Přeskočit na obsah

Tanec na stožáru/Plné hrsti slunce

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Plné hrsti slunce
Autor: Otakar Batlička
Zdroj: BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Albatros, 1979
Licence: PD old 70

Vrtáme se s Josém v zemi týden, měsíc jako dva krtci a nic. Pak jedeme na návštěvu k sousedovi a za poledne na jeho pozemku vytěžíme spoustu nerostů. A soused je odmítá od nás vzít. Zčistajasna jsme boháči, vlastníci dvou hrstí opálů! Ve skelných vrstvách polodrahokamů žhne barevná záře, ať otáčím jak

otáčím, vždycky si uždíbnou ze slunce.

Jedeme nekonečným busem. Josého hnedka kulhá; ztratila podkovu. Kdybychom zlatem platili, v pustině není kovář. Bodavé australské slunce zapadlo a my vidíme rozlehlou ponurou budovu. Dovnitř se nám nechce. Zažíháme oheň. Z šera znějí kroky, blíží se vysoká postava.

„Chceš si přisednout?“

„Brý večer. Díky,“ muž v hnědých pracích kalhotách usedá. Teplo a králičí

pečeně mu rozvazují ústa. Je to farmář. Před lety soused zastřelil jeho koně a on se mu pomstil. V noci sousedovi podpálil farmu. Soudce vynesl rozsudek: soused dva, on pět let vězení. Kývne hlavou k temné budově: „Už mi zbývá jen pár měsíců.“

„Co děláš za tmy venku?“

„Opozdil jsem se z práce a za trest musím strávit noc před vězením.“

„Neobávají se dozorci, že upláchneš?“

„Kam bych došel! Loni jeden Skot uprchl a za měsíc z něho policie našla v buši jen od zvířat ohryzanou kostru.“ Z temnoty sálá chlad. Vězeň nemá zápalky, nebýt našeho ohně, celou noc by se chvěl zimou. „Pomůžeme ti.“ Tasmano mu podává dva opály.

Muž vzal drahé kameny na dlaň, ale vzápětí je vrací Josému. „Co bych s nimi dělal tady v divočině? Ráno se vrátím do vězení!“

Příštího dne Josého hnedka svedla souboj s fialovým ploskolebcem. Had se vyhříval na písčině, zvedl hlavu po hluku, ale než stačil zaútočit, hnedka ho kopyty rozdupala. Jindy jsem poodjel k osamělým stromům karri. Zdálo se mi, že tam vidím stádo divokých koní. Po koních však nebylo ani památky, a když jsem se jednotvárnou krajinou vracel, po Josém jakbysmet. Zabloudil jsem. Odjel jsem tedy zpět ke stromům, několikrát různými směry vyjel do buše, až teprve po setmění jsem zahlédl sloup záře. Zkušený Tasmano věděl, že se nesmí vzdálit z místa; čekal, zažehl oheň a dočkal se.

„Jakoupak mají cenu?“ ptám se za jízdy. Josého hnedka pokulhává. „Co?“ „No přece naše opály!“ „Za ten největší — dvě pušky!“

Už soused hovořil o dvou puškách — za všechny opály!

„To je tak,“ José jako by mi četl myšlenky. „Poblíž naleziště neměly velkou cenu. Ale teď, když se blížíme k městům, cena kamenů v našich kapsách každým kilometrem stoupá.“

V městečku Dubbo jdeme rovnou ke kováři: „Podkovu pro hnědku!“ „Dostanu dvacet šilinků.“

„Dobrá,“ řekl José, když si prohlédl práci. „Tumáš opál! Kovář s mnoha poklonami děkuje a zve nás na zvířecí zápasy. „Aby to tak byly kohoutí zápasy,“ opíráme se o kůl, podpírající střechu kovárny. „Pamatuješ v Mexiku? Bylo to odporné, když nasadili kokrháčům na nohy jako břitvy ostré nože, a teď, krasavci, bijte se až bude krev stříkat!“

Připomínám oblíbenou zábavu Severoameričanů: soutěž žab ve skoku. José trumfuje zážitkem z Arábie, kde potulný kramář předváděl cvičené blechy. Za zvětšovacím sklem vozily kočáry, mašírovaly v řadě jako vojáci a tančily. Avšak zakrátko šel kramář do basy. Ukázalo se, že více než na vstupném vydělával na najatých zlodějích, kteří se během podívané věnovali kapsám diváků. „Pojďme.“

Míjíme s kovářem řadu nízkých domků. Na louce, kolem čtvercového prostranství ohraničeného provazy, se tísní lidé.

Dva prostovlasí muži přivádějí zvířata. Jedno má hnědou srst se světlými pruhy, druhé působí statnějším dojmem. Lana od jejich plecí končí v rukou pomocníků u protilehlých rohů zápasiště.

„Jsou hrozně bázliví,“ bručí José.

Pomocníci popouštějí lana: „Johno! John! Do boje!“

Klokani vyskočili, vyletěli šestimetrovými skoky. Minuli se. A znovu … Třetím skokem na sebe narazili a v objetí dopadli na zem. Jako zkušení boxeři zapíchli nohy do trávy a předními tlapami boxují. Je to směšné. Zábavychtiví Australané neskrblí potleskem. Johno a John stříhají ušima, slintají a klátí horními částmi těl. Když hrozí, že zábava uvízne, principál dá znamení pomocníkům, kteří přitáhnou klokany do rohů zápasiště. Pak vyzve obecenstvo k sázkám. Hrnou se peníze, vydávají kupóny.

Ačkoli druhé kolo nepřináší mnoho nového, lidé jsou spokojeni. Vsadili si a nyní napjatě sledují svého borce, objevují jeho klady, a chyby soupeře. .Johno prohraje,“ mručí José.

Ve třetím kole pojednou není na zápase pranic směšného. Klokani se dostali do varu. Bojují celou duší. Otloukají se, chňapají po čenichu druhého. John zavalil Johno. Drásá soupeře zadními běhy. Johno vyskočí. Ve vzduchu se cosi odděluje od letícího těla. Opodál padá do trávy malý klokánek. Pohlédnu na Josého: zpozoroval mládě už dřív? Kamarád upřeně hledí k zápasišti.

Zatímco staří se zběsile bijí, klokánek, sotva větší než zajíc, poskakuje trávou směrem k Johno.

„Chyťte ho!“ volá principál. „Vezměte ho za provazy!“ Jeden z pomocníků se shýbá. Klokánek odskočil k zápasícím, kam se pomocník neodvažuje. Nad mládětem bubnují rány. Slízne jednu přes hřbet a odlétá do dáli. Ale hned se opět zvedá a hopká k Johno. Vmáčkne se pod ní, chce vklouznout do jejího mateřského břišního vaku. Po novém úderu Johnovy tlapy končí klokánek daleko v trávě. Mečivě křičí, tlamička se mu chvěje, plazí se k mámě … „Dost!“ vykřikl José. „Konec třetího kola,“ mávám rukama.

Principál zaslechl ještě kovářův výkřik a dává pokyn pomocníkům. „Koupíme Johno!“ skáčeme přes provazy. „Není na prodej.“

„Dobře zaplatíme,“ vyndávám z kapsy opály. „Ale ovšem. Ovšemže prodám, ale po zápase.“ „Hned!“ Také José vyprázdnil svou kapsu.

„Vy,“ křičí principál k pomocníkům, „dejte jim Johno s mládětem!“ Strh! z krku šátek a úzkostlivě, aby ani nejmenší kámen nepadl do trávy, zabaluje opály. „Lidé,“ volá k obecenstvu, „zápas skončil! Vrátíme vám vstupné.“

S klokanicí a klokánkem máme co dělat, abychom ujeli divákům, kterým jsme pokazili zábavu. Také cestu busem jsme si neusnadnili. Klokaní skoky nejdou do rytmu s koňským cvalem, takže častěji odpočíváme, než jedeme. Co si počneme s klokany? Vezmou nás s naším zvěřincem na loď?

Tak už to bývá, starostí nás zbavila náhoda. Před Sydney jsme potkali pana Percyho, pro kterého José kdysi na Guineji lovil gorily.

„Nechcete klokanici s mládětem, pane Percy?“

„Jsem tu soukromě,“ brání se obchodník, „ne …“

„I jen berte,“ povídá José. „Zaplatíte příště.“

V Sydney jsme prodali koně a obrátili naruby kapsy. Za podšívkou jsme našli tři opály. Malé, ale velmi krásné. Jako by právě v nich, posledních, bylo zakleto nejvíc slunce. Za utržené peníze jsme jako páni pluli v kajutě druhé třídy do Afriky.