Tanec na stožáru/Křížem krážem Londýnem

Tanec na stožáru
Za císaře pána	Křížem krážem Londýnem	V nebezpečí

Údaje o textu
Titulek:	Křížem krážem Londýnem
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

Dvojstěžník Olaf se potopil a já, jeden z mála zachráněných námořníků, padl do zajetí. Šuškalo se, že jsem kapitán ponorky. Kmán nebo kapitán, v prvním roce první světové války mne pod bodákem vezli do samotného středu britského souostroví - na ostrov Man. Tam jsem prožil velice nudný měsíc. Až jednou… „Potřebuji člověka!“ Mezi zajateckými baráky stojí brýlatý mužík. „Tady je pověření ministerstva. Zajatec mi bude přes den k ruce. Každý večer ho přivedu zpět do tábora. Musí být zdravý, umět anglicky, vyznat se v přírodě…“

„Já!“ Nuda mi zvedla ruku.

A tak jsem se stal spolupracovníkem nejstarší anglické univerzity, přesněji tečeno, jejího nejstaršího profesora.

Běhával jsem kolem něho jako učenlivý foxteriér.

„Přines ten kámen, Otóó! Chyť veverku, Otóó!“

Profesor byl mou čilostí spokojen. Hned nazítří oznámil veliteli tábora, že budu nocovat s ním a mezi zajatce, že se budu vracet jen na neděli.

Ještě jsem vám neřekl, nad čím profesor bádal? Svými přírodovědnými výzkumy chtěl dokázat, že ostrov Man patří k britskému souostroví; jako by někdo stál o to, tenhle kamenitý neřád Britům ukrást.

„Mein Herr, prchněte…“ žádal mne v neděli válečný zajatec von Sedlitz, šlechtic, který i v táboře (beránku otřes se!) trousil kolem sebe cennosti, šperky a peníze. Nešťastník byl hrozně zamilovaný. Oženil se měsíc před tím, než Angličané potopili jeho loď a nyní se obával, že ho mladá choť považuje za mrtvého. „Upláchněte, mein Herr. Zde máte známku! Tu prodejte! Zde máte dopis pro mou ženu! Ten v žádném případě neodesílejte z Británie!“

Býval jsem už jen zřídka v táboře a na von Sedlitzovu známku a dopis jsem pozapomněl. Ale přece jsem pláchl! Jednou mne profesor vzal s sebou do Londýna a než on vystoupil z vlaku, já už proběhl celým nádražím.

Hm, Londýn moc neznám. Ale moje světoběžnická angličtina je dobrá. Na Bondské ulici vidím štít: Obchod se známkami - Stanley Gibbons. „Nemáte zájem o tuhle známku, pane?“

„Ukažte…“

Na prstu podávám obchodníkovi modrou nimravou věcičku od von Sedlitze: „Vím, že je to velice cenná známka…“ Nikdy jsem takovou známku neviděl. A jako kluk i později ve světě jsem se něco naprohlížel známek.

„Ovšem. Koupím,“ povídá obchodník. „Jenže jak vám ji zaplatím?“

Samozřejmě v librách, pomyslím si.

„Vy víte jako já,“ říká obchodník, „že na modrou lombardskobenátskou 1846 nemá dost peněz v pokladně žádný z obchodníků z celého Londýna!“

Musím se přidržet pultu.

„Neodcházejte, prosím,“ nesprávně si vyložil můj pohyb obchodník. „Zaplatím vám pět tisíc v hotovosti…“

Zaplaťte, pane Gibbonsi, myslím si, rychle zaplaťte a já vypadnu!

„… ale protože vás nemíním ošidit, přidám vám ještě toto zboží,“ ukázal k tuctu vyložených alb méně hodnotných známek.

„Ne, to ne, pane! Co bych s tím dělal?“

„Otevřte si obchod!“

„Já? A kde?“

„Vím o uprázdněném knihkupectví,“ zatahal mě za rukáv obchodník, „v Oxfordské ulici. Zřídíme tam pobočku. Třetinu výdajů hradím. Povolení zařídím.“

Věřte nevěřte, obstaral jsem si skvělé oblečení, dvoupokojový podnájem s obsluhou a za tři dny jsem stál za pultem.

„Trojblok saských trojek s přetiskem, please.“

„Meklenburskou červenou.“

„Obstarám, sir. A co Transvaal, 2 pence 1895?“

Pane Ou Bí, touto americky znějící zkratkou mne oslovovali stálí zákazníci a tak se na mne jednoho dne obrátil také pan Graham. Filatelista amatér, zámožný krejčí, prý dodavatel dvora a zcela jistě velký obdivovatel královské rodiny.

„Pane Ou Bí, zítra je neděle a já si pokládám za čest pozvat vás na královský dvůr…“

Ou Bí, já osel, přikývl.

„Jeho veličenstvo přijme zámořského panovníka. Uvidíte, jaká to bude slavná událost, slibuji vám nezapomenutelný zážitek.“

Neděle. Blížíme se k Buckinghamskému paláci.

V proudu svátečně oděných Londýňanů vstupuji s panem Grahamem na nádvoří. Skotská hudba, muži v sukních nadouvají tváře. Pojednou se objevuje ceremoniář. Na jeho znamení vpochodovává čestná vojenská rota. Zastavit stát! Ceremoniář vykazuje obecenstvo k palácovým stěnám; prostranství mezi hudebníky a čestnou rotou musí být volné pro setkání královských Výsostí.

„Teď shlédnete nádherný obřad. Všechno je promyšleno a připraveno do nejmenších podrobností,“ pyšní se pan Graham. „K poslednímu nedopatření došlo před šedesátí lety, kdy královna Viktorie přijala vladařku z Guineje. Ta žena z dalekých ostrovů znala trochu anglicky. Po skončení obřadu řekla: - Vaše královské Veličenstvo, víte že také v mých žilách koluje anglická krev? Oh? - podivila se královna Viktorie. A guinejská náčelnice pravila: — Ach ano, můj dědeček snědl vašeho cestovatele Boocka. — Pan Graham se pousmál, ale hned vážně dodal: „Dnes to zní spíše jako vtip. Sám poznáte, že něco podobného je nyní při dokonale připravených obřadech vyloučeno.“

Hraje hudba a ceremoniář dává pokyn dveřníkům. Zprava přichází anglický král Jiří V. s nevelkým doprovodem a zleva, ve středu jiné skupiny, kráčí afgánský král. Důstojný krok, kynutí rukou, úklony. Všechno jde jako na drátkách. Obě Výsosti se setkávají při okraji vyrovnané řady vojáků. Chystají se provést přehlídku čestné roty. Zní břeskný pochod! Vojáci stojí v pozoru. Tu se afgánský král uklání a takhle, v hluboké úkloně kráčí podél čestné roty. Král Jiří pohlédl k ceremoniáři. Ten nezachytil tázavý pohled. A anglický král, aby neurazil hosta, namísto rázného zasalutování jde podél řady a klaní se svým vojákům.

Sotva vladaři zašli do paláce, propuklo zděšení. Ze vchodů vyšly stráže. „Nikdo nesmí opustit nádvoří!“ „Skandál!“ zesiná pan Graham. „Jaká ostuda!“

Londýňané jsou uraženi. Vina padá na ceremoniářc, který, jak vidět, chce mermomocí zabránit, aby o události psal tisk.

Stráž vstupuje mezi vojáky: „Předložte doklady!“

„Pane Grahame …“ záchvějů se. „Já jsem, pane Ou Bí, u dvora dobře zapsán…“

Což o to, ale já vůbec nejsem zapsán. Nemám jediný doklad a zajatecký tábor na Isle of Man už jistě hlásil do Londýna útěk zajatce č. 97.

Stráže se přibližují a já opouštím pana Grahama. Nenápadně kličkuju davem. Kdosi to zpozoroval. „Tam! Zadržte ho!“ Probodávají mne desítky očí. „Stát!“ volá hlídka. Vidím otevřené okno paláce. Skáču dovnitř. Probíhám několika místnostmi. Jiné okno. Zelený trávník parku. Keře. Dva skoky na kamennou zeď — a za okamžik sedím v pouličním omnibuse.

Co dělat? Do obchodu nesmím. Stráž jistě vyslechla pana Grahama a ten jí řekl adresu. Moje postavení se rázem změnilo. Již nejsem zámožný obchodník se známkami, ale štvanec na útěku. O mém bytě však Graham neví.

Bytnou nezastihnu doma. Napadá mne — převlec se za ženu a pryč! Bezmála dvoumetrový, hladce vyholený chlap pobíhá tři dny v ženském přestrojení Londýnem. Dva přátelé mne nepoznali. Třetí poznal, ale nedal to znát. Jen sykl: „Fotografie v novinách… Zmiz!“

Mám peníze. Donekonečna mohu jezdit omnibusy a drožkami. Donekonečna? Jen do doby, než mne chytí. Přitahuje mne moře. Londýnský přístav nepadá v úvahu. Dvoumetrová dáma jede do Bristolu.

Přístav. Zen poskrovnu. Také obchodní lodi, pro válečnou blokádu, bys spočítal na prstech. Vyhlédnu si norský trojstěžník Spiker. Předpisy znám. Zeny nemají na loď přístup. Dávám se do řeči s Norem, námořním poručíkem, kráčejícím k lodi. Skáče na vějičku. Domnívá se, že jsem kapitánova příbuzná. Na můstku mi dává přednost a námořníci mi vzdávají čest; mají za to, že si poručík vede dámskou návštěvu.

„Kde je kapitánova kajuta?“

Poručík mne doprovází až ke dveřím. Pak zmizí a já už vím, kam nyní. Do kotelny. Mezi pár pytlů a hodně hluboko se zavrtat do uhlí.

Trochu jídla mám. Stěžně skřípou. Spiker už musí být na širém moři. Čekám ještě den, dva. Potom proměňuji své ušpiněné ženské oblečení na neutrální vandrácký ohoz a jdu se přihlásit kapitánovi. „Černý pasažér! K ďasu!“

Samozřejmě že jsem mu neřekl, že jsem uprchlý válečný zajatec! Jsem vandrák! Vagabund! Zběhlý, zpustlý námořník!

„Vydejte mu stejnokroj, poručíku! Cestu si odpracuje! Sám dohlédnu na to, ty mizero, aby ses až na Kanárské ostrovy nezastavil v práci!“ A hned do nejhorší směny! „Říkáš, že jsi námořník? Změř rychlost lodi!“

Umím to, jasně. Ale jako naschvál, zapomněl jsem začernit rychloměr a nějaká ryba lesklý přístroj spolkla. Kapitán s poručíkem se na mne vrhají. Schytám rány a je mi dobře. Teprve s modřinami a boulemi získávám tu pravou jistotu, že už nejsem vězeň ani štvanec, ale námořník.

Z Kanárských ostrovů jsem odeslal dopis von Sedlitzově ženě. Ačkoli jsem se několikrát pokoušel navázat spojení s panem Gibbonsem, dodnes nevím, jak skončil můj obchod se známkami.

V Suezu jsem se potápěl v přístavu pro spadané uhlí, jižní Afrika se mi nezamlouvala, na Labradoru jsem chytil rýmu… A co jsem zažil v Asii? To už je jiné vyprávění.