Tanec na stožáru/Hladový tramp

Tanec na stožáru
Setkání s Josem	Hladový tramp	Tanec na stožáru

Údaje o textu
Titulek:	Hladový tramp
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

Naše cesta napříč Kostarikou.

Pobřežní Guatusové nám odmítli prodat potraviny. Nelíbilo se jim, že neobdivujeme jejich chýše, ale v úžasu stojíme u obrovitých opuštěných staveb všežravých termitů. Ani zápalky nám neprodali. V pralese jsme hned od počátku cítili, že Guatusové nám jsou v patách, že nás pronásledují.

„Ve srubu, u starého Mack Hicka,“ sliboval José, „tam budeme jako u mámy

v peřinách!“

Před námi, uprostřed stezky, se zachvívá krátký oštěp.

Varování! Indiánská výstraha!

José beze slova odbočuje z průseku. Celé půldne se rozdíráme o trnitý porost. Konečně jsme si jisti, že Indiáni ztratili naši stopu.

„Poslyš, José, kde to jsme?“

„V kostarickém pralese!“

Zabloudili jsme. Bez zásob, bez zápalek. Zbývá jen prales — věčná zásobárna. Se zdarem však do ní sáhnout, to je umění. A navíc musíš mít štěstí.

„Dva dny se tu motáme. Za tu dobu jsme mohli mít celou šíji od Karibského moře až k Tichému oceánu za sebou!“

„To jo,“ syká José, „letadlem!“

Stále držíme kulovnice připraveny k výstřelu. Ale žádný tapeizquinte — zvíře jako malý vepřík, kterých je v Kostarice jako u nás zajíců, netouží po tom, stát se pečínkou dvou hladových trampů. Pátráme po jedlých palmách. Takové listy šurtua se dají jíst syrové. Nepohrdli bychom ani květy iatvy. Jenom je najít…

Kolikrát jsem, já osel, doma nedojedl polévku. Kolikrát jsem odešel od talíře, na němž zůstaly zbytky jídla. Teď tady mít všechny ty kůrky, odkrojky, nedoobírané kosti!

José začal ze zoufalství sbírat ricinová semena.

To tak, jíst osvědčený prostředek proti zácpě! V žaludku mít jako vymeteno a ještě se nechat prohánět běhavkou!

Pojednou prales před námi řídne…

„Koukej! Máminy peřiny!“ ukazuje José.

Za okamžik vstupujeme do Mack Hickova srubu. Ale co to? Je opuštěný. Pán domu si nejspíš odskočil… Podle vrstvy plísně a množství nejrozličnějšího hmyzu poznáváme, že Mack odešel ze samotářského srubu už dávno.

Jakpak je na tom se zásobami? Špatně… Nacházíme jen pytel bobů a zápalky!

Pod roštem praská oheň, ohromný hrnec s boby se otřásá klokotem vroucí vody. Zešeřilo se. Není čím svítit? José navléká cestou nasbíraná ricinová semena na žilku palmového listu .—. krásně a pomalu hoří. Po chvíli zjišťujeme, že naše svíčka září jasněji, není-li umístěna svisle, ale vodorovně.

Boby se dovařily a José nabírá dvě vrchovaté misky.

Těším se na pořádný dlabanec.

„Dobrou chuť, José!“

„Dobrou…“Hrábnu do misky, ale lžíce mi zůstává trčet před tváří. Téměř v každém uvařeném bobu je termit! Najednou vidím, čeho jsem si dříve nevšiml. Z police, stolu, ze židlí se sbíhají k našim miskám termiti. Centimetr velcí, s vlhkými, měkkými těly… Desítky mi jich lezou po rukou, na lžíci…

„Člověče! Kamaráde …“

José spolkl první sousto. „Jednou v arabském Bejrútu jsem si na trhu koupi! datle.“ Netečně vyhlíží oknem do setmělého pralesa. Také jeho ruce pokrývá hemžící se vrstva termitů. Nese k ústům další plnou lžíci. „Byly krásné. A byly to prodavačovy poslední datle, stály mne dost peněz. Šel jsem do námořnické ubytovny a cestou, za tmy, jsem si na datlích pochutnával, V ubytovně jsem rozsvítil… Datle se hemžily červy!“ José polyká a nabírá z misky další vrchovatou lžíci. „Peníze už jsem neměl. Co mi zbývalo…? Zhasl jsem světlo a potmě jsem si dál pochutnával na draze koupených datlích.“

Máš hlad? Jako vlk! No tak, Oto, do toho!

Mlčky zhasínám Joisého ricinové svíčky a v nastalé tmě oba pojídáme podivnou večeři: kostarické boby s termity.