Třebíč mužského nebo ženského rodu?

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Třebíč mužského nebo ženského rodu?
Autor: Adolf Kubeš
Zdroj: Časopis Matice moravské. Ročník 1904, 28. s. 222–234.
Vydáno: 1904
Licence: PD old 70

Nepletl bych se do sporu, který onehdy byl veden o rod některých místních jmen, kdyby mezi nimi nebylo také jméno města Třebíče. Zabývaje se již dlouhou dobu studiem dějin tohoto svého rodného města, myslím, že mám netoliko právo, nýbrž snad i povinnost, abych k otázce této se ozval.

Prof. Prasek píše:

„I poněvadž na Moravě od nepaměti nepřetržitě až do přítomnosti přes všeliké opačné mínění grammatikářův a spisovatelů Olomouc, Kroměříž, Třebíč, Vídeň atd. zůstaly mužskými, proč pak bychom my nedrželi se historičnosti. A proč bychom my měli ta místní jména chybně skloňovati, když je všecek lid moravský netoliko mluvnicky, nýbrž po odvěkých zákonech jazykových a pravým duchem českým, tudíž slovanským skloňuje.“

Tvrzení toto je správno a není správno.

Již před třiceti lety jsem ukázal[1] — a již tehdy to nebylo nic nového — že jméno Třebíč jest původem svým rodu mužského. Kdo však do knihy mé jen poněkud nahlédl, poznal, že užívám jména toho jako ženského. Proč jsem tak učinil? Protože my Třebíčané a všechen lid západomoravský jméno Třebíč nyní má za jméno ženské a skloňuje je dle vzoru pěše (duše — daň).

Mužským bylo a dle vzoru meč se skloňovalo jméno Třebíč až do konce XVI. století. Roku 1574 píše kronikář třebický Eliáš Střelka Náchodský, toho času radní písař: „Syn pak krále českého, kníže Victorin, z toho obležení po Hrádku nočně ujel a mezi Vladislaví a Třebíčem brod přes řeku sobě ukázaný maje, na Krumlov se obrátil“.[2]

Druhým dokladem toho jest listina Smila Osovského z Doubravice a na Třebíči z r. 1589, daná mlynářům na potoce Stařici, v níž se praví: „Jakož jsou se Hans Weiß a Jan, syn Václava mlynáře, též i Havel Karásek, mlynáři na žlabě podle potoka od městečka Starče tekoucího nad městem Třebíčem k obci Třebické náležející v plat stálý atd.“ Jiných dokladů zatím nemám,[3] myslím však, že stačí, protože jsou úřední.

Dokladů z doby pozdější pro mužský rod není. Naopak zdá se, že již za oné doby neúředně v ústech lidu obecného Třebíč byla rodu ženského. Důvodem toho jest netoliko to, že takové změny nedějí se přes noc, nýbrž nasvědčuje tomu také svrchu uvedený doklad ze Střelky, kde dvě jména stejného původu skloňují se různě, neboť se tam praví místo „mezi Vladislavem a Třebíčem“ mezi „Vladislaví a Třebíčem“. Patrně v té době poženštění místních jmen v av bylo již úplně provedeno, kdežto jména zakončená v č udržovala, alespoň úředně, rod mužský. V století XVII. bylo tomu již jinak. Nemám sice přímého dokladu pro to, že jméno Třebíč tehdy bylo již rodu ženského, avšak dle analogie mohu bezpečně tak souditi.[4] Píšeť r. 1655 kronikář třebický Jan Suchenius Novobydžovský, toho času písař radní: „Po vytažení odtud jedněch za druhými zase do Slezska, nýbrž až k moři, Olomouc v roce 1643 ploqvirována a potom od nadřízeného J. M. C. generála wachtmistra, vysoce urozeného p. p. Ladislava hraběte z Waldštejna v roce 1644 obležena a dobývána byla. A něco níže: „Když tehdy tak Olomouc byla soužena atd.“

Když se tehdy užívalo jméno Olomúce v rodě ženském, není pochybnosti, že také jméno Třebíč přešlo již úplně do rodu ženského.

Z toho vidno, že jméno Třebíč nezůstalo „nepřetržitě až do přítomnosti mužským, a skloňujíce je tedy žensky, odchylujeme se sice od „odvěkých zákonů jazykových a ducha slovanského“, ale proti „pravému duchu českému“ se neprohřešujeme, „držíce se historičnosti“.

Jazyk má svůj vývoj, a nelze mu poroučeti. Z grammaticky správných tvarů spisovných stávají se tvary dialektické a z tvarů dialektických spisovné. Pročež má za to, že prof. Gebauer, když se přesvědčil, že přeměna rodu místních jmen, jež povstala z mužského tvaru neurčitých přídavných jmen přivlastňovacích měkkého zakončení, zasáhla snad již celé Čechy a celou západní Moravu,[5] zcela správně ustanovil toto pravidlo: „Jména tato bývala někdy rodu mužského, když se k nim rozumělo podstatné jméno mužské, v tomto pojetí náleží jim sklonění podle vzoru mužského pěš (oráč). Ale časem pojímají se do rodu ženského, v tomto pojetí náleží jim sklonění podle vzoru ženského pěše (duše, ovšem až na nom., akkus. a vokativ).[6]

Po tomto výkladu musím bohužel pohnati před soudnou stolici grammatickou sestavovatele školní knihy „Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním seznamem slov a tvarů“. Tito učí dle prof. Gebauera.[7] „Jména místní Boleslav, Čáslav, Vratislav, Zbraslav, Chrudim, Radim, Jaroměř, Choteč,[8] Drahoraz, Olomouc atp. jsou vlastně přídavná jména přivlastňovací. Někdy bývala a v nářečích dílem dosud jsou rodu mužského, v jazyku spisovném však jsou rodu ženského.“ Prohlédaje k tomu, že Pravidla učí žáky jazyku spisovnému, táži se, čím to jest, že na str. 160. stojí: Třebíč, e, m. Musím na to tím více ukazovati, protože Třebíč toho času ani dialekticky není rodu mužského, nýbrž rodu ženského.

Stejný osud jako Třebíč stihl v „Pravidlech“ místní jméno Bezděz, které také jest pojato do rodu mužského (na str. 62), a při jméně Kroměříž jest zbytečně poznamenáno (dial. m.). Kromě toho není udán rod při jménech Domoslav (str. 69), Soběslav (str. 149), při jménech v mysl (str. 96) a v hošť.[9] Jméno Zderaz, v němž z dialekticky tvrdlo, jest zařazeno do vzoru dub. Myslím, že se zřetelem k ustanovenému pro spisovný jazyk pravidlu neprávem.[10]

Ještě v jedné věci rozcházíme se my západní Moravané se svými sousedy východními. Pan kollega Prasek píše: „Proč bychom měli jména Přelouč, Třebíč, Olomouc, Kroměříž, Vídeň proti duchu českému ženštiti, když týž duch český takovým úsilím pro jména netopická vyžaduje mužský rod, an jména nepochybně ženská (die Freistadt, die Frankstadt) a rovněž nepochybně střední (Veliké a Valašské Meziříčí) proměňuje na mužská: Fryšták, Frenštát, Veliký a Valašský Meziříč? U nás[11] Meziříč není rodu mužského, nýbrž ženského, a rovněž tak se to má i s jinými jmény původně středními, jako Náměští — Náměšť.

Tento výklad p. kollegy Praska nutí nás k tomu, abychom zkoumali, proč se u nás ta změna rodu provedla a proč většina těchto místních jmen přešla do rodu ženského. U jmen Fryšták a Frenštát jest to jednoduché. Zde koncová souhláska české zkomoleniny německého jména diktovala rod i deklinaci, tak jak se v podobných případech děje až dosud u jmen obecných. U místních jmen ze jmen osobních kmenotvornou příponou -jo, sg. nom. a akkus. jь utvořených, jest to již obtížnější. Zde působily dle mého mínění dvě příčiny.

Jednu uvedl profesor Gebauer vykládaje,[12] že řečená jména přešla, když vyšlo z povědomosti, že jsou vlastně přídavná jména přivlastňovací, působením nějakého přimyšleného substantiva ženského rodu do rodu ženského. Avšak v syntaktickém spojení, jaké má na mysli prof. Gebauer, byly by se musily v nominativě vyvinouti tvary v době, kdy měkká neurčitá jména přídavná byla ještě v platnosti: Boleslavě, Třebče (t. j. osada),[13] v době pozdější Boleslavova, Třebkova (t. j. osada), nehledíc ani k tomu, že slovo „osada“ již záhy obdrželo jiný význam, [14] ani k tomu, že obyvatelé měst[15] sotva přidávali si na mysli k jménu svého města slovo „osada“.

Profesor Gebauer má pravdu, že nějaké podstatné jméno ženského rodu k té přeměně přispělo, ale já mám za to, že to bylo jméno jiné v syntaktickém poměru substantivního přívlastku, a to jméno „obec“. V listinách a kronikách napořád čteme: obec města Třebíče, obec Třebická, obec Třebíč a tak i o jiných místech. Není-li tu přirozeno, že ženský rod s přívlastkem „obec“ přenesl se na jméno určené „Třebíč“.

Avšak ještě jiná věc přispěla ku změně rodu řečených jmen. Dotkl jsem se jí již nahoře při jménech Fryšták a Frenštát. Jestiť to koncová souhláska příslušných místních jmen. Když přestalo vědomí o adjektivním původě řečených jmen a lid je pokládal za substantiva, nutno bylo rozhodnouti se, jak je skloňovati. O jména zakončená v č, š, ľ, ž, c nebylo zle. Majíce dosti příkladů substantiv, jež skloňovala se dle dosavadní jejich deklinace, zůstala u prvotního skloňování (vzor meč) a vzdorovala proto nejdéle přeměně rodu. Větší potíž byla se jmény zakončenými ve v a m. Majíce koncovky měkké a nenacházejíce slov s měkkým v a m u vzoru meč, přešla tam, kde je našla, totiž k vzorům ženským, a tím zároveň do rodu ženského. Podstatná jména totiž dle vzoru duše, když v nom. sing. odsula příponu ě (země — zem), přešla, mimo genit. sing., kde podržela příponu ě, do sklonění souhláskových kmenů ženských (vzor tykev)[16] a po nich naše místní jména v m a v, která tu našla mnoho jmen se stejnou koncovkou. Protože pak tato v jednotném čísle mimo genitiv skloňovala se jako ženské -i kmeny, zvolila si některá z nich úplně vzor i- kmenů kost: dle: ohlav, ohlavi, ozim, ozimi: Boleslav, Boleslavi (místo Boleslavě), Chrudim, Chrudimi (místo Chrudimě).[17] Ježto u jmen vzoru kotev vyskytovaly se druhotvary ve va, přijala také některá místní jména ve v druhotvar va: Čáslava, Vladislava, Břeclava (původně Břetislav[18]) a skloňují se dle ryba.

Zdá se tedy, že přeměna rodu udála se nejdříve u místních jmen zakončených ve v a m. Může-li se souditi z genitivního novotvaru v i na rod ženský, byla by se jména tato počala ženštiti již v polovici XIV. stol., to ovšem zajisté pořídku.[19] První doklad pro rod ženský uvádí prof. Gebauer z r. 1556 do Mladé Boleslavě[20] a já jsem uvedl nahoře jeden z r. 1574: mezí Vladislaví a Třebíčem.

Po těchto přecházela pak do ženského rodu i místní jména v č, c, z, ř, š, l. ň, ť mají oporu v appellativech ženského rodu v tytéž souhlásky zakončených, na př. v č: kleč, pavlač, tyč, v c: klec, obec, v z: hráz, mez, nesnáz, v ř: kadeř, šiř, zář, v š: peleš, veteš, souš, v l: úlehl, postel, koudel, v ň: dáseň, kuchyň, vášeň, v šť: houšť, poušť, tloušť a jiná, zvláště velmi mnoho takových, která se kolísají mezi vzorem duše (daň) a kost.[21]

Tím jsem dokázal, že pravidlo prof. Gebauera této otázky se týkající jest historicky odůvodněno, a že my západní Moravané právem mluvíme a píšeme „pěkně položená Telč“ „staroslavná Třebíč“. Přes to nikomu nebudeme vykládati za zlé, bude-li psáti „staroslavný Třebíč“, za „pěkným Telčem“ a j. Za to však uctivě prosíme, aby také nám nebylo předpisováno, jak máme mluviti a psáti my, když náš způsob jest historicky odůvodněn. „Žádný spisovný jazyk není bez dialektického přibarvení“, říkával nám znamenitý germanista J. Kelle, professor university pražské. Snese-li jazyk spisovný oceli a ocelem, pleší a plešem a mnoho jiných dvourodých slov, nezhyne také, bude-li se psáti Třebíči a Třebíčem, Telči a Telčem, Olomoucí a Olomoucem a j. Kdyby chtěl psáti pan kollega Prasek důsledně a správně, neměl by spáti Kroměřížem, nýbrž Kroměžířem.

Na konec jest mně ještě promluviti o jedné věci jména „Třebíč“ se týkající.

Již nahoře jsem se zmínil, jak jsem před 30 lety[22] vykládal původ jména toho.

Na ztvrzení svého mínění dovolával jsem se kromě jiných prof. Fr. Miklosiche, jenž v rozpravě své Die Bildung der Ortsnamen im Slavischen výklad tento podává.[23]

Prof. Miklosich zjistiv již v rozpravě „Die Bildung der slavischen Personennamen„[24] mezi osobními jmény s příponou — ek osobní jméno Třebek, které ostatně čteme také v moravském diplomatáři,[25] dovozuje, že jméno Třebeč i Třebíč pocházejíc od osobního jména Třebek, jest neurčité adjektivum přivlastňovací s měkkým zakončením.[26]

Roku 1872[27] vydal týž jazykozpytec první část své rozpravy „Die slavischen Ortsnamen aus Appellativen“, v níž vykládá, na kterých představách se místní jména slovanská zakládají. V této na str. 82. píše: „Wo gepflanzt oder gesäet werden soll, da muss vorher der Boden von wildem Holzwuchs befreit werden. Dies geschieht durch Ausreuten und Verbrennen. Auf diesen Thätigkeit beruhen mehrere Ortsnamen: krьčь Rodung eigentlich Stamm stipes, und trêbiti (= třibiti, mýtiti). Teprve v druhé části této rozpravy, která vyšla r. 1874,[28] když můj „Dějepis města Třebíče“ byl již vytištěn, na str. 248, v č. 692 trêbiti udává některá místní jména z různých slovanských zemí, mezi nimiž také jest Třebič M(ähren). Kdyby byl v čele tohoto článku sám nepoznamenal: „Die Scheidung von den betreffenden Personennamen ist schwierig“, mohlo by se říci, že výběr těchto jmen není kritický. Zvláště pokud se jména Třebíč (které píše Třebič) týče, zapomněl, co r. 1865 poznamenal: „Třebíč, ehedem Třebeč, Erben“. Protože jméno Třebíč původně znělo Třebeč, nemůže býti od infinitivního kmene třebi-,[29] a muselo by tedy odvozeno býti od kořene třeb příponou -č. To však možno není, protože jazyk český přípony -eč nemá.[30]

Nezbývá tedy, než odvoditi místní jméno Třebíč od osobního jména Třebek. Z toho vyvinulo se příponou jь Třebeč, u něhož se, asi působením přízvuku, druhé e zdloužilo a pak zúžilo v í.[31]

Jiným ještě důkazem původu místního jména Třebíč z jména osobního jest to, že vedle tvaru Třebeč vyskytuje se ještě druhotvar Třebeš[32], což jest totožné s tvarem Třebeč. Osobní jména v ek měla totiž také druhotvary v ech, tedy Třebek a Třebech[33]. Z ch vyvinulo se podobným způsobem š jak z k : č. Příkladů pro stejná jména v k a ch jest v listinách veliké množství, a i nyní ještě je slyšíme, na př. Bolek a Bolech a j. Z takového druhotvaru osobního jména Vítek : Vítech povstalo místní jméno Víteš, nyní Byteš a Bíteš psané. Jméno to píše se v listinách: Bites, Bitess, Bytes, Byteš, Bietes, Bietesche, Bittesch, Vitis, Wittis, Wittesch a Wittisch[34], Byteš = Víteš jest tedy tolik co Vítchov = Vítkov, osada založená Vítkem, tak jako Bytov = Vítov jest hrad založený Vítem.

Tyto asi úvahy vedly prof. Gebauera k tomu, že v souhlase s prvním výkladem Miklosichovým a proti jeho výkladu druhému odvozuje místní jméno Třebíč od osobního jména Třebek.[35]

Roku 1892 vydal prof. František Rypáček velmi záslužnou a pilnou práci k dějinám města Třebíče. Otiskl totiž na základě dvou rukopisů z mé sbírky a některých jiných kriticky a s dobrými poznámkami s názvem „Z archivu města Třebíče“ kroniku Eliáše Střelky Náchodského a pokračovatelů.[36]

Jmenovaný kronikář na dvou místech pokouší se vyložiti význam jména Třebíč. Hned na začátku své kroniky praví: „Městečko Dřevíč, téměř v konci země Moravské, na silnici z Prahy do Vídně, v údolí při řece Jihlavě vystavěné, jméno své od toho místa, na němž mnoho dříví bylo (tu, kdež stavěno), vzalo, při němž na skále vysoké při hradu Dřevíči klášter veliký… léta Páně 1101 založen“, a hned potom: „Pod tou vrchností městečko Dřevíč, užívajíc milosti sobě propůjčených a daných, se rozšiřovalo, kostel, při něm školu k cvičení mládeže sobě postavilo a tak v okrsku svém se rozšířivši dříví okolo sebe posekalo a přetříbilo a Třebíč slouti počalo. Podle Střelky nazývala se tedy Třebíč původně Dřevíč a potom Třebíč. Střelka má Dřevíč z Hájka[37]. Odbyl jsem tu věc již ve svém dějepise (na str. 5 v pozn. 1.) a nezmiňoval bych se o tom, kdyby professor Rypáček[38] instrumentál „Třebíčem“ neodůvodňoval původním jménem Dřevíč, což ovšem dle předcházejícího výkladu není správno.

Prof. Rypáček, zdá se, jest přívržencem výkladu, že jméno Třebíč pochází od třiebiti. Budiž, nemám nic proti tomu, když to dokáže. Ale toho neměl činiti, aby Miklosiche a po něm mne vyvracel — Miklosichem. Ačkoli jsem já ve svém Dějepise přesně uvedl (na str. 4 (5) v pozn. 1., že svůj výklad zakládám (kromě jiných) na učení Miklosichově, prof. Rypáček, neoznámiv dříve o koho se při svém výkladu opírám, napsal (na str. 8 v pozn. 1.): „Miklošič odvozuje jméno Třebíče od slovesa třebiti (má býti třiebiti) = třibiti, čistiti, klestiti, vysekati (les).

Třebíčané dle Střelky třibili v polovici XIII. století když zakládali městečko, kdežto Třebíč jmenoval, se Třebíčem již dávno před r. 1101.“[39]

Já mám jiné mínění — a částečně odchylné od toho, jež napsal jsem ve svém Dějepise — o původě města Třebíče.

Před založením benediktinského kláštera Třebického již dávno byla v nynějším území katastrální obce Podklášterské osada (snad s hrádkem čili tvrzí), jejímž zakladatelem byl zeman jménem Třebek, po němž nazvána jest Třebeč. Vedle ní stály osady Stařička[40], Horka[41] a Radostín[42]. Tyto tři osady náležely k farnímu kostelu sv. Trojice (na nynějším hřbitově Třebickém). Nasvědčuje tomu okolnost, že Stařička a Horka ode dávna přifařeny jsouce k sv. Martinu v městě Třebíči, mají své zvláštní posvícení a pouť u sv. Trojice. Kromě toho jest tradice, že v Domcích byla fara. Vedle Stařičky povstala osada Polanka[43], kdežto hřbet od kapličky na silnici Jihlavské až do Stařičky porostlý byl lesem. Důkazem toho jsou jména Kančí Borek a Harlizi (= chrastí, původu německého[44]). Mezi těmito osadami uprostřed založeno bylo asi v polovici XIII. století městečko Třebíč, kteréžto tak jako klášter přijalo jméno Třebeč od původní osady.[45] Později založena byla na východní straně osada Janíkov.[46] Za ním na východ zřízeny byly klášterem pro nápravníky (many) služební Nové Dvory na rozdíl od starých dvorů manských na Horce a v Polance. Nejmladší části města jsou Nové Město, kteréž zřízeno byvši nejdříve asi na konci XV. nebo na začátku XVI. století[47], zachovalo jakousi samostatnost až do nové doby, a Domky původní osady náležely klášteru. Později kromě Podklášteří, které mělo své samostatné zřízení, přešly pod jurisdikci městskou a jako takové splynuly konečně s městem samým. Jen Nové Dvory náležely až do nové doby k patrimoniu třebickému.

Budoucně promluvím o přídavném jméně třebíčský a o podstatném jméně Třebíčák.

Adolf Kubeš.


  1. V Dějepise města Třebíče I., str. 4.
  2. Prof. Frant. J. Rypáček „Z archivu města Třebíče“ (Kronika Eliáše Střelky a pokračovatelů). V programě státního gymnasia v Třebíči za školní rok 1891/92. Zvláštního otisku str. 11. V poznámce 2) píše vydavatel: „Instrumental „Třebíčem“ ukazoval by na původní jméno Dřevíc, který jest rodu mužského. Jinak má Třebíč ženský rod“. Že instrumentál tu neukazuje k jménu Dřevíč vyložím později.
  3. Takových dokladů najde se vůbec málo, protože jméno v instrumentále zřídka se vyskytuje a jinak píše se obyčejně město Třebíč, obec města Třebíče, obec Třebická, a výrok neb adjektivní přívlastek shoduje se pak v rodě se substantivním přívlastkem město nebo obec, na př. město Třebíč bylo obléháno atd.
  4. Prof. Rypáček l. c. str. 28. Snad později najdu doklady určité a dovolím si pak s laskavými čtenáři je sděliti.
  5. Bylo by zajímavo zjistiti rod každého takového jména zvláště v místě samém.
  6. Příruční mluvnice jazyka českého 1. vyd. str. 125, 2. vyd. str. 130. Šíře o tom jedná Gebauer ve své Historické mluvnici jazyka českého díl III. 1, str. 309—312.
  7. Velkého vydání str. 35, § 55.
  8. Tedy také Třebíč, původně Třebeč, pak Třebéč.
  9. U jmen v slav jest vzhledem k pravidlu zbytečně uvedeno (někdy mužských). U jmen v hošť by ovšem musila býti poznamenána jména, žež značí vrchy, protože tato podržela svůj rod, na př. Radhošť.
  10. Buď se ustanovené pravidlo musí provésti důsledně, nebo jesti uvésti zvláště všecka jména, která zůstala mužskými s měkkou koncovkou (Olomúc) nebo s koncovkou ztvrdlou (Zderaz). Pak by se alespoň částečně vyhovělo prof. Praskovi.
  11. A také v Meziříčí, které si jméno Meziříč převedlo v původní podobu (ovšem již pozměněnou, neboť by mělo vlastně zníti Meziřečí) teprve po r. 1860. Gebauer, Přír. Ml. 1. vyd. str. 280.
  12. „Ale časem pojímají se do rodu ženského a rozuměti k nim jest nějaké podstatné jméno ženské, na př. (ta) Boleslav, (ta) Olomúc = Boleslavova, Olomútova osada; v tomto pojetí náleží jim sklonění podle vzoru ženského pěše (duše).“ Příruční mluvnice 1. vyd. str. 225, 2. vyd. str. 130. V Historické mluvnici l. c. se o příčině této nezmiňuje.
  13. Srovnej: Kněževes, Třebčaves (slovinské) a j.
  14. Brandl, Glossarium p. 207.
  15. Rod ženský povstal téměř u všech mst teprve tehdy, když již byla městy anebo alespoň městečky, a hrdí měšťané sotva myslili na „osadu“, která by byla připomínala jim vesnický jejich původ.
  16. Tento přechod ženských ja-kmenů působil na ženské souhláskové kmeny (vzor tykev) tou měrou, že tyto podle nich v genit. sing. a nom. a akkus. plur. přijaly také koncovku ě: tykvě, větvě, konvě. Toto ě udrželo se v nářečích, kdežto jazyk spisovný má tu pravidlem e: tykve, větve, konve. Gebbauer, Příruční Mluvnice, 1. vyd. str. 115, 2. vyd. str. 121. Historická mluvnice III. 1 str. 338 sl.
  17. Do i- kmenů ostatně také v genit. sing. přecházela jména vzoru tykev sama. Srovn. Gebauer, Hist. Ml. l. c.
  18. Tento druhotvar mohl ovšem povstati také analogií z genitivu sing., kdež Čáslav bráno za Časlavy, odkudž povstal pak nominativ Časlava.
  19. Dle Jirečkova vydání tak zvané Dalimilovy kroniky v Pramenech Dějin Českých d. III. vyskytuje se i v genit. sing. vedle ě: 1. v rkp. Cambridgeském z polovice XIV. stol.: Střěhomi doby (str. 92, v. 10), 2. v rkp. Vídeňském z konce XIV. stol.: do Boleslavi (str. 59, v. 4, a u Litomyšli = u Litomyšle (str. 21, v. 5), 3. v rkp. Lobkovickém z r. 1440: v Středohomi = u Střěhomě (str. 106, v. 24), 5 v rkp. Zebererovském z r. 1459: u Střehomi = Střěhomě (str. 106, v 24). Ovšem že ještě Hájek při tomto novotvaru klade rod mužský: do Starého Boleslavi. Gebauer, Hist. Ml. III. 1, str. 311. Stalo se to snad smíšením jazyka knižního s mluvou obecnou. — Okolo polovice XV. stol. začalo se již nerozuměti instrumentálu v -em. Místo správného: Boleslava Boleslavem otdělichu mají rkp. Cerronský z r. 1443 a rkp. Fürstenberský z pozdější doby XV. stol.: Boleslava Boleslavskem otdělichu. Rkp. Františkánský z r. 1440 a rkp. Zebererovský z r. 1459 mají jest správně: Boleslavem (str. 52, v. 16). — Na počátku XV. stol. vyskytuje se v rkp. Lobkovickém také již lokal dle dub: v Chrudimě = na Chrudimi (str. 212, v. 34).
  20. Historická mluvnice tamže str. 310 do Mladé Boleslavě.
  21. Toť moje mínění o postupu přeměny v rodě a deklinaci často jmenovaných místních jmen. Při něm setrvám, pokud nebude podán výklad lepší. Aby byl úplný a přesný, jest třeba by z listin a kronik sebrána byla všechna data té věci se týkající. Prof. Gebauer, jehož Historická mluvnice díl III. 1. výkladu toho nepodává, pojedná o té věci asi až v díle IV. téže mluvnice (ve Skladbě) ve stati o rodě podstatných jmen.
  22. Ve svém Dějepise města Třebíče 1874 I. str. 4.
  23. Denkschriften der kais. Akademie der Wissenschaften. Philosophisch-Historische Classe XIV. Bd. Wien 1865.
  24. Denkschriften etc. X. Bd. Wien 1860 str. 228.
  25. I p. 181 a 289.
  26. Denkschriften XIV. sv. Wien 1865 str. 10 a 11 (výklad; uveden tu pouze druhotvar jména Třebeč: Třebeš od osob. jména Třebech = Třebek) na str. 65. uvádí: třebeč čech.boh., třebíč čech.-mor., ehedem třebeč, Erb.
  27. Denkschriften der kaiserl. Akademie der Wissenschaften. Philosophisch-Historische Classe XXI. Bd. Wien 1872 str. 75 a sl.
  28. Denkschriften der kais. Akademie der Wissenschaften. Philosophisch-Historische Classe Bd. XXIII. Wien 1874.
  29. Z infinitivního kmene tvoří se podstatná jména příponou -č, a z pravidla jsou to buď nomina agentis nebo značí nástroj, jímž se děje to, co v kmeni jest vysloveno, na př.: topi-č, rý-č. Odvození slova Třebíč od kořene třeb příponou -ič také není možno, protože přípony -ič v češtině není. Srovn. prof. Miklosich Vergleichende Grammatik der slav. Sprachen II. Bd. Stammbildungslehre. Wien 1875, S. 363.
  30. Miklosich. Vergleichende Grammatik der slavischen Sprachen II. Bd., S. 363. Uvedeny jsou tu jen dva příklady ze srbštiny v -eč, a jeden z ruštiny v -eča. Prof. Gebauer ve Příruční Mluvnici 1. vyd. str. 71., 2. vyd. str. 76, také ani přípony -eč ani -ič neuvádí. Ovšem praví v § 69. téže mluvnice, že uvádí jen nejdůležitější přípony. Proto s toužebností očekáváme II. díl jeho Historické mluvnice (Kmenosloví), které mnohou stránku této ještě dosti zanedbané části mluvnice české náležitě objasní. Já sám jsem vyhledal z Moravy a z Čech všechna místní jména s koncovkou a shledal jsem, že téměř všechna určitě lze odvoditi od osobního jména. K těm několika, u nichž jest to nejisto — nikoli nemožno —, bylo by zajisté lze dalším bádáním najíti jméno osobní.
  31. Srovn. večer = večér = večír, Meziréč (po zkrácení z Meziřečí) Meziříč a j. Od jména Třebek jsou odvozena také místní jména Třebkov (= Třebeč) a Třebčice, oboje v Čechách.
  32. V Čechách v Hradecku. Od jména Třebech nebo Třebeš jest utvořeno také jméno Třebešice a od adjektiva Třebeš (= Třebechů): Třebešov, od Hosták: Hostákov, od Hostaš: Hostašov na Moravě.
  33. Miklosich, Die Bildung der slav. Personennamen l. c., S. 229. Srovn. též Gebauer, Historická mluvnice I. str. 450., č. 5.
  34. O změně v v b. Gebauer, Historická mluvnice I. str. 429, č. 3. Srovn. též Bytov = Bítov = Vítov na Znojemsku. Z listin viděti, že v ústech lidu se vyslovovalo také zdlouženě Vítéš a zúženě Vítíš. Odtud pocházejí filiální osady: se zdrobnělým jménem: Bitíška (Bitýška) vlastně Vitíška (Osová a Veverská), z nichž jedné, dokud nebylo druhé, se asi říkalo německy Klein-Bitesch proti Gross-Bitesch, jak Bíteš posud se nazývá.
  35. Historická Mluvnice. Díl III. 1. str. 310. Tamže I str. 28 při třiebiti Třebíče neuvádí.
  36. V programě státního gymnasia v Třebíči za šk. r. 1891/1892 a ve zvláštním otisku (citují zvláštní otisk).
  37. Strana 12. Prof. Rypáček v pozn. 2. správně praví: „Ovšem vypravuje to Hájek“.
  38. Na str. 11. pozn. 2. praví prof. Rypáček: „Instrumentál „Třebíčem“ ukazoval by na původní jméno Dřevíč, který jest rodu mužského. Jinak má Třebíč ženský rod“.
  39. Klášter Třebický byl založen „in loco, qui vocatur Trebech“ Codex dipl. M. J. 348.
  40. Stařička (nyní předměstí Stařečka) — i jest dialekticky změněno v e — jest filiální osadou osady Stařice (nyní Starč zvané). Jméno Stařice vyskytuje se poprvé r. 1260 ve při panenského kláštera Novoříšského s benediktinským klášterem Třebickým. Cod. dipl. et epist. Moraviae III. 276. Alexander papa mandat arbitris, ut litem de decimis villae Starč decidant 1260 „Exhibita nobis prepositi et sororum de Rusch Olomucensis divecesis petitio continebat, quod abbas et conventus monasterii de Trebech super decimis in Sterici et rebus aliis iniuriantur eisdem“. Ex originali in curia Brunensi. Vykládal jsem dříve jméno Starč (Dějepis Třebíče str. 11) opíraje se o moravský diplomatář odvozením od Stařek jako Třebíč, nyní pak maje zřetel k filialce Stařička (tak se píše ještě v urbáři z r. 1556) odvozuji je od Stařice, Dyjice, Dejc (u Telče), Stařice, Starc, z čehož snad Stařč = Starč, nebo jako Žatec, Žatče. Geb. H. Ml. I. str. 502 z genit. Starče nom. Starč (v Čechách 2 místa, jedno Zatec, druhé Žateč).
  41. Nynější předměstí Horka. Jestiť to asi táž Horka, kterou klášter Třebický r. 1225 vyměnil s vesnicemi Hatlebici (zaniklá osada u Stříteže) a Kozochovici (nyní Kožichovice), obě jsou u Třebíče, klášteru Oslavanskému za statek jeho v Oslavanech. Codex dipl. II 164—169.
  42. Osada zaniklá na území nynější nové nemocnice, založená od Radosty.
  43. Miklosich, Bildung der slav. Ortsnamen aus Appellation, Denkschriften 21 Bd. S. 82 „Der bebaute Boden ist ralija, njiva, lanь und polje, poljana a 23 Bd. str. 218, č. 466 poljana. Uvádí tu jednu moravskou Polanku.
  44. Ještě v XVII. století čte se v knize soukeníků třebických, že plavili po řece Jihlavě harlizi (dříví na pálení).
  45. Třebíčané ještě r. 1406 nazývali město své úředně Třebéč „Janco civis et conscabinus noster in Trebecz“. Kubeš, Dějepis města Třebíče I. str. 69. Proměnu é v í nacházíme ponejprv v listině z r. 1240, po druhé z r. 1296. V listině z r. 1421 čteme již napořád Trebicz a Trebicensis. Forma tedy Třebíč ustálila se v XV. století. Kubeš tamnže str. 11.
  46. Založený Janíkem. Janíkov = Jěníkov = Jěíkov = Jějkov = Jejkov. Srovn. panímama = paimama = pajmáma. Gebauer Hist. Ml. I., str. 382 a 567.
  47. V nejstarším urbáři z r. 1556 již se připomíná.