Tajemné dálky/Návrat

Tajemné dálky Otokar Březina
Agonie touhy	Návrat	Z věčných dálek…

Údaje o textu
Titulek:	Návrat
Autor:	Otokar Březina
Zdroj:	BŘEZINA, Otokar. Tajemné dálky. Praha: Moderní revue, 1895. s. 28. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Má duše se vrátila z kvetoucích zahrad a měla
dech noci třpytný na nádheře údů. Růžovým zlatem
zor navlhlý vějíř ovál jí vlasy a z jejího těla
jak lilijí nesmělý pozdrav se vůně lila jí šatem,

jenž utkán byl ze snění soumraků. Ztlumené přívaly světla
(hvězd oblaky bílé tak za nocí červnových sněží)
se prolévaly jí z očí a na tváři v úsměvech kvetla
jí růžová radosť a se rtů jí padala čistá a svěží,

jak procitnutí stříbrných strun. O Záři
a Šeření bytosti mé! Ty paprsku věčného chvění!
Znám rozkoš těch kvetoucích zahrad, kde bledosť tvých tváří
(ó vynucené polibky dní!) na růže se mění,

znám tavená zlata, jež ve vlasech hasnou ti v žáru
a nocí tvých závratný mír, jak oddech a vanutí křídel,
i zapovězený půvab těch lázní, kde v stříbrnou páru
jsi vystoupla zmladlá a vonná, jak z pěny růžových mýdel.

Ó proč jsi se vrátila? V krajiny spálenou tíži,
kde jak z ložisek hasených vápen zdvihá se mlha
a květy umírají pod krystaly solí a níží
se zlomené v tlející zemi? Ó viz, na hřbitovech zvlhá

jak v narudlém pláči i náhrobní mramor. A stmělou stepí
před blížící se bouří i ticho úzkostně zalká.
A ty jsi se vrátila! Do věčného šera, kde úsměv tvůj lepý
ti uhasne v tváři, zbělí ti na rtech a únavná dálka

těch zahrad odkud jsi přišla ti slzami v zraky se velne,
Samota, přadlena němá, ve vychladlé síni sedne ti k boku
a v tváře tvé, blednoucí, ponoří zraky své ztuhlé a skelné,
v nichž dříme tajemství posledních snů. Až v šedivém toku

noc lítostné touhy stiskne ti prsa, smutek věcí a času,
dní, které nastanou, bolestné šeření prvé,
a vztýčená vášní, schvácená něhou (o smutná!) na místě jasu
pít budeš jen brutální rozkoš z nečisté číše mé krve.