Tatíček Hynek a synové jeho/V.

Tatíček Hynek a synové jeho
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Antonín Dudík
Zdroj:	Tatíček Hynek a synové jeho Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876
Licence:	PD old 70
Index stran

První nával překvapení a bolesti pominul.

Slavínek postavil kleci se špačkem na stolek u okna stojící a oddechnuv sobě hluboce doložil toliko: „Náš tatíček měl neštěstí!“

„Zda ale živ?“ volali všichni jako jedným hlasem.

„Chvála Bohu!“ potvrdil mládenec.

Bylo mu zima a měl také hlad. Pročež podáno mu něco ochotnou rukou k jídlu a potom tepruv po chvíli naléháno na něho, aby rodinu déle nejistotou netrápil.

Vida tedy velikou zvědavost a soustrast se všech stran vyprávěl nehodu, jakáž tatínka Hynka byla zastihla. Vykládal, kterak spadnul, kterak ho k sv. Anně dopravili, kterak mu nařídil, aby se domu navrátil a domácích uvědoměl o jeho neštěstí. Propouštěje ho a dávaje synovi otcovského políbení přislíbil, že bude anebo že dá brzy psáti, jak se má, aby takto uspokojil rodinu svou. Vzkázal spolu, aby se nelekali, že to bude bohdá! v krátkém čase zase dobře. Konečně podotknul, leže na posteli a maje nohu v deštičkách, aby se za něho děti modlily. Tato poslední žádost dojala syny a dcery na novo tak, že jim hned slza vyskočila z oka.

A v pravdě! domácí byli pamětlivi napomenutí otcova. Modlitby konaly se bez přestání za něho. Denně žádali společně na milém Pánu Bohu, aby jejich tatínka brzo uzdravil.

Zda-li se Bohumil, Vlastimil a Všeslav, tato nezdárná trojice, s ostatními upřímně modlívali, toť docela tvrditi nechceme. Bůh ale jenž zpytuje ledví a srdce, nejlépe věděl, že po jejich modlitbě mnoho nebylo.

Teď nejvřelejší jejich péče, co nejdříve nějakou obdržeti zprávu od tatíčka z Brna.

Poslovi, dvakráte v týdnu do Ol… chodícímu nařízeno přísně, aby pokaždé na poštu šel, a doptával se po nějakém listu z Brna. I mimo to byla-li příležitosť, nezanedbáno poprositi o službu v zmíněné věci.

Asi za deset dnů vyplněna konečně vřelá jejich touha.

Posel donesl list znějící na rodinu tatíčka Hynka v Křížovicích.

Kdo popiše radost spolu ale jakousi trudnou zvědavost, jakáž všech byla se zmocnila?

První zajisté myšlénka byla: zda-li tentohle dopis co dobrého nebo zlého obsahuje?

Jak mile list v domě se byl objevil, shrkli se hned všichni do hromady. Na tvářech jejich bylo viděti napnutosť, když nejstarší syn — byl to Bohumil — otevře psání jal se čísti:

Milé děti!

Pevnou mám naději, že můj syn Slavínek i s špačkem šťastně se domu navrátil. Dle nařízení mého vyprávěl vám zajisté, že v hodině — nejisté mě smutná potkala nehoda.

Než Bohu díky! nebezpečí pominulo, noha se lepší, a jakž doufám, v krátkém čase budu zase mezi vámi.

Zatím mějte se blaze a poroučeje vás až na dálší zprávu pod ochranu boží posílám otcovské políbení a srdečné

S Bohem!

Hynek mp.

„No, díky Hospodinu!“ řekl jeden.

„Tak mi ulevilo!“ zvolal druhý.

„Kámen spadl mi s srdce!“ doložil třetí. A tak to šlo ustavičně, když se list pozorně byl přečetl. Nový, veselší život vanul v domě a každý zdál se býti mnohem spokojenějším.

I špaček, který až posud velmi smutně koukal, vyjasnil bystrá svá očka, a poskočil sobě několikráte v zeleném svém domečku.

Den za dnem ubíhal jako voda v prudkém potoku. A taký kterak jináče, an práce v domě dosti bylo? Než každý svou povinnost svědomitě konal, k čemuž mu myšlénka na uzdravujícího se otce vytrvalé dodávala síly.

Starší obstarávali domácnost a polní hospodářství, mladší pak používali drahého času, aby krásnými a užitečnými vědomostmi obohacovali ducha svého.

Protož nezameškávali nikdy školy, bytby i tatíčka doma nebylo, a přijdouce ze školy opakovali pilně, co jim uloženo.

„Až tatínek přijde domu“ řikávali hoši a holčičky, „budeme mu všelicos vykládati, čemu jsme se ve škole byli naučili“.

„Já mu něco povím o Přemyslu a Libuši“, zvolal Ladislávek.

„A já budu vykládati o Tatarech a o hoře Hostýnské“, řekla Miláda.

„A já zase o ss. Cyrilu a Methoději“, doložila Bohunka. „Ss. Cyril a Method byli jsou dva bratři narozeni v Soluni, či Tessalonice. Mladší byl Cyril, který se dříve Konštantin jmenoval, starší byl Method“ atd. jala se hned čiperná děvucha vykládati; a věru! šlo jí to jako na kolovrátku.

Každý chtěl svému otci při jeho příchodu nějakou způsobit radost.

I Bohumil, Vlastimil a Všeslav chtěli svého tatínka překvapiti. Ale jaké to překvapení bylo, uvidíme později. Toliko žádám vás nadějná poupátka milené naší vlasti, abyste již napřed uronily slzu nad nerozumem jejich!

Byloť to ve středu, právě 14. dni! po prvém dopisu, když posel donesl z města list druhý.

Obsah jeho zněl v ten smysl:

Milé děti!

Na vědomost vám dávám, že zlomená noha již tak dalece v pořádku jest. Lékaři dovolili mi, odebrati se domu, ježto každé nebezpečí odstraněno jest.

Protož dne 20. t. m. vydám se na cestu k domovu. Pošlete mi příležitost na nádraží Ol…, s kterouž dá li Bůh k 4. hodině odpolední k vám dorazím.

Na brzké shledání

S Bohem

starostlivý váš otec:

Hynek mp.

První list stal se příčinou veliké radosti; avšak tento — úplně radost dovršil.

Mladší synové a dcery tleskali rukama a sobě poskakovali, dospělejší však těšili se na tatínka zase ve svém způsobu.

Konečně udeřila ona přešťastná hodina, a tatínek Hynek padl v náručí nejmilejším svým dítkám. Ach! tato, tatíčku! vitáme vás! jedním hrdlem voláno mu vštříc. A okamžitě obhrkly ho děti ze všech stran, tak že ho hned ani viděti nebylo.

Líbali mu ruce a tvář; tu ho táhali za šaty; tu ho obsýpávali tisícerýma otázkama; tu mu pomáhali z kočáru. Ten nesl tlumok, onen zase pytel na nohy. Každý chtěl mu nějakým způsobem projeviti svou lásku, a žádný nechtěl po zadu zůstati. —

Vida tuto dětinnou k sobě náchylnost, nemohl Hynek zatajiti vnitřního svého pohnutí a v pocitu otcovské lásky zvolal: „Žehnej vás Bůh milé děti, a odplatiž vám to bohatě!“

Než ale sotvy že sstoupil z vozu a dva kroky učinil, ulekli se někteří volajíce: „Svatý Josefe! co to znamená?“

„Upokojte se, moje děti!“ chlacholil tatíček, „což na plat, stalo se!:“

Pozorováno totiž, že otec Hynek na jednu nohu připadá, že kulhá.

Tímto zjevem byla radost nad příjezdem jeho hodně pokažena.

Ranhojíč počínal sobě jaksi nejapně při napravování zlomeniny; zpravil sice, ale nedobře. Tepruv, když bylo už pozdě, shledáno, že hodná učiněna jest chyba.

O této chybě nezmínil se tatinek v listech svých ani slovem, nechtěje totiž svých domácích zarmoutiti. Nyní vidouce neduh zatruchlili, avšak co mohli dále činiti?

Tatíčkovi se to nejlépe hodilo. Pokulhával chudas po celé své živobití.