Tanec na stožáru/Návrat z hlubin

Tanec na stožáru
Slatin paša	Návrat z hlubin	Splněný slib

Údaje o textu
Titulek:	Návrat z hlubin
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

Osm provazů visí od boku oceánského kutru. Pod skasanými plachtami stojí nakuda Omar Bahar a pohlíží k moři. Ceká na chvíli, až se vynoří osm lovců, strhnou slonovinové kolíky z nosů, vysypou z košů perlorodky a po krátkém odpočinku u boku kutru se znovu spustí do hlubiny.

Vynořil se první. Jako vystřelen protíná hladinu. Koš drží u hlavy a úspornými pohyby plave k lodi… Za ním se objevuje druhý, třetí, čtvrtý potápěč. Zanedlouho je všech osm provazů u boku kutru obsazeno. Nezbývá žádný, který by nesvírala svalnatá paže, když se opodál vynořuje devátý potápěč!

„Co to znamená?“

Devátý potápěč se rychle přibližuje …

„Abdi!“ křičí nakuda Bahar z paluby. „Je to darebák Abdi!“

„Hoďte mi — hoďte provaz!“

„Ne. Tobě ne, Abdi!“

Řada potápěčů od boku kutru hrozí rukama se slonovinovými kolíky.

„Co tu chceš?“

„Táhni k ďasu, mizero!“

Jeden z námořníků na palubě popadl velký kus dřeva a mrštil jím po Abdinu Ten šlape vodu. Volá: „Nakudo Bahare! Slituj se! Už nikdy… Přísahám! Kamarádi, pusťte mne k provazům!“

„Kde máš Farra?“

„Cos zase provedl?“

„Všechno vám povím!“ Abdiho opouštějí síly; plaval zřejmě mnoho hodin, než se vynořil u kutru. „Nenechte zahynout kamaráda!“

„Hoďte Abdimu lano!“ poroučí nakuda. „Potápěči, půl hodiny odpočinku!“

Osm snědých těl sebou smýklo na palubu. Ruce utrhávají z žoku tabáku, zuby slastně žvýkají… Deváté tělo se souká přes zábradlí a na prkna dopadá sedmnáctiletý černovlasý mladík.

„Vypravuj! Nic nezatajuj, Abdi! Pak rozhodneme, co s tebou!“

— Před týdny kámen pod mýma nohama jako by tížil mou duši. Jak je to všechno stále stejné! Potopím se, vylovím perlorodky. Celý den, celý týden se budu potápět. Majitel lodi dostane třetinu výtěžku, nakuda a námořníci druhou a my potápěči zbytek. Potom budu vychutnávat sladkou kávu a nahořklé dýmky, v kavárnách Masawy, Midy a Adenu, protože nemám ženu, nemám nevěstu, které bych musel odevzdat první i poslední šilink.

Nasadil jsem si naštíplý slonovinový kolík na nos, nadýchl se a na tvůj povel jsem sjel na kameni do hlubiny.

V průzračné zeleni jsem viděl rozmáchlé tělo kamaráda Farra. Vzdaloval jsem se od něho. Plaval jsem bezstarostně, jako pro zábavu. Vždyť už tisíckrát jsem se takhle potopil, nic se mi nemůže stát! Míjel jsem tlusté kambaly s širokými ploutvemi a hloupýma očima. Žralok piloun se neukázal, a i kdyby se ukázal, kolem jsou kamarádi potápěči, vynoříme se a z kutru snadno žraloka zaženeme. Blížím se k trsu perlorodek. Jsou veliké, zvedám je od dna, těžké. Takové často obsahují perly. Jen čtyři se vejdou do koše. Cítím, že stále ještě mám dost vzduchu v plících. Napadá mne: zkus nosib! Zkus štěstí! Obrať se, udělej několik temp, podpluj kutr a vynoř se za odvráceným bokem lodi!

Deset mocných rázů a odřízl jsem kámen, vodní vztlak mne vymrštil k hladině. Nepomyslel jsem na to, že stačilo špatně odhadnout vzdálenost, abych si rozbil hlavu o lodní kýl. Zhluboka oddychuju ve stínu kutru. Z boku lodi trčí ocelový nýt. Páčím o něj největší vylovenou perlorodku. Ach bože… Nádherně zbarvené kapky prší do nastaveného koše. Otevírám druhou perlorodku. Je prázdná. Zato třetí, čtvrtá… Koš se vysoko zaplnil drahocennými perlami.

Cosi mne nutí přitisknout červeným šátkem ovázaný koš na hruď a ponořit se. Neodolatelně mne to vábí pryč, pryč. Několikrát jsem se vynořil ve skrytu za osamělými lodicemi, kam jste z kutru nedohlédli. Pak jsem plaval dál, cítil se svobodný a bohatý.

„Pohleď, pane!“ Nastavuju koš překupníkovi v Masawě. „Kolik dáš?“ „Deset liber!“

„Žertuješ, pane! Nakudovi Baharovi platíš za podobný úlovek tři sta!“ „Ano, nakudovi! Tobě deset liber!“

Zklamání z uboze zaplacených perel jsem tišil pečivem, kávou a tabákem v midských kavárnách. Vzpamatoval jsem se až s poslední librou v kapse. Nakoupil jsem zásoby a vydal se k moři. Budu lovit sám! Doplavu k perlonosnému zálivu … Potom ale nebudu mít dost sil k potápění!

Ležím na skalnatém pobřeží. Stmívá se. Vtom slyším, že se ke mně kdosi plíží. Je to britský voják? Berberský bandita? Loupežný vrah?

Kdo je tam?

Temné, neproniknutelné ticho.

Skáču do tmy! Obloukem padám přes ležící tělo.

„Tos ty?“

„Já.“

„Farro! Tebe mi přivedl osud!“

Jako nikdo na kutní, vypráví Farro, ani on nevěřil, že jsem utonul. Určitě jsem i s úlovkem upláchl. A kamarád Farro neváhal, vydal se za mnou…

„Proč věčně poslouchat nakudu Bahara?“

„Budeme lovit spolu!“

„Sami dva!“

Za Farrovy peníze jsme koupili malou loďku a pluli jsme podél pobřeží k nejužším místům Rudého moře, k ostrovu Perim. Tady určitě nenarazíme na kutr Omara Bahara! Stranou proudu, tušíme, v mělčinách zátok může být mnoho naplavených perlorodek.

Kamarád vesluje. Já, hluboce předkloněn, klečím uprostřed loďky, hlavu tisknu ke skleněnému dnu skříňky, ponořené do vody.

„Co vidíš Abdi?“

„Nejistý úlovek …“

„Pro malé kousky dolů nepůjdeme!“

Teprve čtvrtého dne jsem zahlédl shluk velikých perlorodek. Pluli jsme ještě chvíli; pamatuji si to místo, nakudo Bahare, nikdy na to místo nezapomenu, když jsem spatřil u dna rozlehlé perlorodkové pole.

„Skvělé, Abdi! Potopím se!“

„Ty ne, Farro! Já …“

Hodili jsme si šilinkem.

Farro!

Od lodice visí provaz se zavěšeným kamenem. Na něj stoupá Farro, noří se do moře. Provaz se odvíjí, naviják skřípe … Prudké škubnutí překotilo loď! Plavu, zachraňuju zásoby, obracím překocenou huri. Čas plyne.

Skáču do vody. Pod hladinou vidím vše nazelenale, nezřetelně, rozplizle… Tam! U skály je několik velkých ryb! Jsou to rejnoci, před kterými jsi nás, nakudo Bahare, často varoval. Voda mne vytlačila vzhůru. Farro stále ještě není na hladině. Vytrhávám z lodice pytel se zásobami. S nožem v ruce, s těžkým pytlem přivázaným k noze se po druhé spouštím ke dnu. Pluji ke skále. Vidím Farra. Krouží kolem něho temní, třímetroví rejnoci. Můj nůž rve břicho nejbližšího rejnoka… Ostatní odplouvají za skálu, zraněný rejnok míří k hladině. Dotýkám se Farra. Nevidím mu do tváře. Jeho tělo vězí hlavou dolů mezi mohutnými balvany, které se sesuly pohybem rejnocích těl. Bulím nožem do skály. Páčím ramenem. Nedostává se mi vzduchu. Vtom se Farrovo tělo uvolnilo… Oďhazuju zátěž a společně vystupujeme k hladině.

Farro leží v huri. Má krvavou, zohyzděnou tvář. Ošetřuji ho. Zbavuji jeho plíce vody. Dýchá? Dýchá už konečně? Po půlhodině vím, že kamarád je mrtev! Plných deset dní trvalo, nakudo Bahare, než jsem s vratkou loďkou doplul na dohled kutru. Nemyslel jsem na nic. Cítil jsem jen, jak mne to táhne k vám, kamarádi. Zachoval jsem se hanebně. Nečestně jsem vás opustil. Zpronevěřil jsem úlovek. Nevyhánějte mne! Už nikdy vás neopustím! Nikdy se nepotopím sám, na vlastní pěst! —

„Co říkáte?“ Omar Bahar se obrací k lovcům perel, ležícím v řadě na prosluněných prknech paluby. „Vezmeme ho mezi sebe?“

„Je mladý. Prožil těžké chvíle.“

„Dostal za vyučenou!“

„Ať zůstane! Ale musí nám jednou ukázat to perlorodkové pole!“

Nakuda Bahar dává povel k potopení.

Od boku kutru visí provazy; každého z nich se drží svalnatá ruka. Devět je pevných provazů!