Tak pravil Jindřich

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Tak pravil Jindřich
Autor: Rudolf Medek
Zdroj: Národní listy, roč. 74, č. 195. str. 1
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 18. 07. 1934
Licence: PD old 70
Související: Jindřich Vodák

Nejsem sice čistokrevná doga, jako koryfej naší literární kritiky;
jsem prostinký, počestný český Voříšek. Ale počkej, počkej,
až ty příště půjdeš kolem našeho stavení!

Z „Rozhovorů“.

Jindřich Vodák, literární a divadelní referent „Českého Slova“, ve svém sobotním přehledném článku o repertoiru Národního divadla napsal mezi jiným: „Pravda, program státní činohry nemohl předvídat, že přijde Scheinpflugová s „Houpačkou“ a Medek s „Jiřím Poděbradským“, oba na prospěch původního repertoiru českého.“

Narážka tato je průhledná jak Vodákův černý knír, je vodákovsky neobyčejné vlídná jak ke správě divadla, tak k českému autorovi, a i když klesne nepaměti do propasti naší divadelní historie, budiž její přívětivost vděčně zaznamenána.

Nevím, co bylo všecko s „Houpačkou“. Pokud běží o mne, je nutno však říci aspoň toto: „Jiří Poděbradský“ byl oznamován v listech a v revuích aspoň dva roky před provedením. Hotový rukopis hry dostala činohra N. D. koncem léta 1933, tedy půl roku před premiérou. Činohra hru také připravovala a studovala. Kdo, Vodáče, tu nemohl něco „předvídat“? Nač ta jizlivost — z níž si někdo urobí stan a přebývá v něm pocelý život pří talíři kritického oukropu a hrnečku čisté dešťové vody?

Od té chvíle, kdy jste ráčil dobrotivě sděliti české veřejností, že můj „Jiří Poděbradský“ svůj čas na scéně Národního divadla „proklábosil“, řekl jsem si — ač jsem nikdy před tím nereagoval na nevlídné posudky svých prací — že Vám nic nedaruji. Vím, jsou mnozí Vámi trestaní literáti toho mínění, že „mlčeti je zlato“. Nejsem ani pro zlato, ani pro stříbro, ale vážím si železa. Proto Vám nedaruji podobné zkreslování skutečností.

Máte, pane, o českou literaturu i o české divadlo nesmírné zásluhy. Nebylo u nás jediného opravdového básníka, jehož byste „zevrubně“ neprozkoumal, neprobral, nepoučil, nenapomenul a nakonec „neprohlédl“. Mnozí lidé a ještě více mnohé lidičky se Vás báli, říkajíc: Svatý pokoj od něho — toť nadevše. Nejsem z tohoto těsta. Nemohu za to, že se cítím být člověkem nové doby — i když nejsem „nadrealista“ — a že se mi nelíbí ani dost málo zplesnivělé, zvětralé a při tom zákeřné sermony, byť jen „realistické“. Vrchlický, Březina, Čapek-Chod, Viktor Dyk a někdy i Jirásek mívali tu čest, že jste je ráčil posílat sednout si do oslovské lavice, jak to slušelo Vaší profesi. Dnes mám však pocit, že tyto blahé pro Vás doby minuly. Je konec Vaší éry, Vodáče! Svět chce své ano i své ne.

Nedivím se Vám, že se Vám tak málo líbil „Jiří Poděbradský“. Byl to moudrý panovník a pokud jsem jeho život probádal, nemohu říci, že by se mu byla líbila „Dáma od Maxima“. O jeho střízlivém bytí, o jeho ostražitosti a diplomatické úzkostlivosti napsati hru — věru, těžký úkol! Snad jsem ho nezmohl, jediný z českých literátů a dramatiků, který se o to pokusil. Zde se nešermuje, zde se netančí kankán — zde se žije kus národního, odpovědného osudu. Dobře! Vy však jediný ze všech referentů, kteří vesměs psali o hře vážně, třeba s výhradami, třeba s přísnými výtkami, jste napsal, že Jiří „klábosí“. Bůh a bývalá realistická strana s Vámi! Kritik má býti spravedlivý. Stane se, že je někdy i nespravedlivý. Ale je kritik. Vodáče, co jste však Vy? „Anděl kapitální“? Zeptejte se v Melantrichu — máte to blízko — J. Durycha. Že se ti, „České Slovo“, ještě chce toho „jv“?