Tatíček Hynek a synové jeho/I.

Tatíček Hynek a synové jeho
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Antonín Dudík
Zdroj:	Tatíček Hynek a synové jeho Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876
Licence:	PD old 70
Index stran

V Křížovicích, nepatrné to dědině blíž Ol… právě zvonějí. A jeť to podivné zvonění! Na kostelní věži asi 6 sáh vysoké a šindelnou pokryté střechou nálezají se toliko dva zvony, a ty dělají ustavičně: „bim, bam, bim, bam!“

A tento podivný hlásek ozývá se v dědině a ve vůkolní krajině nikoliv jednu hodinu anebo o něco více, nýbrž od božího rána až do tmavého večera. Zvoní se, nějaká přestávka a zas se zvoní. A tak to trvá celičký milý den! Kdyby někdo to věčné „bim, bam“ poslouchati musel bez jiného zaměstnání, nebyloby divu, aby nezhloupěl…

Jindy zvonívá se také, ale nikdy nebývá zvuk zvonů tak pronikavým a zádumčivým, jako právě dnes. A vesničané to také cití. Neboť každý chodí s visutou hlavou a se smutnou tváří, a podobá se, jakoby každému do pláče bylo. Pročež pozorovati, že zvony nezvěstují ani počátek milostivého léta, ani visitaci ani hody. Musí to býti jiná událost. Podlé kostela vede silnice rovná jako dlaň. Mnoho vozů tuto jezdívá. Právě ubírá se mimo pěkný povoz, z něhož jakýsi pán vystrkuje hlavu.

I jemu napadlo to podivné zvonění a pročež chtěje věděti příčinu tohoto, ohlížel se na vše strany.

Tu zočí ženštinu ubírající se s masem od řezníka k domovu.

„Stůj! Mikši!“ zavolal pán na vozka svého.

„Hej, tetičko! slyšíte? Proč se v této nepřihodné chvíle u vás zvoní?“ táže se pocestný.

„Proč to dělá vždycky: bim, bam, bim, bam“ ?

„„V pravdě: bim, bam!““ odvětila smutně hanáčka. —

„Ale prosím vás, co jest to: bim, bam?“

„„Ach! můj Bože!““ vzdýchla sobě, „„už ten tam, ten tam!““ —

Více slov nebylo zvědavému pánu třeba. Poznal z toho: „ten tam“, jakož i ze slzy, kteráž se v oku tetičky byla zatřpítila, že toto vyzvánění platí události — smutné.

Věděl, že kdosi umřel; avšak nechtěje býti dotíravým, zavolal „jet“ a uháněl k cíli svému. Měl za to, že otázka, kdo totiž v Křížovicích umřel, brzy sama sebou se rozhodne.

I nemýlil se.

Brzy na to sedě za sychravého dne měsíce ledna v zatopené světnici a přebíraje se v novinách čte správu, že dne 27. ledna 186.., tedy právě na sv. Jana zlatoústého v moravských Křížovicích horlivý národovec, starostlivý otec přečetné rodiny, jehož vůbec „tatinek Hynek“ jmenovali, náhlou zemřel smrtí. —

Smutná tato zpráva dotkla se nemile všech známých a přátel zesnulého.

Bylo tu divení a dotazování, jak se to jen stalo, ježto tatinek Hynek veždy zdráv a vesel vyhlížel?

„Tepruv ondyno viděli jsme jej“, pravili někteří, „kterak se svými osílkami po poli se proháněl“.

„Věru“ divili se zase jiní, „není tomu dávno, co náš tatinek obratnou rukou a neklamným okem zajíce střílel, a tu to máš! leží už na márách!“

„Hle!“ podotkli druzí, „co má člověk jistého?“

„Člověk jest a není,
Všecko s ním se mění.“

„Dobře, když tedy každé chvíle připraveni jsme na odchod z tohoto světa. Neboť hodina — nejistá!“

K těmto a podobným rozprávkám přidávalo se také cosi o jakémsi „špačku“, že prý byl „dobrým prorokem“. —

I nu ovšem; proč by Bůh také němé tváři nemohl uděliti zláštního daru? — Náhlá smrť tatinka Hynka jakož i příběh o špačku poutaly mysl a srdce všech, kdož jej znali. Pročež dotazováno se všech stran na podrobnější zprávy, jichžto také na věčnou památku, vám milé děti! v těchto řádkách podati chceme.

Bůh samojedině ví, kdy a kterakým způsobem zemřeme. Nám tedy neznámo, v kterou hodinu Pán náš přijde. Pročež buďmež vždycky hotovi, kdykoliv nás anděl Páně zavolá.