Tři legendy o krucifixu/Inultus

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Legenda Pražská


Bylo to asi dvacet let po bitvě na Bílé hoře.

Byl večer krásný. Slunce zapadalo za Petřínem. Hradčany plály v růžovém svitu, Vltava zdála se řekou z temného tekutého jantaru. Karlův most hemžil se lidmi, koňmi, kočáry. Byl to nádherný obraz. Co tu jezdilo na ohnivých ořích, v bohatém kroji šlechticů, těch hrdých, skvělých cizích vetřelců, zaujímajících místa a práva ochuzených domácích rodů, co jich tu jezdilo těch druhých, těch zrádných, prokletých, pocházejících z české krve, kterou byli zapřeli a zaprodali za jidášský groš! Byl to nádherný obraz. V pozlacených těžkých karrossách slunili se preláti, jejichž vrátní by nebyli Spasitele do domů pustili, kdyby chud a bos u nich byl zaklepal, pyšnily se krásné dámy v hedvábí a zlatohlavu, v jejichž prázdných duších nebylo jediného pravého ženského hnutí. Mezi koňmi a kočáry tlačili se měšťané, tuční, věčně spokojení, plní-li se jejich měšec a jde-li jim oběd k duhu. Vyplňovali klidní ti občané vhodně prázdno mezi kočáry a koňmi a doplňovali důstojně skvělý ten obraz, jenž měl jedinou jen skvrnu. Byla to tlupa rozedraných žebráků blízko staroměstské věže mostní. Ti byli české zemi věrni zůstali, oni, tou dobou její symbol, byli jí věrni zůstali jako bída a slzy a utrpení, které z hranic jejích stěhovat se nechtějí.

Zraky krásných paní, hrdých šlechticů, tučných měšťanů nezavadily hrubě o ten dav vychrtlých, zbědovaných postav, a zabloudily-li oči jejich náhodou k nim, odvracely se rychle od neladného obrazu. Jen sem tam podala jim některá z pěšky chodících, v smutku oděných žen nějakou almužnu. Žebráci ti seděli na dlažbě, tulili se k sobě, staří, slepí, malomocní, v cárech, jako jediná rodina: společná jejich matka byla nevýslovná bída.

Nedaleko té skupiny zastavil se nyní mladý muž. Šat jeho byl o málo lepší než jejich, ač o mnoho čistší, a tvář jeho byla bledá a zubožená jako jejich. Ale přes to byl až kupodivu spanilý. Rysy jeho obličeje byly idealně krásné, dlouhé vlasy a měkký jeho vous měly barvu temného zlata, oči jeho temné byly blouznivé a zářily kouzlem záhadného smutku, byly hluboké a byly vlahé jako slzou. Kol úst byl úsměv plný utrpení. Hleděl chvíli na žebráky, hledal něco v prázdné kapse, našel tam malý peníz, který pak v dlaň starého slepce položil.

Se schýlenou hlavou učinil pak několik kroků, podepřel se o zábradlí mostu a zahleděl se do budov hradčanských, které začínaly do fialového šera se haliti. Růžová záře na nich shasínala. Hleděl dlouho, dlouho na hrad pražský, a tváře jeho se lehce zbarvily a rty jeho cosi šeptaly. Konečně sedl vedle těch žebráků na zem a zakryl si dlaněmi tvář.

Slunce bylo dávno zmizelo, byl hluboký soumrak, kočáry přestaly hrčeti, dusot koňů zanikl. Most pustl pomalu úplně, i ti žebráci odcházeli, když už vyhlídky na almužny nebylo. Ale mladý onen muž zůstal ještě dlouho bez pohnutí sedět. Když konečně vstal a kolem sebe se díval, bylo tma a na nebi zářily hvězdy. Řeka hučela dole příšerně. Podepřel se opět o zábradlí a hleděl v temně valící se proudy.

„Proč nevrhám se tam dolů, kde bych nalezl klid a pokoj, kde zhasíná záští, kde přestává násilí, nespravedlnost a hanba?“ tázal se sám sebe tichým hlasem.

Dole v řece míhaly mezi vlnami obrazy hvězd. pozvedl od nich zrak vzhůru k jejich vzorům, čistěji a jasněji svítícím. Veliký jejich klid padl mu v duši jako zjevení. Ta němá jejich mluva byla jako slib nějakého blaha, neurčitého, ale nesmírného.

„Štastným být,“ šeptal si, „jaký to asi pocit? Koho bych se tázal, by mi to vysvětlil?“ Dumal ještě chvilku, pak obrátil se mechanicky k odchodu. V tom okamžiku zastoupil však mimoděk dvěma tiše kráčícím postavám cestu. Byl to muž a žena. Muž starý a shrbený a žena ztepilá a mladá. Muž pozvedl lucernu, kterou rozžatou nesl, a světlo její padalo přímo na blouznivou, bledou a krásnou tvář zadumaného mladíka.

Ode rtů ženy zazněl malý výkřik překvapení. Pronesla tiše a rychle několik vlašských slov, sáhla do svého kapsáře a podávala mladíkovi bohatou almužnu.

„Nežebrám,“ řekl tento vzpřímiv se a pohlédl uražen s výčitkou na ni. Bledá její tvář byla nadmíru krásná a mramorně klidná. Zraky její bloudily po chudobném jeho šatu a utkvěly pak opět na ušlechtilých tazích jeho obličeje.

„Odpusťte, pane,“ řekla posléz a hlas její sladký, zvučný a hluboký chvěl se hudebně nocí. „Odpusťte, pane, nechtěla jsem vás urazit. Víte, že na tomto místě byvají vždy žebráci, a je tma a nemohla jsem určitě rozeznat. Čím mohu vás smířit?“ A podávala mu ruku jako muži muž. Ruka ta byla chladná jako kámen, tvrdá a těžká.

„Jsem smířen,“ řekl mladík a zachvěl se, neb bylo mu, jak by na mrtvolu sáhl. „Je to přízrak?“ tázal se uvnitř a pohlédl na ni pozorněji. Byla krásná, tak krásná jako nikdo, jejž byl posud na světě viděl, ale v té její kráse bylo cosi kamenného jako v jejím dotknutí. Teď pozoroval, že ruku jeho posud držela.

„Pane,“ řekla, „dokažte mi, že jste vpravdě smířen. Buďte dvorným a doprovoďte nás. Zvu vás k večeři.“

Tvář mladíkova zbarvila se do temna a vymkl ruku svou z její. Světlo svítilny padalo posud na jeho obličej a krásná žena viděla tam jeho stud. Usmála se hrdě a klidně.

„Jsem dona Flavia Santini z Mediolánu,“ řekla prostě. „Dům můj jest bez poskvrny. Neslyšel jste nikdy moje jméno? Mnozí z nejpřednějších lidí toho města pokládali by si za čest pozvání, které vy tak urážlivě odmítáte.“

Kývla mu rukou a pravila starému muži: „Pojď a sviť.“

„Odpusťte,“ vypravil zmateně a zahanben mladý muž ze sebe. „Urazil jsem vás? Bolí mě to, neboť jste laskava.“

Šel vedle ní, tvář její se neměnila, byla stále mramorně klidná, nad pomyšlení krásná, hrdá, chladná. Ale ode rtů jejích padlo několik slov.

„Slyšel jste kdy moje jmeno?“ řekla opět mezi chůzí.

„Ne, paní,“ odpověděl nesměle. „Jste z některého z těch cizích rodů, zmocnivších se neblahé této země?“

„Jsem cizí zde,“ odpověděla, „ale rod můj nezmocnil se ničeho ani v této zemi, ani jinde. Náhoda přivedla mě sem. Rod můj je pouze měšťanský. Ruka moje sahá však po koruně. Po jedné z korun, které rozdává umění.“

„Ach,“ vzdychl mladý muž. „Být umělcem! Tvořit! Tvořit!“ Pozvedl oči k nebi a pak svěsil hlavu.

„A vy, kým jste vy?“ tázala se krásná žena.

„Jsem poetou,“ zašeptal tak tiše, že to zaniklo téměř ve vání večerního větru. A bylo mu smutno a teskno. Myslil na všechny písně, které mu v srdci klíčily a které jako ptáci v kleci smutně mlčely, neb nebylo jim lze vytrysknouti z jeho stísněných prsou, na nichž ležel balván prokletí a neštěstí těžce, přetěžce jako na celé rodné jeho zemi. Úpěly tam ty písně záští, tyrtéské ty výkřiky, lkaly tam ty thrény nad bídou země a nad záhubou vlastní rodiny, ale nenalezly tvrau a slov, neb v agónii té země oněměl její génius a každý jednotlivec v době té žijící byl strnulý, omráčený, zkamenělý jako ona celá.

Dona Flavia byla šepot jeho zaslechla, přestože byl tak tichý, a pravila: „Vy jste poetou! Tím lépe, neb porozumíte mi tím snadněji. Je to věc velice vážná, o které s vámi promluviti chci.“

Poeta cítil se nyní úplně volným. Kráčejícímu vedle té krásné ženy bylo mu, jako by chodil s přítelem. Myšlenka o nekalém dobrodružství, která při nenadálém pozvání dony Flavie mimoděk čistou jeho myslí kmitla a ji pobouřila, zmizela beze stopy. Šli bez dalšího rozhovoru příkrou ulicí vzhůru, pustou a tichou, nad jejímiž střechami se temné obrysy hradčanských klášterů, paláců a kostelů jevily. Zastavili se před nevelkým domem s vysokou lomenicí. Starý muž nesoucí svítilnu vytáhl klíč, otevřel dveře a vešli. Dřevěné schody s bohatě vyřezávaným zábradlím vedly do jediného patra vzhůru. Nahoře otevřely se temné dvéře, krásně okované, a vyšla stará ženština podívných, přísných tahů, v černém šatě, s dlouhým růžencem vysícím jí z pasu až na zem. Oči její žlutavé, kulaté jako nočního ptáka, zdály se do nějaké dálky zírati a viděti, co nikdo nevidí. V ruce držela velký mosazný svícen a o třech voskových svíčkách. Pozdravila mlčky donu Flavii.

„Placido,“ pravila tato, „vedu si hosta. Dej nám jíst a pít.“ Vešli do prostranné komnaty. Byla ověšena flanderskými tapisériemi, velký těžký dubový stůl, vyřezávaný, stál uprostřed, jinak mimo několika velkých křesel nebylo nábytku v pokoji, jen ohromná kredence, plná starodávných stříbrných a bronzových nádob a mis, zaujala stěnu mezi dvěma oknama. Básníkovi, který obýval chudičkou komůrku někde v pusté čtvrti nedaleko novoměstských bašt, zdála se ta síň královsky nádherná. Nedával však své překvapení najevo, sklopil zrak na koberec, pokrývající velkou část cihlové podlahy. Dona Flavia vyšla z pokoje, prosíc jej, aby sedl do křesla. Placida pokrývala mlčky stůl, pohybujíc se jako ve snu, a starý muž, jenž byl donu Flavii doprovázel, patrně sluha v domě, přitáhl sedadla a rozsvítil ještě tři voskové svíčky v druhém mosazném svícnu.

Dona Flavia vrátila se záhy, byla odložila plášť, měla temně žlutý hedvábný šat na sobě, pouze kolem krku a rukou stříbrem zdobený. Kaštanové její vlasy, měkké a bohaté, skládaly se prostě a krásně nad pyšným čelem, oči její, hnědé a velké, byly kupodivu krásné, ale pohled její byl chladný.

„Přisedneme k stolu,“ pravila a učinila tak.

Básník seděl naproti ní a starý muž, který nebyl z pokoje vyšel, usedl též ke stolu.

„Kvidón,“ řekla Flavia, „zná mě od mého nejútlejšího dětství jako Placida, sloužil mým rodičům a je mým přítelem.“

Stařec se usmál vlídně. „Je němý,“ řekla tiše Flavia.

Nastala krátká pomlčka a dona Flavia jala se pak takto mluviti: „Vy neslyšel jste tedy nikdy moje jmeno? A jsem v Praze přece už celou řadu let a říkají mi, že jsem slavná. Vy neslyšel jste však snad ani jmeno Properzie de’ Rossi? Neslyšel! Nuž, to může mé samolibosti býti útěchou. Properzie de’ Rossi z Bononie byla nejslavnější sochařka italská. Výkony její jsou plné síly a božské krásy. Vídala jsem je v Itálii už co dítě a nadchly mne už tenkráte. Daly mi později směr a podnět pro celý život. Stala jsem se sochařkou jako Properzie.“

Flavia se zamyslila a řekla pak tiše před sebe: „Dosáhnu kdy její výše?“ Pak obrátila se k mladéu poetovi a tázala se jej: „A jaké jest vaše jmeno?“

Svraštil čelo, v očích jeho jevil se hluboký smutek, neodpověděl hned, pak konečně řekl: „Říkejte mi Inultus.“

„Inultus! Toť divné jmeno,“ pravila Flavia. „Inultus, toť Nepomstěný? Či Netrestný? Myslím, že nikdo mimo vás tak se asi nejmenuje.“

„A přece,“ řekl Inultus, „mohl by se tak každý v nešťastné této zemi nazývati, neb nežije zde ani duše jediná, která by nečekala buď pomsty, nebo trestu.“

„Ach, vy patříte mezi malkotenty,“ řekla dona Flavia, „tím lépe.“

Inultus mlčel chmurně. Vtom však vešla Placida a nesla večeři na stříbrné míse. Dona Flavia vybídla Inulta vlídně, by jedl. Nebyl se po celý den potravy dotekl a musil se nyní přemáhati, by příliš hltavým se nezdál. Zapomněl na chvíli na vše, co jej tísnilo, a pil a jedl bezstarostně, s velkou chutí, však přece střídmě. Dona Flavia nepožila než něco ovoce. Po večeři pravila pak Placidě: „Rozsviť lampy v dílně,“ a za chvíli vstala, odhrnula záclonu, za kterou se objevily malé dveře, a pravila: „Ukážu vám svou práci a povím vám, co mne přimělo vás k sobě pozvati. Pojďte.“

Světlo tří velkých lamp pronikalo hluboké šero prostory, do které Inultus s donou Flavií vešel. Reliéf z jejího bílého mrmoru, představující ženu Putifarovu, jak Josefu plášť s ramen trhá, svítil svou bělostí v ryzé kráse Inultovi vstříc. Bylo tolik síly, vášně a zároveň lahody v tom díle, že Inultus překvapen zvolal: „Toť práce vašich rukou, madono? Jak jste velká, mocná a vznešená!“

„Ne,“ odpověděla, „to jest dílo Properzie de’ Rossi. Padělala jsem je pouze. Nejsem tak velká, mocná, vznešená, jak ona, ale cíl můj, vězte to, jest větší, mocnější a vznešenější, a vy máte mi k dosažení jeho dopomoci.“

„Já? Já?“ divil se Inultus. „A jak bych to mohl?“

„Povím vám,“ řekla. „Properzie de’ Rossi milovala nešťastně, zemřela prý zhrzenou láskou. V tuto postavu ženy Putifarovi vtělila celou svou vášeň, celé své zoufalství. Milujíc muže smrtelného, zůstala Properzie osudně přikována k hroudě. Ja však, nevědouc, co to láska k muži, a nechtíc nikdy o tom věděti, povznesla jsem zrak svůj směle k samým hvězdám, kde vábný fantóm nesmrtelné slávy dlí. Sláva a umění jest jedinou mou láskou a mým bohem jediným.“

Šla k velké bílé oponě, kterou odhrnula, a Inultus spatřil vysoký dřevěný kříž, na němž visel Kristus ve skutečné lidské velikosti, z hlíny uhněten, téměř hotov, co se těla týkalo, jen tvář jeho byla posud pouze velkými rysy naznačena.

„Vizte nejvyšší moji ctižádost a zároveň mé zoufalství,“ pravila Flavia. „Utvořiti umírajícího Krista v agónii takové, by zachvěl každým srdcem, to nepovedlo se posud žádné ruce ženské ani dlátem, ani štětcem, ba, a tak, jak mi to na mysli tane, neprovedl to posud ani žádný muž. Vtěliti tu ohromnou tragédii golgotskou s pravdou života, se záchvěvem hrůzy, v zářící kráse ideálu do mramoru, toť smělý sen mého života! S uskutečněním toho snu zápasím nyní už dvě léta. Dvacetkráte změnila jsem tvář svého Krista a dvacekráte byla jsem trpce zklamána. Nevěřím v Krista, a proto nemůže se mé duši zjeviti, nemůže se v mém srdci zrcadliti, tu výhodu věřících postrádám, a pracně musím jej tedy v obrazotvronosti své hledat a tvořit a stihat.“

Inultus sebou zachvěl. „Nevěřit v Krista?“ řekl a slzy plnily mu zrak. Zdálo se mu, že Spasitel měl rouhavým tím slovem o jednu ránu více, a zároveň cítil velkou soustrast s tou krásnou, kamenně chladnou ženou, s tou temnou, nevěřící, tedy nažijící duší. Zraky její zazářily, když viděla jej tak dojmutého.

„Jak jste nyní Kristu podoben, tak jak legenda jeho o něm vypravuje a jak umění se jej zmocnilo!“ zvolala téměř nadšeně. „Nuž vězte, hledám dávno a marně vzor mezi živoucími, vzor pro toho, jenž duši mé se zjevit nemůže. Když na mostě jsem vás zahlídla, tu vzkřikla jsem překvapeně, neb vidouc vás, nalezla jsem pravzor svého Krista! A nyní vidím opět, jak šťastně jsem volila! Inulte, dle vás jej vytvořím! Budete vzorem mého umírajícího krále Židů?“

„Nikdy!“ zvolal Inultus v pokoře. „Nejsem toho hoden! Ó jak můžete něco podobného žádati, madono?“

Usmála se a řekla: „Jste dítě, příteli.“

Za chvíli jala jej za ruku, vedla jej k velkému oknu otevřenému, ukázala mu na sedadlo a sedla sama na koberec rozestřený na široké vyzdívce okna a splývající z něho do pokoje i do dvoru domu. Noc byla klidná a plná hvězd. Přes střechy Malé Strany bylo viděti na město a za ně daleko do kraje, kde temné obrysy vrchů trčely, mezi jimiž Vltava se třpytila. Šum řeky naplňoval dílnu smutným rytmem svým. Bylo to cos jako velký, tragický pláč Prahy, ležící u nohou chmurného Hradu jako spoutaná královna, zavlečená v otroctví, úpící pod surovým krokem svého uchvatitele. Inultus cítil v okamžení, když se na město oknem podíval, celý němý, velký bol zdeptané té země, jejíž jméno z knihy živoucích vyškrtnuto bylo, jejíž hvězda zapadla do mhy smrti a mrákot. Těžký vzdech pozvedl mu hruď a zakryl si rukama tvář.

„Příteli,“ pravila Flavia, „vím, co se ve vás děje. Ač cizinka, chápu vás. Vězte, že můžete tomu kraji, nad nímž v němém úžasu pláčete, tomu lidu, z kterého pocházíte, prokázati službu velikou, povolíte-li mé žádosti.“

Inultus, vzrušen, otevřel oči tázavě.

„Ano,“ pokračovala Flavia, „jest tomu, jak vám pravím, vysvětlím vám to hned. Jedne z těch nejmocnějších, v jejichž rukou spočívá snad osud této země, nazveme jej třeba donem Baltazarem, neboť jest to Španěl, navštěvuje můj dům. Moje rodina byla odedávna rodu jeho zavázána a kvůli němu přišel můj otec do Čech. Don Baltazar navštěvuje tedy můj dům. Je to pro mně velkou ctí, ač malou radostí, neboť temné, ďábelské jeho oči působí i neurčitý strach. Mluvila jsem jednou v přítomnosti dona Baltazara o svém pojmutí umírajícího Krista, ač opatrně jsem se nepřiznala jako vám, že v božství jeho nevěřím. Don Baltazar mě zavolal druhý den do svého paláce, v jehož mramorových síních vládne nádhera královská. Vedl mne v svou zlatem zářící oratoř, kde posud prázdný oltář stojí, a pravil mi: ‚Duše moje je unavena vášněmi, uspalá odříkáváním růžence, otupěla bojem, jejž vedu neustále v této vzpurné, kacířské, proklaté zemi. Nedovedu se již v pravdě pomodliti. Postavte mi na prázdnáý oltář této kaple Krista takového, jak jste o něm včera mluvila, takového, jenž by agónií svou mne bodl, jehož němý výkřik bolu by mou dřímající duši probudil, - a zaplatím vás zlatem a povznesu jménovaše ke hvězdám.‘ Tak, Inulte, příteli, pravil mi don Baltazar, a od té doby žiju v horečce… Inulte, utvořím Krista dle vaší tváře, utvořím jej s celým nesmírným bolem hnízdícím ve vašich prsou! Němý výkřik vaší k smrti smutné tváře vzbudí snad dlidský cit v temné, satansky pyšné duši toho Španěla, dojme jej snad k slzám! Bude to, jako by celý ten váš umučený kraj se vašima rtoma Boha tázal: Proč, Pane, jsi mne opustil? A jaká spása, pomněte, mohla by z toho pro Čechy plynouti! Slyšíte, Inulte, pláč té hluboké řeky? Vidíte, jak Praha ramena zoufale k hvězdám pozvedá?“

Mlčela, zraky její plály a upíraly se prosebně na jeho tváři. Inultus třásl se na celém těle, vzal jiza obě ruce.

„Učiním, co žádáte!“ zvolal u vytržení. „Ó, přivažte mne tedy ke kříži, jako tato země na něm přibita jest! Vložte celé to její utrpení, jak jste to viděla na tváři mé, v rysy svého umírajícího Krista, a snad pohne se tedy srdce onoho kata tím pohledem! A v duši vaší, neozve se snad tam tichý hlas mezi prací vaší, který vám zašeptá, že Kristus v pravdě žil a Bohem jest?“

Flavia podala mu ruku. „Snad stane se tak,“ řekla s odvráceným zrakem, aby nevěru její z něho nevyčetl. Pak dodala: „Teď jděte, příteli, a dostavte se zítra ráno. Měšec můj jest pro vás otevřen a srdce moje naplněné díkem.“

Mávl rukou, jako by ji prosit chtěl, by mlčela.

„Dobrou noc!“ pravila a zavolala starého Kvidóna, který Inulta z domu pustil a za ním zavřel.

Flavia stála ještě chvíli zamyšlena u otevřeného okna, když přišla Placida.

„Hleď,“ řekla stařena a ukázala jí střepy sklenice.

„Nuž co?“ tázala se Flavia.

„Benátský ten pohár, z kterého host tvůj pil, pukl, aniž bych se ho byla dotknula. Ten muž přinese neštěstí v tvůj dům.“

Flavia se usmála. „Víš,“ pravila, „že nejsem pověrčiva.“

„Když vešel do domu a já vám svítila,“ řekla Placida temným hlasem, „viděla jsem sebe samu státi dole u schodů, viděla jsem vás pozvedat přiklopené dveře sklepa, a viděla jsem sebe, jak jej, toho hosta, zkrváceného do sklepa vrhám.“

„Jdi spat, Placido,“ řekla klidně Flavia. „Spala jsi už v té chvíli, když jsi nám svítila, a sny tvoje jsou vždy těžké a strašlivé.“

„A mnohdy prorocké,“ dodala Placida. Nato rozešly se obě bez dalších slov.

Inultus bloudil však spící Prahou v pravém deliriu, blouznivě díval se na hvězdy, do temné řeky, rozpínal náručí proti hlubokým stínům a volal v nadšení na Boha, by jeho a Flaviin sen v skutek uvedl. Ráno, bled a k smrti znaven, zaklepal na zavřená vrata italské sochařky.

Němý sluha mu otevřel a usmívaje se vlídně jej vedl do dílny. Dona Flavia tam dosud nebyla. Placida však vešla brzy a řekla Kvidónovi: „Paní zi vzkazuje, bys činil, co ti včera večer nařídila.“ Nato odešla a Kvidón obrátil se k Inultovi. Jal se rychle šaty jeho svlékati a pojednou viděl se Inultus, překvapen, až po pás nahým. Kvidón svlékl mu na to též obuv, pak vedl jej k lešení, které mladý muž nebyl večer pozoroval a které tvořilo velký prázdný dřevěný kříž na estrádě. Kvidón pozvedl Inulta jako dítě na vysoký podnož pod křížem, vzal provazy, přivázal mu pevně ruce k dlouhým ramenům kříže, nohy pak ke pni a odtáhl podnož. Inultus visel takto na dřevě jako Kristus sám. Hned nato vešla dona Flavia. V temném volném, jen pásem kolem těla sevřeném prostém rouše byla ještě krásnější než včera, byla však ještě chladnější a výraz její tváře byl přísný a vážný. Pohleděla na Inulta jako na předmět, ne jako na člověka, a beze slova přistoupila k svému dílu a dala se do práce. Za hodinu schvátila Inulta mdloba a nevěděl, co se s ním dálo. Když se mu vrátilo vědomí, nebyla dona Flavia už v dílně, Kvidón a Placida rozvazovali držící jej provazy, pomáhali mu se obléci a přinesli mu vína a potravy. Mohl jen málo jísti, pil dychtivě a ležel pak dlouho na koberci na zemi, na podušce, kterou mu Kvidón podal. Když mohl na nohou státi, pomáhal mu němý sestupovati se schodů a doprovázel je pak až k mostu.

A tak to šlo nyní stále: Inultus podstupoval pravé mučednictví. Téměř nahý, přivázán silnými provazy, které mu oteklé údy až do krve dřely, visel den co sen několik hodin na kříži, hladov a žízniv, neboť nemohl už ani jísti, ani píti, visel tam v pravé horečce nadšení, vzniklého z ustavičného jeho rozjímání o utrpení Kristově, jež podstupoval nyní sám tělem a duší svou. Jakési šílenství začalo jej ponenáhle zachvacovati. Horoucí jeho obraznost vnukla mu myšlenku, že Bůh jej poslal v nešťastný český kraj, by mukou na kříži jej spasil. Zdálo se mu, že duch samého vykupitele lidstva vstupoval do jeho těla, jakmile na kříži přivázáno viselo, samý dech boží že v něm dýchal, že prozařoval smrtelné tvary jeho těla, aby jimi světlo někdy vniklo v temnou onu duši, o které mu byla Flavia mluvila, v duši toho Španěla, jenž měl prý osud české země v rukou. Umíral téměř štěstím při té myšlence, že jeho smrtí rodná země jeho spasena bude, jeho smrtí, neboť cítil dobře, že životem to velké štěstí zaplatí.

Inultus byl šťasten, ale dona Flavia stávala se denně chmurnější. Dokud pracovala, zdálo se jí, že dílu jejímu se daří, odešel-li však Inultus a byla-li sama, tu cítila plnou tíži a trpkost svého zklamání.

„To není pořáde ještě to, co hledám!“ volávala vášnivě. „To tělo je umučené, strnulé, zbědované, budí soustrast a úžas, jsemť spokojena, avšak tvář! Je krásná a smutná jako Inultova. Smutná, čistá, nadšená, pravda. Ale to mi nestačí! Nevidím agónii v té pouhé únavě a mdlobě. Kde je mysteriózní výraz loučící se duše s tělem svým?“ A v náhlém zoufalství vzala jednoho dne dýku, kterou vždy za pásem nosila, a rozbrázdila krásnou, smutnou, nadšenou a čistou svého Krista tvář. Pak ale sedla pod kříž a plakala. Neuměla plakat a slzy působily jí bolest, a neulehčily jí, bylo jí pořáde, jak by byla spáchala vraždu. Placida vešla do dílny, pohledla na zmařené dílo, na plačící Flavii, překvapena přistoupila k ní a pravila:

„Pláčeš pro někoho? Ubohá!“

„Pro koho?“ tázala se Flavia náhle zblednouc.

„Pro Inulta,“ řekla směle stařena.

Flavia zůstala jako hromem dotknuta. Srdce jí tlouklo tak silně, že je slyšela v ňadrech svých burácet. Pak ale rozzuřila se, vrhla se na Placidu s dýkou v ruce.

„Lžeš!“ vykřikla.

„Tím lépe,“ odpověděla Placida, ubraňujíc se jí chladně.

Flavia byla náhle klidna. Pozvedla velitelsky ruku:

„Jdi!“ řekla. „Nenávidím jej.“

Placida šla. Flavia zatřásla vzdorně hlavou a začala zohyzděnou tvář svého Krista napravovati. Na druhý den, když se Inultus dostavil, dala se opět trpělivě, vytrvale do práce, jako by se nic nebylo událo.

Nenáviděla jej však vskutku pro tu okamžitou slabost, kterou byla pro něj ucítila téměř nevědomky a kterou Placida uhodla, pronikajíc ji svými velkými, žlutými sovými zraky. Nenáviděla Inulta, a tím silněji milovala opět dílo své, kterému se nyní lépe a lépe dařilo. Nebylo ostatně divu, neboť hledala-li Flavia stín smrti na lidském čele, nalezla jej co den určitěji na tváři ubohého Inulta, který se vpravdě zmírati už cítil a myšlenkou tou se opojoval, jako jiní se láskou opojují nebo vínem. V tom pekle, v kterém žil, on, potomek někdy slavného, teď zničeného rodu, on, poeta, který slovo pro to nalézti nedovedl, co v něm vřelo, on, Čech, který viděl zrazenou vlast svou udupanou, zavlečenou v kal krvavý a hnusný, v tom pekle neměl život pro něho nikdy čaru ani úsměvu, a smrt, která měla býti vykoupením nejen jemu, ale snad i celé jeho zemi, všemu jeho lidu, ta zdála se mu tím nejkrásnějším, nejvznešenějším, co člověka v tomto údolí slz a trudu potkati může. A tak zářilo tedy blízké jeho spasení, které tak jistě a určitě už před sebou viděl, jako hvězdná koruna z jeho skrání a Flavia mohla býti spokojena, neboť známka toho skonu nebyla všední, měla svou aureolu vyvolených!

Jednoho rána přišel zářící blahem: tajný jakýsi hlas mu pravil - dnes dosáhneš, po čem duše tvoje práhne! Dona Flavia vešla, když byl už na kříži přivázán. Byl téměř nahý a z celého jeho těla vycházelo určitě jakési světlo. Pohledla ne bez překvapení na jeho tvář, a vidouc tam blaho nesmírné, které všechny stopy dlouhých utrpení na okamžik vyhladilo a zastřelo, zakabonila se. To nebyl výraz jejího Krista v agónii, to štěstí rušilo její dílo.

„Neusmívejte se tak sladce,“ pravila nevlídně. „Ten záblesk štěstí v očích vašichnesrovnává se docela se strnulostí vašich údů, oteklých, do krve odřených.“ Pak dodala poněkud měkčeji: „Je mi divné věru, že se můžete ještě po ulicích až sem dovléci. Proč nežádáte, abych pro vás poslala nosítka nebo kočár? Nepamatovala jsem na to!“

Inultus pozvedl oči k nebi, usmíval se ještě blaženěji. Nebude mu více kočáru třeba, nebude už těžké kroky vléci po té tvrdé zemi! Usmíval se ještě blaženěji, ale neřekl ničeho.

Donu Flavii zachvátila jakási zloba.

„Dělá mi vzdory?“ myslila si. Zavolala Kvidóna.

„Sevři pouta těsněji,“ řekla tvrdě. „Nevidíš, že provazy povolují?“

Kvidón poslechl.

„Těsněji, těsněji!“ zvolala Flavia v jakési horečce, pozorujíc nyní výraz tělesné bolesti na obličeji Inultově, jemuž krev v rukou a nohou téci začala. Při pohledu na tu krev svítily oči její tygří jakousi krutostí. Kývla Kvidónovi, by odešel, vzala velký věnec uvitý z trní a položila jej Inultovi na hlavu, vystoupíc k němu na lešení. Dýchala těžce, a když na ni pohlédl s nevědomou jakousi výčitkou, ucítila plamen v srdci. Mha jakási lehala jí na okamžik na oči, ale zatřásla vzdorně hlavou, přemohla se sílou nadlidskou a přirazila surově trní korunu na jeho skráně. Zachvěl se bolestí celým tělem, slabý výkřik vyšel mu z úst a potůčky krve tekly mu po tváři na nahá, zubožená jeho prsa. Byl smrtelně bled.

„Tak se mi líbíš,“ řekla dona Flavia v nelidském jakémsi opojení záští a lásky, hněvu a chorobné rozkoše a spěchala z lešení k svému dílu. Mdloba zachvátila Inulta, hlava jeho se sklonila a oči tonuly v soumračném mystériu, v mlhách mezi životem a smrtí. To byla konečná agónie! Divoké nadšení uchvacovalo Flavii, srdce jí bušilo, ale ruce se nechvěly. Dala se do práce a zdálo se jí, že pod jejími prsty se rodí div umění! Bylo ticho v dílně jako v hrobě, jen mocný její dech a slabé jeho vzdechy se ozývaly v té hluboké němotě. Ale Inultus se posléze vzpamatoval, otevřel oči dokořán, byl opět zcela živ.

„Bože,“ řekl, „co se se mnou děje?“

Dona Flavia zaklela hlasitě.

„Ještě půl hodiny,“ zvolala, „a dosáhla jsem cíle! Proč jste se probudil?“ Odhodila nástroj.

„Madono,“ řekl Inultus, „zdá se mi, že umírám.“

Trhla sebou, tasila svou dýku, první myšlenka její byla lidská, chtěla rychle ty pouta jeho přeříznout a mu uvolnit. Vyskočila na lešení a on, jehož mysl už se kalila blízkou smrtí, nechápal dobře, myslil, že jej chce zavraždit.

„Ano,“ řekl slabě, „máte pravdu. Co na mém životě záleží, bodnete-li mě do srdce, uvidíte ten pravý, vámi tak dlouho hledaný výraz tváře, a oběť moje bude tím dokonalá.“

Hleděl na ni blouznivě. Cítila pravou lávu v žilách svých téci, v uších jí to hučelo jako zvony a tepny ve skráních jí bušily jako kladiva. Krvežíznivé šílenství, rovnající se divoké rozkoši, se jí zmocňovalo, mířila mu dýkou ve vzduchu na srdce.

„Za tebe, můj lide,“ řekl ještě slaběji Inultus, „dávám krev! Bože, přijmi ji co vykoupení!“

„Co vábíš mne?“ řekla temně Flavia a příšerné její oči vpily se do té zsinalé tváře, z které vycházela svatá zář.

Couvla na krok, pak pozvedla dýku a vrazila mu ji do prsou. Trhl sebou, až celým lešením zatřásl, a pohleděl na ni překvapeně. Probouzel se náhle ze svého blouznění. Něco mu šlehlo hlavou, co mu sevřelo srdce. Byl to žel nad ztrátou života, který nebyl žil a který nyní prchal, nad ztrátou mládí, jehož sladkou krásu nebyl chápal a které mu nyní zhasínalo náhle, byl to žel nad ztrátou toho slova, které mu v srdci nevyřknuté vřelo a které nyní na věky oněmí! Velká slza tekla mu pomalu po tváři. Pak ale pozvedl oči k Flavii a usmál se na ni.

„Bože, odpusť jí,“ zašeptal, stín přelítl mu tvář, sklonil hlavu a skonal tichým vzdechem. Krev z jeho boku kapala těžkými krůpějemi na zem a temný, příšerný ten klepot, odměřený jako tikot hodin, probudil zbledlou Flavii ze zkamenělé její hrůzy. Sestupovala pomalu z lešení, jako ve snu kráčela pak dílnou, jako somnambula přikročila k svému dílu a dala se v pravém deliriu nadšení do práce. Hodiny plynuly a Flavia neustala. Když slunce zapadalo a krvavou svou zář do dílny lilo, dokončila Flavia svůj krucifix. Odstoupila na krok, zář nevýslovného štěstí lila se jí z očí, poklekla, pozvedla ruce nad hlavu a zvolala: „Jsemť jista, že dílo nesmrtelné vyšlo z podmd mých rukou! Dostoupila jsem výš, o které jsem snila!“

Pak obrátila se k svému krvavému vzoru, a nále zmizelo všechno nadšení a štěstí z jejích prsou a Flavia měla to hrozné vědomí, že spáchala vraždu. Padla těžce na podlahu a zůstala tam dlouho ležet. Tma byla již v dílně, když vstala. Pohledla opět na Inulta. Zdálo se jí, že rozpíná ramena svá jí šerem vstříc, jako by po ní toužil. Vlasy se jí ježily. Zdálo se jí, že práhne po polibku bledých těch rtů.

„Nevěsto mrtvoly!“ šeptala si sama a ploužila se po kolenou k umučenému Inultovi. Dotekla se čelem svým jeho nohou. Mramorový jejich chlad vrátil jí rozvahu.

Vstala a rozsvítila lampu, otevřela dveře a zvolala:

„Placido! Kvidóne!“

Oba přikvapili, nepokojni, neb divili se, jak dlouho pracovala, a hlas její byl nyní dut, stísněn a docela změněn. Hleděli na ni s hrůzou, byla příšerná, jak tam stála v šeru, opřena o stěnu, se známkou usazené krve na bledém čele, jímž se jeho raněných nohou byla dotknula. Ohlíželi se po komnatě a spatřili Inulta mrtvého, krvácejícího z boku. Bez pohybu, beze zvuku stáli tiši jako sama strnulá Flavia. Ta promluvila konečně. Ukázala prstem na Inulta.

„Odneste jej,“ řekla temně.

„Tys ho zabila?“ tázala se Placida. Flavia kývla hlavou.

„Bůh mi to odpusť,“ řekla za chvilku.

„Mluvíš o Bohu?“ řekla překvapeně Placida. „Začínáš v něj věřit?“

„Nemohla jsem své dílo bez té vraždy skončit,“ řekla vyhýbavě Flavia. Za chvilku dodala:

„A on zemřel rád.“

Zakryla si tvář.

„Co teď?“ tázala se Placida.

„Nevím,“ řekla nesměle Flavia.

„Věděla jsem, že jej do toho sklepa někdy svrhnu, dříve nebo později,“ řekla Placida sama sobě se smutným úsměvem. Pak řekla Kvidónovi tiše plačícímu: „Odnesem jej, dokud je čas a nikdo netuší, - vy, madono, sviťte!“

Vynesli mrtvého Inulta i ten krvý zbrocený jeho kříž, vlekli své břemeno se schodů, a Flavia odstavíc lampu, pozvedla těžké přiklopené dveře sklepa, jenž, zbytek nějaké starší stavby, byl spíše v skálu tesaným bezednem, do jehož lůna příkré, polámané, kluzké schody vedly. Po nich kráčeti bylo příliš nebezpečné. Placida a Kvidón zvedli tedy mrtvolu nad otvor, drželi ji chvíli nad propastí a pak ji pustili. Když dopadla, ozvala se temná, dunící z hluboké tmy rána, zvuku tak zvláštního, tak příšerného, že Flavia, Placida i Kvidón jako zkamenělí v jakési mdlobě dlouho bez pohnutí zůstali, a když se pak na sebe navzájem dívali, viděli tolik zsinalé hrůzy jeden druhému na tváři, že se rozprchli, mníce druh v druhu viděti příšeru. -

Nikdo nepohřešoval Inulta, nikdo se po něm neptal ani nepídil a dona Flavia mohla klidně spáti. Placida se zamyslila, když ji viděla za den dva pokojnou jako vždy, beze známky lítosti, s úsměvem na tváři.

„Běda jí,“ řekla Kvidónovi. „Nevěřím tomu klidu. Uvidíš, že propadne zoufalství!“

Dona Flavia dala nyní svůj krucifix v mramoru provádět a na tváři Kristově pracovala sama horlivě. Když bylo dílo ukončeno, vezli je do nádherného paláce onoho šlechtice, jenž je byl objednal. Sláva dony Flavie šířila se Prahou. Don Baltazar uspořádal velkou slavnost ve svém domě a podali doně Flavii zlatý věnec. Držela jej v rukou, upírala oči na tvář mramorového Krista, jejž ruce její byly stvořily, a dvě velké, těžké slzy jí vyhrkly z očí. Smutná a bledá vrátila se domů.

Vešla do své dílny. Sedla nedaleko reliéfu Properzie de’ Rossi. Byla v hlubokých myšlenkách. Když vešla Placida k ní, pravila stařeně: „Kdybys věděla, jak málo ukojuje sláva žízeň duše! Kdybys věděla, jak málo sytí úspěch její hlad!“

Placida vzala jí však věnec z ruky a položila jej na její skráň.

„Jsi větší než Properzia de’ Rossi,“ řekla jí. „Překonalas ji.“

„Properzia de’ Rossi!“ zvolala s vášní Flavia. „Ó, jak byla šťastna a jak jsem nešťastna já!“ Zakryla si rouchem tvář, pak dodala, pohlednouc opět na Placidu: „Ji usmrtila láska - a já lásku zavraždila!“

Velký vzlyk ji pozvedl prsa, ale nebyla už v očích jejích žádná slza.

„Mlč!“ řekla Placida přísně a položila jí ruku na ústa. „Mlč - a zapomeň.“

Flavia zdála se opět klidna, sňala zlatý svůj věnec s hlavy a podala jej Placidě.

„Jdi,“ pravila, „a hoď ten věnec za ním do sklepa.“

„Šílíš?“ tázala se Placida.

„Jdi a poslechni!“ řekla tak určitě a s takovou silou Flavia, že stařena poslušně šla. Když se vrátila do dílny, ležel reliéf Properzie de’ Rossi na zemi, rozpuklý v dvé, a na nejsilnější skobě, jež ho byla někdy držela, visel dona Flavia uškrcená svým pásem.

V té samé noci zmizel Flaviin krucifix z oratoria toho španělského šlechtice, jehož temnou duši ten mramorový Kristus tak málo dojímati mohl, jak by ji byl živý Spasitel sám dojímal. Utekl se ten krásný kříž z domu hříchů a pýchy v kostel navštěvovaný nejvíce pražskou chudinou. Ten zázrak činil hned ohromný hluk po celé zemi a mluvilo se zároveň o nepochopitelné samovraždě dony Flavie. Tu záhadu však vysvětlila Placida. Byla zničena. Pověděla nyní vše. Otevřela přiklopené dveře sklepa a Kvidón dal se dolů spustiti a vynesl i tělesné zbytky ubohého Inulta, i zlatý, za ním do hrobu svržený věnec. -

Když se chudičký pohřeb Inultův za velkého účastenství prostého lidu pražskými ulicemi bral, stalo se něco podivného. Po celé cestě totiž klekalo množství chudých a ubohých, sklánělo hlavu k zemi a dotýkalo se dlažby čelem ve velkém vytržení, vše k nemalému podivení těch skvělých pánů a paní na koních a v pozlacených kočárech, kterří náhodou to vidouce marně po příčině takové neobmezené úcty, tak nadšeně najevo dávané, pátrali.

Pyšný italský jeden kardinál, meškající tou dobou v Praze, zlobil se velmi, neb nádherný jeho povoz byl davem na zemi klečících postav na chvíli zastaven. Chtěl nevoli své právě slovy ulehčiti, když vyšel z nízkého nedalekého domku starý, svatý kněz, chudý a prostý, který byl právě v onen domek útěchu a pomoc přinesl. Jakmile zraky jeho Inultovu rakev spatřily, rozpřáhl ramena, zazářil, klekl a sklonil hlavu. Kardinál netrpěliv vyskočil z kočáru, přistoupil k němu a dotekl se jeho ramene.

„Proč klekáte a co ta vaše velká pocta znamená?“ tázal se přísně. Kněz pohledl na něj, zářícího v nachovém hedvábí.

„Což to, pane, nevidíte?“ divil se a odvrátil oči od jiskřícího se kříže ze smaragdů, který kardinálovi na zlatém řetěze na prsou plál, a sledoval zrakem opět ve svatém zanícení rakev.

„Nevidím nic než pohřeb nějakého žebráka. Kdo to byl?“ tázal se kardinál.

„Nevím,“ odpověděl kněz, „ale byl to zajisté člověk vyvolený Bohem! Což nevidíte, že před rakví jeho kráčí král David s harfou v ruce a za ní sám Spasitel, bos, s korunou z trní na hlavě?“ A klonil čelo v prach.

Jak mohli to viděti ti hrdí, ješitností zpití, prázdnou slávou toho světa oslepení? Ne pro ně, ale pro nešťastné a opovržené, pro smutné a potlačené, pro chudé a prosté byl Kristus přišel založiti své království, které nemá nic společného s tím, co sluje mocí a vládou toho světa. O těch, kteří prvními mezi lidmi slujou, neví Bůh, těm však, kteří platí za poslední, zjevuje Spasitel někdy pro útěchu sladkou, umučenou, slunně jasnou svoji tvář.