Tři legendy o krucifixu/Samko pták

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Legenda Slovenská


Noc byla temná jako osud slovenského kraje, bouř duněla v dáli jako lítý vztek mongolské hordy, která dodnes utýraný lid ten dáví. Tma byla hustá, takže nebylo vidět hor. Lesy hučely, bystřice letěla mezi skalami, posupná, chladná, nepřátelská. Jen na jednom místě byla plna rudého blesku, jako kdyby někdo poklad zlata a rubínů byl do její mělčiny vysypal. To padalo otevřenými dveřmi z blízkého dvoru na ni světlo. Ohromný oheň šlehal tam v kamenném krbu v prostranné kuchyni, pekli u něho celého berana na rošti. Muži světlých očí a tvrdých tváří seděli blízko na dřevěné lavici a pili z hliněných džbánů. Dvéře zely dokořán, bylo horko u toho vesele praskajícího ohně, svítícího na řeku a na stezku vedoucí podél jejího břehu. Na té cestě zjevila se teď vysoká, hubená postava mladého muže. Byl v roztrhané haleně a bos. Plavé jeho vlasy padaly měkce a dlouze na jeho kostnatá ramena, oči byly jako kus blankytného nebe, byly plaché a snivé a krotké. Tvář byla bledá, bídou zohyzděná, k smrti smutná v tom okamžiku a znamenaná krvavým pruhem, táhnucím se od pravé skráně přes ústa až na levé ucho. Ubožák zastavol se několik kroků ode dveří, neodvážil se dál. Rty jeho zachvěly se a temnou nocí, těžkým před bouří vzduchem nesl se od nich místo slova ptačí jakýsi švehol, tichý, sladký a smutný. Hudba ta zavála do bílené, ohněm ozářené kuchyně a hospodář vyšel na práh. Ten ptačí hlahol v temnu noci, při blížící se bouři budil nějak jeho podivení. Hledal ptáka a zahlíd člověka.

„Kdo to?“ řekl hrubým hlasem, stínil si rukou oči a zíral.

Bledý ubožák s krvavým šlehem na tváři trhl sebou nyní bolestně, ohlížel se kolem, jako by se chtěl přesvědčiti, že stojí na místě, které hledal, a oči jeho plnily se slzami. Ano, zde stával někdy jeho domek a zde bývalo někdy jeho pole! Nebyli mu tedy lhali posměšně, když mu řekli: „Vše, co bylo někdy tvoje, patří teď jiným. Přišli jací z Němec cizinci a pán tvůj a náš jim dal - co bylo tvoje.“

„Kdo to?“ opakoval hrubý hlas znova cizím zvukem.

Bledý člověk v temnu noci utřel slzu, nyvý jakýsi úsměv odříkání svítil mu z očí, chtěl promluvit, ale místo slova vyšlo ze rtů jeho opět cosi jako smutné, sladce tklivé zaševelení drozda. Učinil krok blíže a světlo padalo plně na jeho zuboženou postavu.

„Tulák!“ řekl Němec tvrdě a nedůvěřivě: „Vari!“

Mezitím přistoupil k hospodáři muž druhý a řekl se smíchem: „Toho se báti netřeba! Je to blbec. Říkají mu Pták, byl při stavbě hradu. Dnes rozehnali tam tu chátru, která valy konečně dostavěla. Nemají těch lidí už třeba a nevědí, co nyní s nimi. Ublížit mu nemusíš, Ptákovi, ale do domu ho nepusť. Je nejspíše zloděj.“

Měl v ruce velký kus chleba, a ač tomu žebrákovi spílal, měl s ním přece dosti útrpnosti. Hodil mu tu skývu zdaleka jako psu. Padla ubožákovi před nody, a ten, mysle, že to kámen, ucouvl o krok, místo aby po hozené almužně se shýbl. Muž, který ten chleb mu hodil, rozzlobil se nad tím nevděkem.

„Chleba nechce!“ rozzuřil se, „do domu by se vloudit chtěl!“ A pozvedl nyní vskutku kámen a mrštil jím po žebráku. Zasáhl jej do ramena. Z úst raněného vyšlo cos podobající se více skřeku raněného ptáka než výkřiku člověka. Ustupoval pomalu do tmy. Avšak muži v kuchyni, slyšíce lání a proklínání svého druha, byli vyšli, a polo zpiti, jali se, někteří se smíchem, někteří v zlobě, hledati hroudy a kamení a sypali, spílajíce, za ubohým, nyní rychle prchajícím Samkem Ptákem pravý déšť nasbíraných střel. Utíkal podél řeky, dokud měl dechu. Pak se ohlídl a viděl, že už nebyl pronásledován. Noc jej kryla před zlobou lidí. Bouře byla se zatím strhla a déšť se valil z nebes potopou. Samkovi bylo to burácení milejší než lání těch zuřivců. Věděl, kde je, věděl že nedaleko je jeskyně nepříliš hluboká ve skále. Znal ji dobře. Věděl, že je tam měkký mech, a vešel. Byl tak úplně chráněn před deštěm a větrem. Sedl tiše na zem, opřel hlavu o skálu, ruce mu klesly v klín. Oddychoval dlouho, nemysle na nic v tom svém polomámení, pak, když už krev mu nehučela v uších a srdce nebušilo o žebra, řekl si však smutně: „Kam půjdu?“ Ale žádná odpověď na to neozvala se mu v duši. Celý jeho pojem o štěstí a bytí, o světu a životě byla ta lesní samota, kde se zrodil on a otec jeho, a už i otce jeho otec, ta samota u řeky, kde kolem na vysokých stráních tisícileté stromy, plny ptačích hnízd, tak zadumaně stály a hučely a kývaly, stromy plné hudby a vůně, jejichž velké stíny padaly na měkkou trávu, prokvetlou bílými a žlutými hvězdami. To byla pro Samka celá země. Hranice její byly strmě do nebe čnící štíty Tater, nad nimiž plula oblaka, jejichž tvrdá čela vichr mohutnými perutěmi ošlehával a z jejichž hloubi stříbrné prameny temenily. Za Tatrami nebylo snad už nic, ale ať byl svět sebeširší, Samko miloval jen ten krásný kout, v němž byl spatřil světlo slunce a rodičů svých tvář. Ten kout byl jako hnízdo.

Na břehu řeky stála bílá chaloupka a za ní vlnila se dvě malá pole, rozdělená potokem a řadou olší. Jedno modré, kde kvetl len, a druhé zlaté, kde zrálo žito. U dveří chaloupky sedávala vždy po celé léto jeho prabába a předla. Na jaře obsatrával Samko pečlivě ta pole, zapřáhal se do pluhu jako otec jeho před ním a prabába, odložíc svou přeslici, orala. Dlouhé její, bílé jako mléko vlasy vlály větrem jako hříva a plný její, posud silný a zvučný hlas žehnal brunátnou zem, dýchající svěží vůni a slibující chléb.

Prabába byla moudrá a svatá. Rozumněla řeči lesních ptáků a velká byla se od nich dověděla tajemství. Samko začínal jim rozuměti též a naučil se odpovídat jim, uměl zpívat jako drozd, klokotat jako slavík, hvízdat jako kos. I skřeky orlů dokázal ze sebe vyrážet, neb byl často dostoupil až k jejich doupatům na štítech Tater, a když visel někdy v nebezpečenství života mezi propastmi, na jejichž dně hučely vody, a mezi oblaky, vynucovala mu úzkost tytyž zvuky, jaké vydávali orlové, tlukoucí křídloma ve strachu o svoje mladé, jež Samko v hnízdách jejich hladil. Nepotřebovali se však báti, Samko neublížil nikdy tvoru živému, ani brouku, ani mušce, ani ptáku, a temný les a slunná niva jej znaly a milovaly. Ptáci byli jeho druzi, žádný se neplašil, blížil-li se mu Samko, naopak přilítali rádi k němu, kdekoli se objevil. Šel-li tmání, doprovázeli jej pěnkavy a drizdi, seděl-li na prahu domku a pojídal-li, přilítali kosi na hody a jedli s ním z jedné mísy, vlekl-li polem pluh, poletoval skřivánek vedle něho podél brázdy a zpíval mu. Samko miloval skřivana nejvíce ze všech okřídlených druhů svých, neboť ze všech ptáků byl skřivan nejsilnější lásky schopen pro Pána našeho, Krista, jehož život Samko z vypravování prabáby dopodrobna znal. Když Kristus vstal z mrtvých, zaradovali se ptáci jásavě, byli po čas, co v hrobě ležel, smutně mlčeli, a nyní prosili prý Spasitele, by s ním zůstati směli na vždy. Když Pán jim řekl, že na nebe vystoupí, chtěli ptáci mermomocí za ním. Letěli, letěli, ale poznenáhle umdlévali, když Kristus pořáde výš a výše, tak závratně vysoko se vznášel do slávy nebeské. Padali k zemi jeden po druhém, až nezbyl už než jediný skřivan, ten však letěl pořáde, i tenkrát, když už i orel dále vznášeti se nedoved. Měl takovou po synu člověka mocnou touhu, útlý tvor, že orla silnějším nadšením svým se stal a nad ním v letu zvítězil. Když ale k slunci dolétl, osmáhla mu ta nesmírná nebes vatra perutě tak krutě, že ubožák posléz raněn k zemi sklesl do trávy, odkud ještě za Pánem píseň svou sílal, jasnou jako stříbro, prorážející modro nebes jako paprsek. Kdykoli skřivan sedl Samkovi na ruku, líbal mu dojmut ta osmahlá jeho křídla, a švehol, kterým Samko s ptákem o svých citech mluvil, měl pak věru sladkost, zbožnost a vzlet skřivánčí písně. Pro hrdličku měl Samko také zvláštní něhu, protože si s ní Kristus co nemluvně někdy v kolébce své hrával. Jednou ji Panna Marie přívázala svým opálovým páskem za krček, aby božskému dídtěti neuletěla, a tak zůstal ptáku kolem hrdla na památku pruh, a proto asi směje se hrdlička tak krásně, tak radostně, že vzpomíná na ty chvíle, kdy růžovým zobáčkem se růžovějšího ještě tílka krále světa dotýkati směla, toho těla, jež později umučení za nás vydáno bylo.

To vše věděl Samko od své prabáby, která rozuměla řeči lesních ptáků, od nichž se byla naučila tajemství věčného života. Tajemství ono, kteréhož sama užívati nechtěla, mínila někdy svěřiti Samkovu otci, ale rozjímala o tom příliš dlouho, je-li věčný život na zemi štěstím či břemenem, rozmýšlela o tom tak dlouho, až jednoho večera divocí jezdci se zjevili v samotě lesní u bílé chaloupky a hospodáře, Samkova otce, svévolně zabili. Žena jeho zšílela hrůzou, když jeho horká krev jí stříkla do tváře, těkala od té doby jako plachá laň horami a doly a nářek její prorážel nebe. Naříkala tak dlouho, až srdce její puklo. Samko byl tehdy ještě útlým dítětem a zůstal prabábě co zbytek celé její rodiny. Rostl s ptáky a se stromy daleko od lidí, které jen sem tam jako rychle mizící mátohy vídal. Prabába učila jej mnoho, ale tajemství věčného života mu nezjevila, smutná její duše cítila příliš tíži pozemského bytí, a věděla příliš zřejmě, že pro každého z nás vzchází černý den osudu, jehož těžký stín do slabého světla našeho žití padá, aby nikdy více nezmizel, a že nemůže tedy býti blahem vlékati za sebou donekonečna chmuru smutných upomínek svých.

Černý den osudu! Jako pro každého vzešel též pro ubohého Samka. Bylo mu tenkráte asi patnách let. Zjevili se na večer jednou znenadání opět divocí jací jezdci v lesní samotě u řeky a pravili Samkovi, že ne pouze on, ale i ten boží les a to milé, zlaté pole, ten bílý dům a vůbec vše, na čem zde oko počinouti může, patří prý nějakému pánu. Ten pán že nyní má osoby Samkovy třeba, a že Samko tedy půjde s nimi. Mezi tou rozmluvou přišlo ještě více jezdců, honili před sebou jako nějaké stádo celý dav provazy k sobě svázaných lidí, nad jejichž hlavami práskali biči. Jeden z jezdců slezl a blížil se k Samkovi s pouty. Samko, překvapen, vyrazil ze sebe skřek jako orlí a chopil se sekyry k obraně jako napaden vlkem, ale přemohli jej snadně se surovým smíchem, a když prabába loupežníkům jeho lála a je proklínala a šílená zoufalstvím se na ně vrhala, zapálili chalupu, hodili stařenu do plamenů, kde bídně zahynula a s ní zároveň všechny vlaštovky hnízdící na dřevěné římse domku, všechny hrdličky smějící se v síni. Svázaný Samko díval se zkamenělý hrůzou na strašný ten výjev.

A druhý den začalo se s rubáním lesa na úbočinách a Samko a ti ubožáci svázaní k sobě provazy museli káceti kmeny těch starých jasanů a sosen, jedlí a dubů, těch omšelých sloupů zelené svatyně, kde vyrostl. Ptáci prchali polekáni ze stinného domova klesajícího v prach, ale druh jejich, méně šťastný, musil pomáhati stromy k příkrým svahům vlékati, odtud se sválely hluboko, hluboko dolů na rovinu. Slyšel ty pravěké velikány hvozdu úpěti, slyšel větve jejich praskati, lámati se, slyšel je dunět a hřmít tam dole, kde dopadnuvše jak mrtvoly ležet zůstaly. Srdce jeho pukalo. Hleděl za ptáky prchajícími na vysoké štíty, na výsluní modrých hor, hleděl k popeli domu, v němž bělela se kostra jeho prabáby, hleděl na rozdupaná pole, kde se koně těch divokých násilníků pásli, a v hlavě jeho byla tma. Proč jej Bůh tak trestal? Či byla snad země, v které se narodil, prokletá od věků do věků? A nesl každý její syn část té kletby? Zdálo se. Uchvatitelové jeho nedali mu však mnoho času k rozjímání. Hnali jej jako to ostatní stádo lidu biči práskajíce před sebou. Dověděl se brzy, k čemu jej potřeboval pán, kterému patřil. Stavěl ohromný, silný tvrdý hrad, odkud měla hrůza vláti v širý kraj. Měla tvrz ta na vysoké skále státi, aby lid té porobě propadlé země už zdaleka věděl, komu se mu klaněti sluší. Samko a ti ostatní nešťastníci byli k tomu přivlečeni sem, by stavěli. Zmírali únavou a prací, aby pletli na sebe bič. Pět let úpěl Sako v té bídě, při stavbě valů a lámání kamenů v lomech. Po celý ten čas byl soumarem. Sílu svou jinošskou, radost z pozemského bytí pochoval v těch lomech, v těch zdích a valech.

Samko pracoval více než všichni ostatní, neboť neuměl se bránit, a soudruzi jeho jej týrali tak, jako sami byli týráni od svých pánů, přikládajíce mu ještě z prací svých. K tomu všemu byl jim Samko věčným posměchem. Neuměl plynně mluviti, neb byl vždy více ve společnosti ptáků než lidí žil, a každý jeho vzdech měnil se v smutný, tichý drozdí švehol, jenž více ohlasu u němých v lomě skal, na nichž krev jeho rukou lpěla, nalézal než v srdcích lidských, zatvrzelých nespravedlností a utrpenými křivdami. Říkalo se mu opovržlivě Samko Pták, a rád to jméno přijal, neboť ve věčném jeho snu o štěstí minulém vzpomínal stále a věrně těch opeřených druhů svého dětství ve hvozdě a upomínka ta jej sílila, takže bídu přítomnosti snášeti dovedl. Oni, ti zpěváci slunojasných zraků, byli posud volni a šťastni! A kdo ví, nevrátí-li se někdy k nim? Jak dojímavě šveholil mnohdy ze spánku, když se mu zdávalo, že měl křídla a že letí na modré štíty Tater, čnící k nebi, k slunci, na ty štíty, kde hnízdí orli a odkud se stříbrné lejou ty prameny, z nichž kosi a drozdi a lesní pijou holubi! Byl-li pak vzbuzen hrubými slovy a pohnán do úmorné práce, byla ta přezdívka „Ptáku“ cosi jako sladká útěcha, jako slib přimísený v proud drsných, necitných zvuků.

Tak uplynulo mu dlouhých, strastiplných pět let a hrad byl dostavěn. Co nyní s tím lidem, který ho zbudoval? Nezbylo než rozehnati jej. Ať si hledá odlehlá místa, kde směl hlady zemřít. Sveřepí hajduci s dlouhými biči jezdili tedy na divokých koních do davu shromažďujícího se pod hradem a čekajícího rozkazu svého pána. Koně krušili lidi pod kopyty a rány bičů zasahovaly prchajících. Krutý jeden šleh udeřil Samka v tvář a vryl mu tam jako na památku známku rabství krvavým pruhem.

„Proč mě bije ten člověk?“ myslil si Samko, svíje se bolestí a utíraje si krev a slzy. Pozvedl oči k němému nebi, tu ale vzpomněl si na Krista a drahé jeho rány a byl tich. A pak cítil též něco jako radost. Vyháněli jej! Tedy mohl jíti, kam chtěl? Půjde tam do té samoty, kde se narodil. Řekli mu ovšem, že tam stojí jiný dům, že vše, co bylo jeho, rozdal jiným už jeho pán. Ale jak to mohlo býti? Zajisté chtěli jej jen trýznit takovou řečí, smát se jeho úzkosti. Dovlekl se tedy k místu, kde někdy stála bílá chaloupka, kde jeho prabába sedávala a předla, naslouchajíc hovoru lesních ptáků. Dovlekl se tam a našel dvůr, od jehož vrat jej zahnaly kameny! Nyní ležel zde v úkrytu sluje a tázal se: „Kam půjdu?“ A na tu otázku nebyla odpověď! V hlavě jeho byla mlha a jen jako bleskem viděl neurčitě strmé štíty Tater, kolem nichž orli kroužili a z nichž se stříbrné lily vody. „Tam!“ řekl si se slabým úsměvem. Šum deště jej konejšil jednotvárnou hudbou svou a Samko usnul tiše. To slůvko „tam“ měnilo se na jeho rtech v krátké, slabé, sladké zasvištění chorého ptáka. -

První růžové paprsky slunce přišly Samka buditi do mechem porostlé jeho sluje. Vstal a umyl se v řece. Našel něco zralých borůvek a trávnic a tak neměl příliš hladu. Pak dal se na cestu, kam jej nohy nesly. Šel podél bystřice, směrem opačným ode dvoru, kde byli včera po něm kameny házeli. Šel dlouho, celý den, trávil noc pod kvetoucím keřem, a druhý den, když bylo slunce už hodně vysoko, spatřil nevelké město, z něhož čněl mohutný kostel s vysokými věžemi, krásnými, ze samých sloupů tvořících vzdušná patra; čím výše od země, tím tenčí byly sloupy nesoucí oblouky, a ty nejhořejší, pod samou střechou, tvořily ohromnou jakousi klec, v níž visely zvony, vyzvánějící tou chvílí slavnostně a lijící mohutný hlahol svůj do čistého, zlatého vzduchu. Samko byl by se zajisté vyhnul městu, věděl, že kde jsou lidé, tam že jej čeká posměch, násilí a nezasloužené, slepé záští, ale ty zvuky chvějící se modrem nebes jej volaly. Pro Samka byl zvon cosi jako ohromný kovový orel andělského hlasu, zvon věru byl mu ptákem sídlícím vysoko nad nenávistí lidí, soused oblaků, druh větrů, a byl ptákem nešťastným, neb byl uvězněn, přivázán, a zpěv jeho, hluboký a smutný, byl velkou žalobou. Samko mířil k městu, kam jej hlahol volal. Půjde do kostela. Tam uvidí zajisté obraz bíle oděného Krista v blesku zlatého pozadí, Krista s velkýma a temnýma očima, hledícíma ze světlé výše na něj dolů v šer, bez úsměšku, s dobrotou, bez pohrdání, bez tvrdosti. Rty těch obrazů usmívají se na každého, tedy na Samka též, a Samko nepamatoval se, že by od smrti jeho prabáby někdo na něj se byl kdy usmál! A v těch žehnajících rukou Krista nebude bič! Pohled plný lásky, plný soucitu! Jak bylo Samkovi teplo v srdci při pouhé myšlence. Spěchal k městu.

Ulice byly plny lidí slavnostně oděných, domy byly ověšené věnci a z vysokých jejich střech vlály dlouhé prapory. Samka nevšímal si nikdo, a bez úrazu, bez nadávky, beze hrubých slov dosáhl ubožák, všecek podiven takovou nezvyklou laskavostí, velkého náměstí, kde krásný onen kostel, jejž z daleka spatřil, stál. Ale tlačenice byla tam nesmírná, Samko byl za chvilku v tak hustém davu, že už ani krok učiniti nemohl a že sotva dýchal. Z rozmluvy kolem sebe srozuměl, co to vše znamenalo. Byzantský císař a deset králů z východu jelo z návštěvy činěné císaři římskému a cesta jejich vedla je tudy k Dunaji, po němž dolů poplují na pozlacených lodích s purpurnými plachtami, vyšitými perlami a stříbrem. Za hodinu měli do města dorazit, z věže byl již prach, jenž pod krokem koňů jejich průvodu k nebi se vznášel, zřejmě viděti. Král uherský jel před nimi se svým komonstvem. V chrámě bude pro ně sloužena slavná mše a bude Bohu za to vzdán pak velký dík, že kroky těch mocných na zemi kolem tak nepatrného místa vedl. Čest té návštěvy vyryje se na památku zlatým písmem do kamenné desky v kostele. Tak vypravoval lid a jásal.

Avšak jásot ten měnil se brzy v úzkostlivý nářek.

Maďarští divoši na zběsilých koních zaplavovali náhle náměstí a trhali lid k zemi. Král jejich chystal takto živý koberec z rabů svých pro sebe a své hosti, aby jejich koně se nedotýkali prachu a bláta v městě. Pomazaní Páně a jejich komonstvo mělo takto po mostě z lidských hřbetů doletěti k portálu chrámovému. Strašné rány plochých mečů a dlouhých bičů, proniklých železnými hroty, padaly na plece a hlavy těch, kteří se vzpouzeli těly svými tvořiti dlažbu vznešeným osobám, prokazujícím Bohu čest své návštěvy v jeho domě. Do bolestného pláče žen a hlasitého proklínání mužů lily nyní zvony hluboký svůj hlahol, plný žalu a vznešenosti. Od brány města letěl na přepyšných koních již průvod. Nejdříve stráž uherského krále, plna špíny i zlata; turánské, polozvířecí tváře té šlechty byly špatně myty, ale vousy jejich byly propletené perlami a z řas hedvábných svých rouch trousili ti na licho pokřtění dravci hmyz a drahokamy. Za nimi jel uherský král s velkým žezlem v ruce, pak přišli na koních bílých jako mléko rytíři byzantského císaře, zjevy skvělé a krásné, podobající se v stříbrném brnění kůru andělů, pak posléze zjevil se byzantský císař sám, obklopen desíti králi v purpuru. Byl stříbrohlavem oděn a měl tiaru na hlavě, třpytící se démanty a smaragdy. Samko, ležící na zemi v prachu, viděl vše to mihnouti se nad sebou jako letící vlasatici, krásnou a zlověstnou. Viděl to jako ve snu, neb brzy jej schvátila mrákota pod kvačícím krokem koňů. Probudil se v krásném chladu, v šeru vonícím kadidlem. Kolkolem zářila samá hvězda: byly to plameny zlatých lamp a nesčetných voskovic, vysokých jako sloupy.

Samko byl v kostele. Nevěděl, jak se tam dostal, lidská vlna jej tam nějak vrhla, jako mořská metá škeble na břeh. Ležel mezi žebráky a mrzáky u vysokých vrat bronzových. Daleko od něho, u samého oltáře, kde se sloužila mše, spatřil opět byzantského císaře s bleskotnou tiarou na hlavě v kruhu těch desíti králů z východu; seděli na tribuně pokryté zlatohlavem. Ve velebné písni zpěváků, v hučení stříbrných varhan topil se pláč žebráků a mrzáků poraněných koňskými kopyty. Samko cítil též bolest v boku a na rameně, ale snášel ji tiše, byl zvyklý snášeti. Hleděl k oltáři. Zrak jeho hledal žíznivě obraz Kristův, tu sladkou útěchu v každém strádání. Ale nenalezl jej. Svatý ten zjev byl zastřen těžkou nachovou clonou, rudou jako krev, na níž se skvěly zlatem a stříbrem vyšité obrazy divých šelem jedno- a dvouhlavých, byly to znaky přítomných hostů. Před tou clonou stála v pravém lese světel monstrance skvělá jako slunce a z plápolu jejích paprsků zlatých a démantných svítila lunou bledá, bílá svatá hostie, nevýslovně vznešená ve své sněžné prostotě uprostřed té lidské, hlučně se vtírající nádhery. Samko upíral na ni zrak a vrhl se na kolena a sklonil čelo. Do velkého jeho smutku vnikal paprsek sladkého dojmutí. Pozvedl hlavu a hleděl opět na monstranci. Tu viděl, strnut, že náhle rostla, že se měnila v jakýsi dům vystavený z lunné záře, s křišťálovými vraty, která se otevřela tiše, a z nitra toho hvězdotřpytného stanu nesla se ta bílá hostie jako vidmo, a ejhle, byl to Kristus sám! Byl oděn sukní hrubou, ale čistou jako ze sněhu, tvář jeho byla bledá, oči jeho temné byly plny smilování a úsměv jeho byl slunný láskou. Samko myslil, že zasedne po boku byzantského císaře, on ale kráčel bez pohledu na tribunu pomalu kostelem, vznášel se oblakem kadidla, dýmem voskovic a mířil v šero, kde kvíleli mrzáci a žebráci, a tam usedl mezi ně. V tom okamžiku neviděl jej už Samko, ale cítil zřejmě útěchu té jeho svaté přítomnosti, duše jeho byla jako prosáklá úsvitem. A na tváři všech těch trpících kolem něho bylo náhle blaho zřejmé. Nikdo necítil už bolest svých ran, světlo lilo se z očí všech a každému bylo, jako by mu rostla křídla. Samko byl štěstím jako omámen. Zvedl oči vděčně k nebi. V tom okamžiku zjevil se na kazatelně starý, prostý kněz. Měl kříž v ruce a žehnal nejdříve císaři a králům a pak i lidu. Měl úkol osloviti korunované hosti. Stal však něm, nenalezl slov, úzkost jakási se jej zmocňovala, nevěděl proč. Tu zaznělo tichým kostelem cosi jako docela slabé zašveholení drozda, byl to nevědomý vzdech Samkův, plný toho sladkého blaha, rovnajícího se modlitbě. Udiven pohledl kněz stranou, odkud ten ptačí pozdrav se nesl, pozdrav, který se zdál, že mu chce dodávati odvahy, a divil se ještě více, vida teď všechny ty žebráky a mrzáky ozářeny jakýmsi nadzemským světlem. Náhlý smutek se mu jevil ve tváři, vzpomínal jejich bídy, náhle nadšení tomu smutku následovalo, neb chápal, že je miluje Bůh. Bylo mu, jako by mistr jeho jej nutil, by se poklonil před majestátem lidského utrpení a aby mu vzdával hold. Sklonil čelo před těmi, o nichž věděl, že po nich před chvílí koně dupali, a hlasem plným slz, upíraje zraky na oči Samkovy, které svítily jako ty hvězdy, co tenkráte plály, když andělé zpívali „Pokoj lidem dobré vůle“, - pravil tiše kněz: „Blaze tomu, jenž kráčí po cestě trnové, neb dojde ráje!“

Samko se usmál, jako když vychází zora. Už nebyla tma v jeho hlavě, už neměla ta otázka „Kam půjdu?“ tu neurčitou hrůzu, tu krušící tíž! Záhada celého jeho života byla rozluštěna! Samko vrhl se na tvář a děkoval dlouho Bohu.

Samko nehnul sebou, až když byl kostel prázden. Pak kráčel tiše do sakristie, chtěl viděti starého kněze, by mu děkoval za jeho oslovení a radu. Nalezl jej vskutku ještě v sakristii ve společnosti několika lidí, s nimiž rozprávěl. Šel Samko přímo k němu.

„Co mi chceš?“ ptal se vlídně kněz, jenž jej poznával.

Prostý Samko nevěděl, jak děkovat a co vlastně říci, posléze prvil tiše: „Půjdu do nebe.“

Na to ozval se tlumený smích přítomných lidí a jeden z nich tázal se: „A kudy to, blázne?“

„Po trnové cestě,“ řekl prostě Samko. Smích nebyl nyní už tlumen a oči Samkovy jevily překvapení, že i zde na tomto svatém místě, i v přítomnosti toho dobrého kněze se potkal s urážlivým posměchem. Velký smutek jevil se mu na tváři, pak ale obrátil se ke knězi a oči jeho byly tak snivé a zamyšlené, že stařec jimi na dno duše hleděl. Položil mu ruku na hlavu a pravil dojmut: „Věru že dojdeš nebe! Miluje tě Bůh! Vzpomínej na mě ve své modlitbě.“

Tu nebylo už slyšeti smíchu.

„To učiním,“ řekl Samko prostě, políbil roucho knězi a vyšel tiše otevřenými dveřmi na náměstí, plné slunce a ruchu.

Nebylo za městem těžko nalézti cestu porostlou trním a bodláčím, vždyť ubohá slovenská země se teprve pomalu probírala z mrákot zase k životu, ubohá ta slovenská země, rozdupaná asijskými uchvatiteli, pod jejichž jařmem posud úpí. Nepříliš dávno vraceli se tenkráte lidé ze skalních úkrytů zase k opuštěným, koukolem zarostlým polím a jali se Ariové opět práce, jejíž ovoce patřilo a patří posud nespravedlivě Turancům.

Nebylo tedy Samkovi těžko nalézti cestu, kde bujelo trní a bodláčí, ranící bosé jeho nohy, a tou mučennickou drahou chodil mnohé dni a mnohé noci, trpěl hlad a žízeň a na vyprahlých skalách nechával krvavou za sebou stopu. Živil se pouze kořínky a ostružinami, jen sem tam dostal u nějakého v samotách ztraceného příbytku lidského, skrytého ve tmě lesů neb přilepeného k nahé úbočině, kousek černého chleba. Dávali mu ti lidé tam bydlící, chudí a bídní jako on, sice rádi tu almužnu - ale nikdy bez posměchu, odpověděl-li jim na jejich otázky, který cíl ta jeho dlouhá, neutěšená cesta měla. Ale Samko nedbal, nehněval se a nedal se másti. Víra jeho byla pevná a bez útěchy nebyl: měl nyní to, po čem po léta horoucně toužil, volnost! Měl šum pyšných stromů, byl ovíván mocnou perutí větrů a slýchal do sytosti sladký, snivý, přátelský zpěv ptáků, těch věrných druhů svého mládí! Kolikráte na té pouti vyprovázeli jej drozdi až na kraj lesa! Kolikráte vítali jej skřivani, třepetající se jako chomáč jisker vysoko pod samými oblaky, jásavými písněmi! Kolikráte potěšily hrdličky, hnízdící ve skalách, sirou jeho duši radostným, milým smíchem svým! Co bylo to malé svírání srdce při lidském posměchu proti tomu velkému šíření se duše při šumu stromů, svistu větrů a zpěvu těch vzduchem nesených tvorů, koupajícíh se v zlatém světle, těch operutěných nádob vděku, přetékajících sladkými, horujícími, touhyplnými, sny rodícími zvuky! Pravda, krev linula z jeho nohou, pot řinul z jeho čela, ale v nitru jeho už byl předsvit onoho ráje, který hledal a jehož dojíti skálopevně doufal.

Jednoho večera byl však už tak unaven, že se sotva a jen stěží vlekl. Zastavil se na strmé stráni, kterou končil svěží, mladý březový les. Dole pod sebou viděl v nastávající mlze něco jako bílý zámek, však bez valů a bez bašt, kolem něhož staré stromy hustě stály a své sluncem ozářené vrcholky vážně kolíbaly. Mlha byla světle fialová a velké pruhy růžového světla ji pronikaly, a bílé stěny budov byly světlem západu jako zlatem postříkány. Byl to pohled velkého čaru. Samko držel se keříku a nahnul se zvědavě nad dolinou, pod nohama jeho se hloubající, tu povolila pod ním půda, větev, které se držel, zlámala se, a Samko kutálel se bez vlády a síly, jako podťatý kmen po stráni, hluboko, hluboko dolů, závratně rychle, takže měl v hlavě tmu a v očích jiskry. Dopadl posléze někam, kde bez vědomí ležet zůstal. Div, že se nezabil. Když se probudil, bylo už docela tma. Před ním trčela vysoká zeď, ve které, málo kroků od něho, velká, dokořán otevřená brána zela. Za ním byla vysoká stráň, po které se v luzném soumraku hvězd břízy se stříbrnými kmeny chvěly. U samé jeho hlavy bublal potůček, bylo, jako by mu šeptal. Samko napil se trochu a postavil se na nohy. Třásly se mu, ale nesly ho. Všechny údy ho bolely, ale žádný nebyl zlomen. Podpíral se o zeď, vlekl se podél ní k bráně a vešel. Viděl se nyní v čarokrásné zahradě, byla tam vůně, byly tam květy, spící, ale dýšící tak sladce svůj balsám v tichou noc! A bílé jakési vody tryskaly jako paprsky rovně vzhůru, jakoby chtěly letěti ke hvězdám, a padaly zpět do obrub z jasného, třpytícího se kamene. V houštinách klokotali slavíci. Samko procházel se pomalu a pravil si: „Došel jsem svého cíle? Ó, zajisté, to je ráj!“ A srdce mu tlouklo, očekával, že na některé z cest potká buď Hospodina, Krista nebo Pannu Marii. Ale zahrada byla úplně prázdná a Samko došel až k velké budově, kterou byl se stráně spatřil. Z ohromných oken jejích na jedné straně linulo světlo jako měsíce. Samko zíral dovnitř. Uviděl nesmírnou síň; bílé sloupy nesly tam sklepení pokryté zlatými hvězdami, stříbrné lampy houpaly se tam na dlouhých řetězích a planuly jako zory; schody z bílého kamene, široké jako silnice, podél nichž na rovněž bílém kamenném zábradlí sochy andělů jako ze sněhu se zlatými křídloma stály, vedly někam nahoru do síně druhé, hlubší ještě, šeré jako les, prosvětlené však duhovými světly, a z toho tajuplného prostoru linula hudba varhan. Daleko v pozadí té síně, v pozadí to celém zlatém, seděla na trůnu ze sloni velká socha Bohorodice v bílém rouše, s pláštěm blankytným, s hvězdou na rameně, s hvězdou v koruně, s očima velkýma a temnýma, s rukama pozdviženýma a žehnajícíma. A po schodech chodilo mnoho starců a jinochů a mužů, postavy jejich byly stejně oděny v bílá roucha, nohy jejich podvázány černými sandály, ruce jejich byly sepjaty a oči sklopeny jako v modlitbě.

„To jsou blažení,“ šeptal si Samko.

Ale více už nedovedl mysliti. Slabost jeho jej přemáhala tak, že cítil, jak vrávoral a klesal. Mimoděk zachytil se řemene visícího vedle něho u dveří, jež nebyl posud pozoroval, a padaje na zem, slyšel silné zazvonění zvonu. Jako ve snu byl si ještě vědom, že dveře se otevřely, že jedna z těch bíle oděných postav nad ním se skláněla. Pak, vysílen, hladem a žízní přemožen, tonul v hluboké mrákotě.

Samko nevěděl, že klesl na prahu bohatého kláštera, a necítil, že ho odnesli dovnitř, dojmuti jeho bídou. -

Samko vzpamatoval se teprve druhý den ráno. Viděl, že leží na lůžku z vonného sena, pokrytém hrubým sice, ale sněhobílým plátnem, v komůrce prosté a čisté, jejímž otevřeným oknem se na něj nebe usmívalo a stromy šuměly. Vůně a ptačí štěbet vnikaly ze zahrady do pokoje. U lůžka stál jeden z těch blažených, jež včera po schodech kráčeti viděl. Hleděl na nemocného s dobrotou a soustrastí. Když se Samko na něj usmál, usmál se též, vzal číši z javorového dřeva plnou vína, a přiklonil ji nemocnému ke rtům. Samkovým tělem to probíhalo jako sluneční paprsek. Mnich podal mu pak nějaký pokrm a Samko jedl a cítil se silným. Po té začal se jej mnich vyptávati, kým jest, odkud přichází a kam jej vede cesta. Samko pověděl mu to krátce, řekl mu, jak trpěl a jak se posléze vydal na hledání ráje, dle rady starého kněze.

„A tak,“ řekl na konci, „našel jsem tedy ráj. Nebudu z něho vypuzen?“

Mnich hleděl chvilku udiveně na něho, pak zahrál mu úsměv kolem úst, ale úsměv dobrý.

„Nebudeš vypuzen,“ pravil posléz. Odešel a ponechal šťastného Samka sílícímu spánku. Pověděl svým druhům v refektáři právě shromážděným vše, co o Samkovi věděl, a všickni souhlasili s úsměvy s tím, že Samko ze svého ráje vypuzen nebude. Bylo usneseno, že mu přidělí práce v zahradě a ohledem na vyčerpané jeho síly že ta práce bude lehká. A tak zůstal Samko tedy v tom ráji. Nebylo nad něho šťastnějšího tvora! Směl choditi po klášteře dle libosti, mohl se procházeti v zahradě a v lese, a netěžkou svou práci konal dle libosti. Nezahálel. Kromě v zahradě zaměstnával se též v lese, přinášel odtamtud dříví a rozdělával v kuchyni oheň a též k večeru v refektáři, bylo-li chladno nebo deštivo. Naslouchal rád hučení ohně, ta šlehající vatra zdála se mu také cosi jako ohromný pták zlatorudých křídel, kterými tloukl, až z nich jiskry lítaly. Po obědě mnichů chodil pak kolem stolu s miskou a nakládali mu jídla, o které se s ptáky v zahradě a v lese dělil. Jak byl Samko šťasten! Nevěděl už co to bída a v očích těch bíle oděných mnichů neviděl nikdy zlý pohled, na jejich rtech neviděl nikdy zlý posměch, neslyšel od nich nikdy urážlivých slov. Jak neměl věřiti, že žije mezi blaženými? Že prostota jeho se stala časem i u nich předmětem veselosti, to netušil, neboť nikdy mu to cítiti nedali. Hleděli na něho jako na poloblbého tvora, s kterým měli soustrast, kterého by nebyli nikdy trýznili, ale jejž za člověka s duší nesmrtelnou stíží a za člověka docela jim rovného snad, přece pokládati nemohli. Byli příliš přesvědčeni, že stáli vysoko, vysoko nad ním schopností svého rozumu. Ale aby chápali a ocenili tu prostotu mysli, která v pouhé lásce viděla ráj, k tomu byla srdce jejich příliš světsky pyšná, příliš světem proniklá, ač je vysoké zdi a hluboká samota od marnosti jeho dělily.

Tak neměl tedy Samko mezi nimi přítele, byl jim hříčkou, trpěnou mezi nimi jaksi němou tváří, kterou zahrnovali laskavostí a almužnou, avšak již milovati jim ani ve snu napadnouti nemohlo. Avšak duše Samkova nezůstala sira, nabyla, lidmi zavržena, přítele, o němž se nikdo z těch lidí nenadál!

Stalo se totiž, že Samko vešel jednou do jakési kobky, kde mnoho pohozených předmětů leželo a z rumu a ze smetí čouhal tam starý, polosetlelý kříž. Samko začal ho vyhrabávat a uviděl, že to dřevěný krucifix. Byla to prastará, prostá práce. Samkovi bylo toho pohozeného božího obrazu ze srdce líto. Postavil jej ke zdi, umyl a očistil jej a vyklidil pak celou kobku. Nanesl tam posléze chvoj, uvil z ní věnce, které rozvěsil po stěnách, postlal dlažbu hustě polním kvítím, a tak podobala se komora lesní nějaké svatyni. Otevřel okno, by tam světlo proudilo, a hned sedali ptáci zvědavě na vyzdívku a štěbetali sladce, jakoby Pána Krista baviti chtěli, čemu se Samko spokojeně usmíval. Klekl a hleděl vroucně na sochu. Tvář její byla zsinalá, smutná, zmučená, oči vyhaslé, na čele byly velké krůpěje krve, tělo bylo zubožené, všechna žebra jeho byla znát, a z kolenou prýštila krev. Obličej byl hluboce výrazný, bylo neskonale mnoho vroucnosti a prostoty v pojmutí a v provedení toho krucifixu, ale vnitřní vysoký význam a cenu toho umění chápala už doba tak málo, jako ti mniši prosté srdce Samkovo oceniti dovedli. Ta velká prostota byla však právě Samkovi dostupná, mluvila mocně k jeho tak hluboce cítící a tak světsky nevědomé duši. Plakal nad tím umučením a plakal též nad tím zavržením krucifixu do rumu a prachu a zapomenutí. Socha, která tak hleděla a tak trpěti se zdála, měla pro Samka duši. Nedovedl už na nic jiného než na ten živý obraz boží mysliti, ať chodil lesem pro dříví nebo zahradou při práci. Po obědě mnichů přinesl tam jednou svou misku a usedl na práh. Ale lítostí nemohl jísti. Nezdál se ten Kristus na kříži hladem bled? Samko byl bolestí něm. Vstal a šel šerou komorou jako ve snách. Pozvedl oči své plaše k Ukřižovanému, oči plnící se slzami, a rty jeho šeptaly nesměle: „Ubohý, na tebe zapomněli! Netrápí tě hlad? Jsi bled, tak bled!“ A oslepen téměř pláčem, pozvedl misku svou k Spasiteli a řekl: „Hoste drahý, není ti libo jíst?“

Tu schýlil dřevěný Kristus svou utýranou tvář, prosvětlenou náhle nevýslovně krásným úsměvem; rty jeho dotekly se pokrmu a Pán pojedl.

Samko byl blažen. Od toho dne teprve věděl, co to jest plné, velké, neobsáhlé štěstí. Srdce jeho rozbřesklo se jako vonná růže, duše jeho rostla jako nesmírnost nebe a byla jako ono plna hvězd! Den co den klečel pod křížem a vyléval poklady svých citů, nepoznané lidmi, před nohami Spasitelovými, jako drahý balsam Východu. Slova, jaká nebyl nikdy slyšel, přicházela mu na rty, zpěvy, krásnější než všechno klokotání slavíků, zněly mu v prsou a našel pro ně výraz lidský, nadšení mohutnější, než perutě orlů a vichrů, vznášelo ho do výšin azurových, kde démantové světy kroužily a celá nesmírná hloub těch nebes našla místa v mezích nitra toho člověka, jehož přítelem byl Kristus! A Kristus, který všechny světy v dlani třímá, pro jehož velikost lidského pojmu není, byl denně hostem prostého Samka, jídal denně s úsměvem z jeho misky. Teď, věru nebylo divu, domníval-li se Samko, že je v ráji, a všude, v zahradě, v lese, v chodbách klášterních si to opakoval bez ustání s nadšením: „Trnitá byla cesta moje, ale došel, došel jsem po ní nebes!“

Zaslechli to lidé a smáli se mu. Čím dál tím více, aniž by o tom zvěděl. Tu zavítali jednoho dne tři cizí biskupové do kláštera, kde je skvěle hostili. Byly nyní denně veliké hody, a jednou, rozjařeni vínem, vypravovali při nich mniši o Samkovi, jak myslí, že je v ráji a jak se domnívá, oni že jsou blažení. Smích byl veliký, a jeden z biskupů přál si viděti prostomyslného Samka. Vstávali už od stolu a šli do zahrad hledati stín pod šumícími stromy a chladu tryskajících vod. Šli kolem kobky, kde Samko právě s Kristem rozprávěl a o svůj pokrm s ním se dělil.

Jeden z mnichů zaslechl a poznal Samkův hlas, dal znamení, by všicci mlčeli, a celá společnost blížila se tak s potlačeným smíchem dveřim komory, které průvan byl otevřel. Samko, obrácen tváří ke krucifixu, neviděl na dvéře a nevěděl, co se za ním dělo. Ale biskupové a mniši, připraveni na smích, padali na tváře, poraženi úžasem, neboť spatřili Krista na starém kříži, nejbělejší šla z něho záře, měl hlavu skloněnou k Samkovi a pravil mu právě:

„Já u tebe, v tvém ráji byl nyní dlouho dosti hostem. Samko můj, teď budeš u mne hostem ty, v ráji mém, kde zůstaneš na vždy se mnou.“

Samko se usmál a slyše zároveň za sebou šumot na kolena klesajících mnichů a biskupů, ohlédl se. Tu zpozorovali všicci, jak byl Samko krásný, že měl oči jako hvězdy, vlasy jako paprsky slunce a tvář vznešenou tou nekonečnou dobrotou, tou bledostí, způsobenou velikým odříkáním celého života a dlouhým utrpením svým. Měli všicci slzy v očích a divili se mniši, jak bývali posud slepi! Bělmo jim padalo z očí a poznali rázem, jak vysoko nad nimi všemi stál ten prostý, věřící, vřele a prostě milující Samko, a vešli do kobky a klaněli se mu a padali před zázračným krucifixem na tváře. Ale Samko jim nerozumněl, oči jeho bloudily, duše jeho chystala se k odchodu do onoho ráje, kam volal ji k sobě Kristus, Pán náš nejsladší. Biskupové podporovali Samkovu klesající hlavu a převor kláštera pravil slavně: „Ty umíráš a nemůžeme ti tedy vzdávati už pocty povinné! Jak rádi bychom tě nyní na rukou nosili! Duše tvoje oroduj za nás u Boha! Tělo tvé nám zůstane, a slibuji ti, že ti vystavíme pomník z mramoru, kam uložíme je, zabalené v zlatohlav.“

Umírající Samko zatřásl však hlavou.

„Pochovejte mě na křižovatce,“ pravil tiše, „bez kříže a nápisu, bez desky a bez rovu. Toť poslední má vůle.“

Pak ztichl. Ode rtů mu zaševelil tichý ptačí svist. To byl poslední jeho vzdech. Nehnul již sebou. Ale stěna za ním zmizela a mniši spatřili tam nebe tak temně blankytné, až černé samou hloubkou, a nejhustší déšť zázračně krásných hvězd tam padal a tím mihotáním světel bylo v nesmírné dáli bílé vidmo Spasitelovo viděti; bylo to něco jako světlý pojem svatého úsměvu a vidmo kynulo, a padajícími hvězdami, stezkou porostlou ne už trním, ale liliemi, vznášela se mátoha Samkova, libá jako vůně, bílá jako paprslek, vzdušná jako pták!

Celou noc trávili mniši v modlitbách. Ráno pak oděli tělo toho, jehož duše s Kristem byla, bílým rouchem a pochovali je na křižovatce, jak si toho Samko přál. Připomínali si nebesky čistý úsměv, smutný a dojímavý, s kterým poslední to přání pronášel, a marně tázal se druh druha, proč tomu asi tak chtěl ten člověk, milovaný Bohem, nepoznaný světem. Neuhodli. Neuhodli, že tomu proto chtěl, poněvadž v posledním okamžiku svého pozemského bytí jako bleskem celý svůj život a jeho význam poznal. Chtěl, aby po jeho smrti se tak po srdci jeho šlapalo, jak po něm šlapáno bylo po celý jeho život. Vždyť křesaly všechny ty po něm deptající nohy tvrdými svými údery nevědomky jiskry z jeho srdce, jiskry lásky, kterými vzplanula v jeho nitru záře, svítící mu nocí utrpení na trnovou tu cestu, která do ráje ho dovedla!