T.G.M./Medailony věčnem ražené

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Medailony věčnem ražené
Podtitulek: K 70. narozeninám presidenta Osvoboditele T. G. Masaryka
Autor: Antonín Sova
Zdroj: ČAPEK, Jan Blahoslav et al. Jan B. Čapek, Viktor Dyk, Josef Hora, Josef Kopta, Petr Křička, J.S. Machar, Rudolf Medek, St. K. Neumann, Ant. Sova, Lad. Stehlík, Fráňa Šrámek, Rudolf Těsnohlídek, Karel Toman oslavují T.G.M: verše.
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: V Praze: Klub nakladatelů Kmen, 1936
Licence: PD old 70

Medailony z nejdražších kovů
jednom jen za věky razí si Věčnost.
Hlavy to národem nejvíce milované,
nepřáteli nejvíce obávané,
nejušlechtilejší to hlavy,
knížata srdce, rekové rozumu
z krve národa, z jeho lásky a vůle,
k jedinečným když dorostli činům.

Brzy je spočteš, jak ti vrůstali v srdce,
vracejíce se s matčiných rtů, z chůviných pověstí.
Pouze největší z největších na
legendární ti vyrůstat mohli reky.
Jimi celý národ zahovořil k lidstvu,
když hrdinnou výpravou za člověkem
hledali jej a probojovali se k Bohu.

Vizte: Ten prvý v slunečné záři
s praporem přijíždí,
mírumilovné první křesťanské kníže,
pokorný Václav, na bílé, rozložité brůně,
světec žitím, rozvážný vládce.
Hle, kterak klusá obhlížeje pokojné kraje,
kouřící se po dešti žírná pole,
za mír a úrodu prosí a národu žehná,
bratrsky splynuv i s nejbídnéjšími z bídných.

Druhého však již slyšte: Modlitbu silné vůle
z plamenů šlehajících pobožně zpívat.
Husova to neohrožená píseň
nadlidské mravní síly.
Vítězstvím tragickým pěti věkům dal odvahu
veliké dějinné chvíle:
za mravnost hlásanou třeba i život svůj složit.
Národ pohoršený Římem v něm umučili.
Ale kacíř nejsvětější, jenž kdy pozýval mravnost
proti lžem, proradám, vraždění církve i trůnu,
postavou svojí nás převedl přes hanby času
až k triumfu dneška.

A pak třetího vizte, jako do balvanu vtesaného
železného bojovníka božích pravd,
mstitele celého národa v Husovi umučeného,
ocelovou vůli spravedlivé odplaty, vojevůdce Žižku.
Za víru utiskovanou, práva ničená,
zašlapanou svobodu, harcovat vizte reka-slepce,
vnitřní svou prozřetelností vidomou,
kolem rozvalených hnízd, kamenných trosek,
zpupné víry nesnášelivých násilníků.

A čtvrtý… Ale ten čtvrtý byl jen Echem z dálky
porobeného národa cynickým císařem a krutým Římem.
Nářek to byl exulanta hledajícího domov,
národ když umlčen a do vyhnanství rozptýlen,
okraden královskými milci o vše, o zboží, statky.
Komenský to, Echo zničeného národa,
český Ahasver bloudící, u cizích krbů žebrající,
přátele úmorně shledávající,
nad bezvládnou hanbou, agónií klesajícího rodu.
Není již léků pro tolik zneuctění a bídy.
Komenský to, jenž stárne, ale věří stále
v odplatu Boha spravedlivého,
jenž vládu odňal národu uspanému,
aby ji vrátil jednou procitnuvšímu,
až nadejde doba.

Medailon pátý bude jen tvůj, Masaryku,
doba ta nadešla, z rukou buditelů ji vzals,
nad buditele však vyrost, že představitelem
jsi obnovené, svrchované moci,
Evropane, světový duchu, jenž k věčnu až pohlížíš.
Neboť z každého předchůdce legendárné velkého
podědils něco vznešených znaků ušlechtilé krve.

Jenom tak státi jsi moh’ v čele nesmrtelného tažení.
Rysy ty slavné předurčily tvou vůli,
vrostly v tvou vytrvalou, neohroženou postavu.
K největšímu tě vedly činu:
vydobýt národu zlaté rouno — vládu svých vlastních věcí.
Rozvážným bratrstvím zušlechtěného křesťanství
odvahu pravdy měls, jež neleká se smrti.

Vnitřní svou vidomou prozřetelností
mstitelem stal jsi se spravedlivé odplaty.
Vyhnanec stále bdělý, přesvědčen, poslední hodina
ku štěstí národa že tenkrát udeřila.
Čas že je účtovat, osud kdy vrátí,
oč násilníci okradli národ, aliancemi, mocí,
podlými sňatky neudržitelnou množíce říši.
Tys ji rozbil. Ty, první, novověký velký,
abys národu jeho dal podíl. Ty první trpělivě stavíš,
stavitel nesmrtelný, skutečnou, naši již říši,
s miliony mozků, s miliony oddaných rukou.

Jiní ať líčí tě jako obdivovaného dneškem.
Já v tobě však vidím odhmotněného posla božího.
Básníkův zrak vidí dále do časů nepostihlých,
Věčnost kde medailon kovový modeluje.
Vidí tě básník stranou stojící,
jemuž bylo by potupou, zdáti se jen lichotným dvořanem
aneb chyby nacházejícím duchaplným popíračem,
básník, jehož omilostněnou svobodou jasnovidný je okamžik.

Vidí tě, s koně jak, stařec, otecky seskakuješ
mezi pracovníky, budující znovudobytou říši,
mezí své Čechy, Moravany, Slezany a Slováky,
zvlášť mezi ty poslední, ztracené bratry a zase nalezené,
mezi mládež, jejíž zdraví duše a těla jsi připravoval,
dárce štědrý, tvůrce blaha a těšitel,
tak, jak po dlouhých hrdinných cestách
s oddanými ti rekovnými vojsky,
odloučen od svých nejdražších, vtéloval jsi se
v touhu a lásku.

Vidí též za tvou legendární postavou
prací dobývané bohatství
příští říše, kterou Bůh neopustí,
pro její lásku k lidstvu a ke všemu,
co žije a žiti musí,
pro dobro a velikost všelidského sbratření.

(Z knihy Jasná vidění)