obličeji tatíčkově pak pozorována jakási veselá přísnosť, kteráž byla bývala od jak živa odznakem šprymů jeho.

Onen den patřil k těm nejveselejším po všechen čas nemoci našeho tatínka. A když k večeru lékař zase odcházel, tázali se jej, co soudí? „Cože nevidíte“, odvětil, „že mu lépe?“ — „Žádného není tuto nebezpečí!“ — „Buďtež uspokojeni!“

Věříce výpovědi lékařově, pustili všelikou zbytečnou starosť mimo sebe. Jediná jejich starost a touha byla toliko, kdyby tatíček úplně uzdravěl. Než stalo se právě naopak. Tak jest; člověk míní, Bůh pak mění!

Onen šťastný den, kde se tatíček tak nápadně dobře měl, byl právě pondělek. Ale s pondělka na úterek v noci, kdy toho žáden nebyl se ani nadál, dostavil se — anděl smrti. Studený pot jako těžké krůpěje vyrazil se milému tatíčkovi na čelo, hrozná úzkost ho sevřela, chrapot se dostavil, a okamžitě všechna pamět zmízela.

Strhl se hrozný v domě křik. Ne jináče, nežli jako při vraždění dítek Betlémských, kdežto praví písmo: „Hlas v Ráma slyšán jest, pláč a kvílení mnohé“. (Mat. 2, 18.)

„Ach tato, tatíčku náš! co děláte? Zpamatujte se! Ach, Ježíši Ukřížovaný! on již umírá! Co si ubozí počíti máme? — Honem pro panáčka!“…

Kněz s Pánem Bohem přišel sice, bylo ale již — pozdě. Na spěch posloužilo se mu svátostí pomazání, jakož také obdržel tak zvanou generální absoluci či rozhřešení.

Našeho milého tatíčka nebylo více; onť již pro tento svět — dokonal.

Zmatek nad zmatek. Osiřelí synové a dcery plakali, hořekovali a bědovali. Nevěděli si žádné pomoci, žádné rady. Jeden bolestně křičel, jiný opět po tichu plakal. Ta tam lámala rukama, jiná zase u mrtvoly škytala. Než všechen pláč, všechen nářek byl — nadarmo. Tatíček se nevzkřísil!

Zatím bylo ráno. Pověst, že tatíček Hynek tak náhle umřel, rozšířila se rychle jako blesk po celé vesnici. Lid se sbíhal postrašen a poděšen. V domě mrtvého nastala tlačenice. Každý chtěl ho vidět a sirotky potěšit. Toť ovšem pěkný úmysl a krásný skutek! Toliko jest litovati, že nejedni užívajíce zmatku ku svému prospěchu, mnohou věc v domě — pokradli. Není-li to ale, milí moji čtenáři! hanebnosť a nestydatosť veliká?

Švitořivý špaček nevěděl, co se v domě bylo stalo. Sic kdyby měl rozum a mohl poznati, co to jest, „že tatíček umřel“, plakal by zajisté s ostatními. Slyše ale křik a bědování, měl za to, že také křičeti má. Pročež zpíval, vadil se a pískal, co jen hrdélko stačilo. Jen to mu bylo nápadné, že, ač hodina ke krmení dávno už minula, Slavínek se nehlásí. Žaludek prázdný, a mísečky v kleci též — prázdné.

Co ale Slavínku můj! zapoměls skutečně na špačečka, kteréhos tak bedlivě opatrovával ? O kdyby to věděl tvůj tatínek, vzal by ti zase zlaté hodinky se stříbrným řetízkem aspoň tak na oko, jichžto ti byl dal za odměnu tvé pilnosti!

Než milí čtenáři! nemějmež to Slavínkovi za zlé! Ubožák! věděl předobře tento mladý siroteček, jak velikou byl utrpěl ránu ztrátou milého svého otce! Pročež srdéčko jeho pukalo a hlava jeho byla rozličnými obtěžkána myšlénkami, že na špačečka skutečně dnes nezpoměl. A to byla druhá příčina, proč pták byl nepokojným a svůj nepokoj proč pronikavým prozrazoval křikem. Než toť bylo právě jeho neštěstí.

Jak praveno, následkem úmrtí našeho tatíčka povstal v domě zmatek veliký.

A toho zmatku použil nepřítel ptactva, totiž domácí kocour, jenž v úkrytu svém na špačka byl číhal. Jako rychlá střela vyskočil na klec, chtěje ostré své pařaty špačkovi do jeho těla vraziti. Nenadálým tímto útokem odskočiv poplašený pták udeřil do dvírek špatně uzamknutých. Tyto odevřely se a pták vyletěl ven. Kocour za ním. V smrtelných úzkostech vměstnal se špaček do kouta pod lavicí. Ubohý, nešťastný ptáku!

Křičel, pronikavým volaje hlasem: „Smrť, zloděj! Smrť, zloději“ Než vše — pozdě! Ošklivý kocour zaťal mu své zuby do krku a špačeček třepaje nožkami u děsném kvikotu — dokonal.

Tepruv nyní po této události zdálo se, jakoby domácí z hlubokého svého zármutku procitli.

Slavínek byl mezi všemi — prvním, jenž výkřikem: „Kocour má špačka!“ ubohému ku pomoci přiskočil. Za ním běželi též druzí. Vyrvali sice špačka z ostrých drápů, avšak museli býti svědkami, kterak nešťastné ptáče ještě asi dvakráte s sebou trhlo a pak černá svá očka na věky zavřelo. —

Ztráta špačka, jenž svým štěbotem tak často domácí obveseloval, dodala více ještě potravy stávajícímu zármutku.

„Ubohý špačečku!“ litovali ho Slavínek, Ladislávek, Bohunka, Boženka a tak dále, berouce jej do ruky a celujíce ho. „Nebudeš více švitořiť a štěbetať: Smrť, zloděj!“ — Již tě kocour zavraždill“ — „V pravdě; přikradla se k tobě smrť jako zloděj!“ — „Naplnilo se, jaks štěbetával!“

Náhlé zahynutí špačka byla onoho dne okolnost méně důležitá. Pročež nemnoho na to dbáno.

Vykopal se v zahradě hrobek, do něhož milovaný špačeček uložen. A prázdná klec zanesla se na hůru pod střechu.

Divná však věc! téhož dne totiž 27. ledna zhynul špaček, jenž švitořil: „Smrť, — zloděj!“ a 27. ledna náhle dokonal tatíček Hynek, jemuž za podivínství pokládalo se ono známé: „Bděte, nebť hodina — nejistá!“

Shoda těchto dvou případů stala se podnětem mnohé moudré i nemoudré mezi lidem rozprávky. Každý o tom soudil dle svého rozumu. Ale nejmoudřejší usudek z nábožného pochodící srdce byl zajisté ten, že se stalo, jak Bůh byl chtěl.

A v pravdě; kdoby v tom také něco jiného vyhledával?

Tatíček nebožtík svým: „Bděte, nebť hodina — nejistá !“ zajisté svatou mluvil pravdu. A že tato pravda právě na něm se uskutečnila, jsou-li to snad čáry? Vždyť tatíček náležel též k lidu a onano pravda nezná žádné vymínky.

Konaly se přípravy ku pohřbu.

Ach děti moje, smutné byly to přípravy!

Oblekli ubožáka tatínka do čistého, bílého prádla a dali mu punčošky na nohy. V městě koupila se vzácná rakev barvy černé s stříbrným křížem na víku a s pozlacenýma kulami. Trochu třísek dali mu pod hlavu. Pak dle obyčeje nábožných duší křesťanských vykropili rakev vodou svěcenou a potom mezi pláčem a bolestným naříkáním uložili tatínka do ní. Zvláštní světnice se upravila, kde v Pánu zesnulý tatíček na vyvýšeném odpočíval místě. Šestero velikých svícnů s hořícím světlem postáveno kolem měho. Žebráci kostelní modlili se tam po celý den, a lid navštěvoval mrtvého, aby se spolu za něho aspoň jeden Otče náš pomodlil. A tak to trvalo až do třetího dne.

V tomto čase rozhostil se hluboký zármutek v domě. Zdálo se, že celá rodina tatínkova vezme svůj konec. Ani spánek ani jídlo, ani práce, ani modlitba, nic jim nechutnalo. Každý z domácích chodil jako bludná dušička. A netoliko domácí uchvácení byli hořem velikým, nýbrž celá vesnice truchlila. A že tomu tak, dosvědčovaly to i zvony na věži kostelní. Neboť od bílého rána až do tmavého večera ustavičně se zvonilo. Ustavičně to dělalo: „bim, bam, bim bam!“ Všichni bez rozdílu, staří, mladí litovali tatíčka. A co také více činiti mohli? K životu ho vzkřísit, toť nebylo v moci jejich. Zajisté učinili by to, protože jej milovali láskou velikou. Protož i my majíce k němu lásku voláme se všemi svými čtenáři jemu na věčnou památku: „Dej vám tatíčku náš! Pán Bůh život věčný!“

Zabřesknul den třetí. Milý náš tatíček v hrob vložen býti měl.

Velice dobře vím se upamatovati, že to byl čtvrtek.

Záhy ráno hned panoval v Křížovicích čilý život. Hosté se sjížděli, známí a přátelé nebožtíka, aby mu poslední proukázali službu. Druhdy za zdravého života bývalo v domě hodně veselo, když se bylo několik sešlo přátel, teď ale — smutno velice. Nebyloť tatíčka!

Vše hotovo, devátá odbila.

Duchovenstvo u četném počtu vykonalo posvátné obřady, a kantoři zapěli žalostnou píseň. Vynesli tatínka z domu.

Tak tedy tatíčku náš! opouštíš domov, v němžto jsi mnohá a mnohá léta radosti, žalosti byl ztrávil, a nikdy více se nevrátíš! Takto opouštíš své hospodářství, jehožtos s pochválou byl zveleboval, teď ale cizým rukoum zanechati musíš. Tak tedy opouštíš své milené syny a dcery, jimžtos svůj život, své vlastní byl podával srdce!

A na důkaz, v jaké vážnosti a úctě tatíček Hynek byl, nenesli jej zrovna na hřbitov, nýbrž do chrámu božího. Tam postavili máry s rakví a sice tak, že hlava zesnulého přišla naproti hlavnímu oltáři, nohy pak směřovaly k hlavním vratům.^[1]

U velkém účastenství odbývaly se hodinky za mrtvé, pak bylo kázaní, při kterémž mnohá uronila se slza a posléze odzpívalo se „Requiem“. Tatínka nesli na hřbitov ku hrobu.

V Křížovicích leží hřbitov na velmi krásném místě. Odevšad spanilá vyhlídka do žírných rovin úrodné Hany. Obehnán jest vysokou a dokonalou zdí a ne jako ku hanbě mnohých obcí říci musíme, nějakým bídným plotem anebo zhola zříceninou. U dělání rovů zachovává se velice slušný pořádek, a sice tak, že jedna řada platí dospělým, druhá pak dítkám. A v létě jak milé to podívání! Křížovický hřbitov proměnil se v rozkošnou zahradu! Květinky rozmanitého druhu vyrůstají na hrobech obveselujíce oko nábožného křesťana, jakoby hlásaly: „Hle! tak krásné bude též tělo zesnulých miláčkův při všeobecném vzkříšení!“

Právě uprostřed tohoto pole božího vypíná se k nebesům svatý kříž. A milý čtenáři, jak krásný, jak důkladný to kříž! Syn boží má na něm ruce své rozpjaté a hlavu nakloněnou, jakoby všecky ve spánku smrti pohřížené k sobě přivolati a je k otcovskému srdci přitisknouti chtěl. A pod ochranou tohoto Otce jest zajisté sladce spáti!

Před křížem, na místě, kde sluha boží obyčejně se modlívá: „Zdrávas královno !“ vykopán hrob, v němžto tatíček Hynek odpočívati měl.

A také v pravdě; brzy došel pohřební průvod na toto místo. Církevní modlitby vykonaly se, hrob vykropen a rakev do něho vpuštěna…

Všeobecný zdvihnul se nářek, když slovy: „Pomni člověče! že prach jsi a v prach se obrátíš“, nasypána na milého tatínka hlína.

V tomtéž okamžení zasvítly zlaté paprsky sluníčka, kteréž až posud za mráky uschováno bylo a ozářily bolestné toto divadlo. Než věřící srdce proč by se nezaradovalo nad zjevem tímto, majíc paprsek sluneční za svědka krásné své naděje? I několik mušek čerstvých a zdravých zasedlo si na podstavec kříže, kteréžto snad ještě krátce před tím zimním spánkem zkřehlé teplým sluncem opět obživly.

Hle! tak i ty člověče upadneš v náruč smrti bez rozdílu stáří, stavu a pohlaví. Avšak i pro tebe nastane jaro a ty se opět probudíš z mrtvého svého spánku! Jaká to útěcha pro vás milené děti, když co sirotci stojíte u hrobu svých rodičů!

Tatínka tedy zahrabali do dola a účastníci pohřbu, mládí, staří šeptajíce: „Otče náš!“ za duši jeho rozcházeli se mlčky na vše strany.

Takto rodina Hynkova osiřela úplné.

Dlouhý a dlouhý čas to trvalo, než vnitřní zármutek aspoň poněkud se utišil. Časem bolest nad ztratou tatínka sice popustila, ale památka na něho tak dobrého a milého otce, zůstala a zůstává

---

1. Toto vyznamenání děje se toliko kněžím, kdežto nekněží nohama k oltáři a hlavou k vratům se staví.