Tatíček Hynek a synové jeho/III.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: III.
Autor: Antonín Dudík
Zdroj: Tatíček Hynek a synové jeho
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876
Licence: PD old 70
Index stran

Tatíček Hynek, jak už povědíno, hrozným byl milovníkem hospodářství. Mnoho pole, mnoho dobytka toť bylo pravou jeho rozkoší! Na dvoře čím více hus, kachen, slepic, morčat a perlovek semotam se potulovalo a pralo, tím větší zábavy a rozveselení v tom nacházel.

Nic v celém domě nesmělo na zmar přijíti. Vše upotřebovalo se ku prospěchu domácích zvířat. Každý kousek chleba musel se schovati. A jak bylo po obědě, sbíral tatínek všecky kůrky po všech koutech a rozdrobiv je zubama a sebrav do čepice, kráčel pravidelně na dvůr.

Tu počal volati: „Na puť, put! na puť, put!“ a okamžitě obklopen jest byl drůbeží rozmanitého druhu, při čemž bázliví holoubci mu takřka až na ramena sedali.

Křiku, haštěření a rvačky mezi těmito zvířádky až — hrůza!

Tu se smával tatínek, až se za břicho popádal. Než uprostřed těchto rozkoší hned se zase v hluboké pohřížil dumání.

„Ach!“ mluvíval k sobě, „jak tá zvířátka bezstarostně jsou živa.“ — „Spokojena jsou s tím; co se jim dá a jsou za to vděčny“. — „Než kýžby věděly, jak kratičký jim odměřen čas!“ — „Dnes ještě se veselí, než za chvilku snad krváceti budou pod nožem kuchyňským“. — „Jak nejistá — hodina!“

Než slepičky mlely svou nedbajíce na mudrování tatíčka Hynka.

Brzy na to volal opět: „Hanzl! hanzl!“ a roztomilé hříbátko přiklusalo po schodech až do jeho světnice. Dostalo kousek chleba a kus cukru, a obdrževši za svoji poslušnosť zaslouženou pochválu odešlo poskakujíc sobě zase k matičce své. Než poslední slovo jako na rozloučenou bylo také: „Hodina — nejistá!“

Jednoho dne, — právě mluvilo se, kterak moudře Pán Bůh veškeren svět pro člověka k jeho užitku a pohodlí stvořiti ráčil, — prohodil tatínek u přítomnosti své rodiny, že by milerád měl nějakého ptáčka v kleci, jenžby svým spěvem obveseloval dušičku jeho.

Přání milovaného Hynka přijato se všeobecným zalíbením.

Jednalo se toliko, jakého ptáčka by sobě vyvoliti chtěl, zda slavíčka, kanára, stehlíka, černohlávka, kosa anebo drozda. Při každém zněla odpověd: „ne a ne!“ až posléze vykřiknul sám : „„Již vím jakého! — Koupím sobě ptáka, jenž by netoliko zpívati, ale i mluviti uměl. A to bude — špaček…“.

„Ach! ano“, zavolali všickni tleskajíce pro radost nad tímto výborným nápadem.

Děly se tedy doptávky, kdeby špaček pták s takými vlastnostmi k dostání byl. A nemýlíme-li se, vřadilo se to též do novin, že se „špaček“ od jistého milovníka hospodářství ke koupi hledá.

Asi za dva týhodny dána mu zpráva, že v hlavním městě markhrabství Moravského, tedy v Brně, vycvičený špaček se prodává.

I hned konaly se přípravy na cestu. Tatínek chtěl sám pro špačka do Brna jeti.

Toho času bylo ještě zima a hodně mrázivo. Měsíc leden notně dodržoval. Při tom ale byl vzduch čistý a povětří zdravé.

Synové a dcery v dětinné své péči chtěli tatíčkovi jeho úmysl pokaziti, uvádíce mu na paměť rozdivné zimního času obtíže. Ale co jednou u něho uzavřeno bylo, co sobě usmyslil, to sobě více vymluviti nedal. Pročež všecka domluva, všecka rada byla u něho márná. Vidouce domácí odhodlanosť jeho a neohrožnosť, kteráž ničím zastrašiti se nedá, museli konečně popustiti. Konaly se tedy přípravy na cestu. Tu bylo shonu a běhání! Vidíme to, jakoby to bylo dnes. A přece od onoho času proměnila země už několikráte tvářnosť svoji. Mnohý náš známý a přítel položen jest byl od oné doby do hrobu k otcům svým!

Tatínek Hynek obleknul se do teplého zimního kabáta, vzal svrchník a notný kožich, beranici a rukavice; dýmka nesměla scházeti se vším příslušenstvím a pak ještě něco…

Bez peněz nemohl se ovšem vydati na cestu, ty tedy vzal s sebou; ale k tomu ještě něco zláštního.

Byl to široký pytel, v němž by oboje nohy pohodlně vedle sebe odpočívati mohly. U vnitř byla výborná kožešina, kteráž našeho tatíčka zahřívala, jako kamna ve slušném jeho pokojíčku.

Než děti nedopustily přece v starostlivosti své, aby tatínek sám odjel. Pročež dcera Bohunka, velice rozmilé děvče, doprovázela ho až do nádraží Ol.... Slavínek ale, bohabojný to mládeneček, konal s ním výpravu pro špačka.

Pacholek zaprásknul do koní a tito uháněli jako vítr pryč. Brzy objevilo se nádraží, v němž pohotově stál pární vůz s celým růžencem jiných povozů. Za chvíli zahvízdlo to až do kostí a s hlubokým sténáním odjížděl tatíček do Brna, kde za dřevních časů Perun, pohanský bůh hromu, svůj chrámec byl měl. Jeť to přece výborná jízda po železnici! Vzdálenost mizí a toužebné srdce brzského nalezá uspokojení. Předmět za předmětem rychlorychle se žene a mimo nadání je člověk u cíle svého.

Co ale říci máme o mládenečku Slavínku? Ach! ten koukal, ten se díval! Jaktě živ nejel ještě po železné dráze, a pročež všechno velmi udiveným pozoroval okem. Tu viděl zástup lidí, směsici to rozdivných národností, ruzného stavu a stáří. Viděl, kterak každý spěchá hledaje pohodlného ve vozech místa. Viděl, jak nejeden moří se se svým vakem, chtěje ho vměstnati pod sedadlo své. Slyšel Slovana, slyšel Němce a žida, kterak jedenkaždý mluví dle svého rozumu v jazyku svém.

Nejvíce ale ho to dojalo, tak že hned husí dostal kuži, když sedě ve voze vedle tatínka zaslechnul hlas zvonku. Podivně, jaksi pronikavě, bolestně zněl mu v duši.

„Tatínku!“ táže se chlapec.

„Co chceš dítě?“ táže se otec.

„Kdo to umřel?“ byla nová otázka.

„Ticho, Slavínku! to bys to hezky nastrojil, aby někdo umřel“, zněla odpověď. „Vždyť nemusí hned někdo umříti, slyšíš-li zvonit“.

„Ale u nás má náš zvonek právě takový hlas, a tu, když se jím zvoní, vždycky někdo umřel“, namítnul hošík. „I nu, u nás! U nás máme umíráček, tentohle ale zvonek žádným umíráčkem není!“ — „Ostatně ale milý synu!“ jal se poučovati tatinek Slavínka, „i zde jsme v rukou božích, i zde může nás náhlá zachvátiti smrť a snad ještě spíše, nežli doma. Věru, hodina — nejistá!“ domluvil tatínek.

A v tom to hrozně zaječelo, vozami to trhlo, Slavínek brzo by ze svého sedadla byl spadnul, a hlubokým hu! hu! hu! pohybovala se povozní řada rychleji a rychleji ku předu.

Připozdívalo se, a den se už nachýlil, když přijeli do Brna.

„Chvála Bohu!“ šeptal tatínek synovi, šťastně jsme se sem dostali, ač hodina — nejistá!“

Slavínek vyvaloval oči. Vše osvíceno krásným plynovým světlem, kteréž při jasném večeru chlapcovi mnohem pěknějším se zdálo, nežli hvězdičky na nebi. Vysoké domy s osvětlenými oknama působily naň čárovně. Všude mnoho lidu a křiku, všude pro něho nový, nevidaný svět.

Bylo již trochu pozdě, aby se bez prodlení octnuli, kde se špaček prodával.

Vyvolivše sobě hostinec u „třech králů“ za nocleh odebrali jsou se na odpočinutí po skromné večeři.

Ráno ohledli se po městě, navštívili jak se rozumí, tamní chrámy, mezi kterýmž chrám sv. Jakoba Slavínkovi nejvíce se líbil. A na jehlatou jeho věži nemohl se dosti nadívati.

Zastavili se také v rádnici, aby tam pod bránou něco viděl. A co?

Jest tam vůbec známé kolo, o němžto se bájí, že za den uděláno z čerstvého dřeva, do Brna přinešeno, prodáno a výtěžek propit. Pak tam visí na řetězi ošklivé zvíře s plechovým již ocasem, tak zvaný „drak“ anebo lépe „ostrovid“, jehožto ve Sloupských chyceno prý jeskyněch.

„A tatínku! co je to?“ táže se mladík ukazuje při tom prstem na návrší, kteréž k jihozápadu nad městem vévodí.

„Jest to — Spielberg; lidé tomu říkají — Špimberg. Za dřevních časů mívali tam praotcové naši svého bůžka Peruna, později z hradu učiněno státní vězení; teď ale zrušeno a v zábavné proměněno místo, odkud Brňané krásného požívají rozhledu na město a vůkolní krajinu“.

„Hle! jak se časové mění!“ vzdechl si Slavínek.

Nyní byl již čas, aby špačka koupili.

Přijdouce do ulice — nemejlímli se, byla to „kobližná“ — nalezli brzy číslo onoho domu, v němžto předmět vřelé touhy tatínka se nalezal.

Byloť tomu skutečně tak, jak oznámeno.

V druhém poschodí, kamž prácně člověk dohrabati se musel, prodávala nuzná rodina vycvičeného špačka.

Na otázku, co všecko ptáček umí, umí-li totiž mluvit a zpívat, odpověděli, že se o tom dozví, až špačka přiveze domu. Jediné doložiti, že toho litovati nebude. Pakli by ale spokojen nebyl, tedy . že mu vrátí peníze.

Mezi tím špaček poskakoval vesele ve velké své kleci a maje tám nádobu s vodou ustavičně se jen koupati chtěl.

Čiperné zvířátko líbilo se tatíčkovi Hynkovi, jenž pohledem naň velice sladce se usmíval.

„Co chcete za toho ptáka i s klecí?“ tázal se kupec.

„Dejte nám pětku“; odpověděl majitel.

„Ach, milerád“ řekl tatínek, „ano přidám vám ještě jednu zlatku, jen když budu míti — špačka“.

„I zaplať vám Pán Bůh pane!“ zvolala rodina, „budete míti nad ním radost!“

Šest zlatých do krejcara položilo se, a přikryvše kleci velikým šátkem, vložil ji do ruky čerstvému mládenci.

Otec se synem spokojeni jsouce nad zdařilým svým úmyslem lezli po schodech dolu.

Než stalo se, jakoby někdo tatíčkovi nohy podrazil. Klopejtnul a nemoha se více na nohou udržeti skříkl: „Svatý Josefe!“ a jižjiž letěl také se schodů dolu.

Okamžitě strhnul se křik a nářek a Slavínek div že strachem a lekem klece nepůstil!

Lid se sběhl, pomáhal tatínkovi z těžkého jeho pádu tázaje se ho, v čem a kde sobě ublížil?!

Narazil si hlavu tak, že mu krvácela, loktíky notně si odřel, co ale nejhůře, — polámal si nohu!

Ach Bože! toť byla těžká rána pro tatínka a veškerou jeho rodinu! Tak se na něm naplnilo, co tak často míval v obyčeji říkati: „Hodina — nejistá!“ — Ovšem, že nejistá! Neboť kdo by se toho byl nadál že tatínek maje se za šťastného a dosáhnuv vřele žádaného špačka k tak bolestnému přijde úrazu?

Rychle, spolu ale i opatrně vztáhli mu botu z nohy, a nemeškajíce dlouho pro ranhojíče poslali. |

Zatím popřál mu domácí pán odpočinku ve svém pokoji, až by první nebezpečí minulo.

Přivolaný lékař zpravil nohu v kotníku porouchanou dávaje spolu dobrou radu, aby se tatínek na nějaký čas zanesti dal do všeobecné nemocnice u sv. Anny. Rada přijata a stalo se.

Co činil mezi tím Slavínek se špačkem ?

Rmoutil se, plakal a naříkal sobě. Nevyhnutelně bylo třeba, aby domácím správa se dodala o nehodě, jakáž milovaného jejich Hynka byla potkala. Pročež nemeškal syn a ač s těžkým srdcem vydal se neprodleně s špačkem na zpáteční cestu. —

Mezi tím přihodila se v Křížovicích událosť, kteráž celou dědinu do velikého nepořádku uvésti hrozila.