Tanec na stožáru/Slavný kluk Mahmud

Tanec na stožáru
Splněný slib	Slavný kluk Mahmud

Údaje o textu
Titulek:	Slavný kluk Mahmud
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

Aby se proslavil, udělá Mahmud všechno! Touží po tom, aby se jeho jméno skvělo na nárožích ulic a v novinách, jako tučná písmena otcovy firmy, nabízející žluté slámky do světáckých viržinek. Přidal jsem se k tomu třináctiletému chlapci, který jel pouští na oslu k dědečkovi, a ukázalo se, že jsem nemohl získat spolehlivějšího průvodce. Až před polednem zaváhal…

„Je hrozné vedro, pane. Přijde bouře.“

Slunce potemnělo, do oceánu písku lehlo šero.

„Zažil jsi už někdy samum, Mahmude?“

„Sám v poušti? Ne.“

Mahmud zastavuje osla; nechce jít dál.

Mám pokračovat v cestě sám? Mahmud mne varuje. Nejsem zdejší, neznám tuniskou poušť. A přece musím být ještě dnes večer v přístavu! Jinak: sbohem kormidelnické prýmky, přijdu o místo — a o přítele.

„Pojďme, Mahmude.“

„Do bouře? Nikdy!“

„Zkusme to.“

„Všechno pohltí písek a tma!“

„Mne, chlapče, nezahubilo kalifornské Údolí smrti, brazilští aligátoři, tichotnořská tornáda, ruch Hamburku, Chicaga…“

„Tam všude vás znají? Ó, jak jste slavný!“ Mahmud popohnal osla. „Pojďme!“

Tlumoky a měchy s vodou se natřásají kolébavým pohybem. Od jihu vane horký vítr, scirocco. Chlapec si přetáhl přes hlavu burnus a cíp skousl zuby.

Rozpálený vzduch nehybně leží nad pískem, který žhne oslepujícím leskem jako zrcadlo. Scirocco ustalo. A znovu duje. Nad pouští se zvedají sloupy písku a v syčících vírech se ženou proti nám.

Půl hodiny jsme šli písečnou bouří, až jsme narazili na okrouhlou jámu, chráněnou velkým kamenem. Ne, v tomhle nečase nelze dál. Zalezli jsme i s oslem do jámy. Ukrýváme se pod můj plášť. Písek však proniká všude: štípe do očí, skřípe mezi zuby, vysušuje hrdlo.

Bouře trvala necelou hodinu. Několikrát se zablesklo, ale do vyprahlé pouště nespadla ani kapka vody. Nadzvedáváme plátěný příkrov. Vítr zavál naše svršky dvaceticentimetrovou vrstvou písku. Dusno polevilo, jako po naší středoevropské bouřce. Vzduch je svěží a čistý.

„Mahmude, budeš slavný. Přečkal jsi bouři.“

„Málo ke slávě!“

„Ještě nejsme u moře. Věřím, že se proslavíš.“

Odpoledne se na obzoru vynořily palmy. Oáza! Znamení vody a lidí!

Mahmud mi hází oslí uzdu a běží kupředu. Zahlédl kaktusy a chce si pochutnat na jejich hruškovitých plodech.

S křikem se vrací: „Smrt! Hrůza! Zpátky!“

Vyjímám z pouzdra dalekohled. Pod zelenými palmami vidím asi dvacet polostržených stanů a několik mrtvých těl velbloudů a psů. V širokém okruhu jsou do písku zapíchány křiklavě žluté praporce. Znamení moru! Výstraha pro ty, kdo by se chtěli dotknout věcí a bytostí poznamenaných nákazou.

„Obejdeme to místo, Mahmude.“

„Ááahlá! Pomoc!“

Zaostřil jsem dalekohled.

„Je tam živý člověk, Mahmude!“

„Nepřibližuj se pane!“

Jdu za hlasem, zastavuji se na dvacet kroků.

„Ááahlá! Pomoc!“ Ležící Arab má na dosah ruky dva splasklé vodní měchy. „Umírám, opustili mne!“ Umí anglicky. „Uprchlí před morem. Nejsem nemocen.“

„Nemáš na těle černé mokvající rány?“

„Ne!“ Ubožák ze sebe strhává oděv. „Nemám!“

„Mohu se přiblížit?“

„Nechoď, pane,“ varuje Mahmud. „Nedotýkej se ho!“

Vyjímám z tlumoku trochu jídla a od oslího boku odvazuji jeden měch s vodou. Z bezpečné vzdálenosti házím předměty Arabovi.

„Čekej! Pošleme ti pomoc!“

Muž se plazí k nám. Jedním dechem nás zahrnuje slovy díků i kletbami.

Ta příhoda mi poskytla druhý důvod, proč nutit Mahmuda ke spěchu. Zvýšila se naděje, že včas dorazím do přístavu.

„Zachráníš lidský život. Budeš slavný, Mahmude.“

„Oh, lidí bylo. A bude.“

„Pospěš, budou o tobě psát v novinách!“

„Kdo napíše?“

„Já.“

„Neumíš dobře arabsky!“

„Napíšu do novin jiné země!“

„Kdo to bude číst?“

„Mnoho lidí. V Praze, Ostravě, Chrudimi, Benešově …“

„Tam všude tě znají? Ó, jak jsi slavný, pane!“

Jdeme rychle, ale poušť před námi neubývá.

„Kdy dorazíme k nejbližší osadě?“

„Večer. Večer budeme v Gafse.“

Rudý kotouč slunce mizí za obzorem. Písek kolem nás má pohádkově oranžovou barvu. A tu … Neklamou mne smysly?

Mahmud odhodil Oslí uzdu a padl na kolena.

Vzduch kolem nás se chvěje čarovnými zvuky. Zní slastnými i naříkavými tóny, jako varhany krkonošského kostelíka, jako pláč dětí, smích matek, jako zimní hukot meluzíny. Hluboké dvojhlasy se mísí s vysokými tóny. Úchvatná hudba nás prostupuje, rozechvívá, pohlcuje.

„Zpívající písek,“ šeptá Mahmud. „Ozve se jen, když se setkají dva osudem si určení přátelé. Ty jsi mi souzen!“

Ještě nedozněly kouzelné zvuky přírody, když zaslechnu střízlivé klepání motoru. Auto. Kdosi na mne mává. Od volantu vyskakuje José! Tasmano José!

„Písek zpívá, když se sejdou dva nejlepší přátelé.“

Čarovná hudba pouště přikovala Josého k písku. Kamarád nehybně stojí pár kroků od auta a naslouchá.

„Otec mi vyprávěl: je bolestí, kdo jedinkrát v životě zaslechne zpěv písku. Poušť ožije zřídka.“

Klečím na poušti jižního Tunisu po boku třináctiletého muslima. Pohlížím k autu. Tam je můj přítel! Skvělý, nedostižný Tasmano José! Kamarád, se kterým jsem prožil krásné i nepříjemné, dobré i zlé ve všech koutech světa! Smí však dospělý muž odmítnout přátelství nabídnuté chlapcem? Chlapcem, kterého snad již v životě nespatří? Může pohrdnout jeho důvěrou, upřímným srdcem?

„Tu je má ruka, příteli Mahmude!“

Když podmanivá hudba zpívajícího písku ustala, nastoupili jsme: José, Mahmud, osel, já, všichni jsme se vměstnali do rozkodrcaného automobilu.

„Nebýt mne,“ směje se José, „měls po kormidelnickém místě na lodi, Oto. A mohls shánět kamaráda Josého kde? V Tasmánii!“

„Rozlučme se, Mahmude. V Gafse vystoupíš, příteli. Půjdeš pro lékaře. Zavedeš ho k ubožákovi u morové oázy.“

„Rád. A ty? Nezapomeneš na mne?“

Uplynula léta a já plním slib daný muslimskému chlapci v dunách tuniské pouště. Píši tuto příhodu pro čtenáře z Prahy, Ostravy, Chrudimi, Benešova; aby byl Mahmud slavný.