Syn vladykův/2.

Syn vladykův Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 321–328. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Přeskočme dobu pěti let. Co za tento čas může se přihoditi! Jediná doba postačí, změniti podobu celých říší, což teprv čas pěti roků! I česká země za ten čas mnoho zakusila; viděla tekoucí krev rodu spřízněného a zradu kmene sousedního. Onen Bedřich, který byl musil Soběslavovi ustoupiti, jehož německý císař držel u sebe co rukojmě pokojného panování Soběslavova, onen Bedřich věděl si získati pomoc císaře německého, spojil se s pány a vladyky, kteříž mu byli nakloněni, a počal zbranně naléhati na Soběslava, aby mu stolce knížecího postoupil.

Soběslav, maje v dobré paměti utrpení, jakáž musil vystáti na Přimdě, umínil si statně se hájiti proti němu, a setkal se bojovně s lidem Bedřichovým.

Vojsko Soběslavovo skládalo se z málo pánů a vladyk, avšak z dosti hojného počtu sprostších bojovníků, kteří byli opustili pluh a poklidný domov, aby hájili spravedlivého knížete, jehož s chloubou otcem svým nazývali.

Není pochybnosti, že by Soběslav byl opanoval pole proti Bedřichovi, avšak zrádně opuštěn od některých pánů, kteří se byli jen na oko stavěli přáteli jeho, ztíží jen se bránil proti četným a bojovným zástupům Bedřichovým, až pak do hlavy jsa poraněn, musil z boje ustoupiti.

Lid jeho viděl ho klesati s koně, čímž nastal zmatek, a brzy v divém strachu dali se lidé jeho na útěk. Soběslav málem ušel zajetí, a jenom věrnému Radivoji, který byl nejvěrnějších a nejudatnějších vladyk a pánů shromáždil okolo poraněného knížete, podařilo se zachrániti jej. Ti posadili ho na koně a mečem svým proklestili mu dráhu skrze houfy nepřátelské. Praha neposkytovala utíkajícímu knížeti bezpečného útočiště, neboť věděl, že větší část měšťanů stojí proti němu, pročež vyhnul se Praze a ubíral se v největším kvapu na hrad svůj Skálu v Boleslavsku. Několik poslů věrných vyslal do Prahy, aby vyprovodili odtud choť jeho Elišku, posud na Vyšehradě meškající a o truchlivém osudu manželovu nevědoucí.

Poslové přišli však již pozdě. Eliška mohla se uchrániti jenom v Praze. Jaké však útočiště poskytovala nešťastné paní Praha, kdež malá toliko část měšťanů ostala věrna jí a choti jejímu! Srdnatá paní vybízela věrné své k statečné obraně; avšak když Bedřich s vojskem svým Prahu se všech stran obklopil, poznala Eliška, že všeliký odpor s tak malým zástupem věrných je marný, a odevzdala se osudu svému a milosti Bedřichově.

Bedřich vjel vítězoslavně do Prahy, a když dala se Eliška k němu předvésti, propustil nešťastnou kněžnu na svobodu. Zdali tak učinil ze šlechetnomyslnosti, čili že se domníval, že zničený Soběslav s chotí nejsou mu více nebezpečni, to nemůžeme tak snadno rozhodnouti.

Eliška, na svobodu jsouc propuštěna, odebrala se neprodleně k nešťastnému choti svému na Skálu, chtíc sdíleti s ním všeliký osud, chtíc snášeti s ním neskrovné neštěstí.

Soběslava, pronásledovaného zbraní viditelnou jeho soka Bedřicha, dotkla se také zbraň duchovní, kteráž onoho času nemalé měla váhy a ze všech zbraní byla nejostřejší, nejukrutnější. Téhož roku 1178 byl dán totiž od papeže do klatby, a zástup přívrženců jeho menšil se každým dnem při zmáhajícím se neštěstí, jaké se všech stran na hlavu jeho se sypalo. Nepozbyl však mysli chrabrý Soběslav, dávnoletým vězením a dlouhou řadou všelikých nesnází otužený, a s malým houfkem věrných hájil se na pevném hradě, čekaje na příležitost, aby s oddaným jemu lidem sprostším vrhl se na nepřítele a mocí odňal mu, co sám byl mocí vydobyl. Zdálo se, že vrtkavé štěstí opět jemu příznivo býti počíná. Bedřich odejel do Němec, a doby té použil Soběslav k svému prospěchu. Náhle sestoupil se Skály, lid se shrnul k němu, a vítězoslavně táhl Soběslav v čele četných zástupů ke Praze, vyhnal německé vojsko Bedřichovo a u Loděnic blíže Prahy přemohl a rozptýlil shromážděné zástupy německé, spojené s nepříznivým jemu panstvem. Praha, bojíc se pokárání za nevěrnost svou, přivítala vítěze Soběslava s jásotem, a Vyšehrad stal se opět sídlem jeho i šlechetné Elišky.

Bedřich však dostal záhy zprávu o věcech, kteréž v Čechách se udály, a na perutích pomsty spěchal do vlasti se silným vojskem německým.

Soběslav dověděl se o tom příliš pozdě, než aby byl mohl přípravy proti tomu činiti. Na spěch svolal věrné své, a na rozsáhlých polích, které se mezi Prahou a Vyšehradem nacházely, tam, kde nyní Nové město stojí, očekával s nimi mocného odpůrce.

Bedřich přitáhl, nastal boj, Soběslav bojoval zoufale v čele vojska svého, a vítězství dlouho váhalo. Eliška dívala se s Vyšehradu na krvavou půtku, modlíc se a sliby činíc, aby Bůh popřál vítězství manželu jejímu. Marné však byly tužby její. S úzkostí na bojiště pohlížejíc, spatřila nával nepřátel, spatřila vojsko manželovo rozptýlené a na útěku.

Bez sebe klesla k zemi, a marné bylo všeliké namáhání, vzkřísiti ji do života. Porážku milovaného manžela zaplatila životem.

Soběslav, jemuž nepřálo štěstí v celém životě jeho, musil opět prchnouti. Přes Prosek ubíral se s malou hrstkou svých opět na hrad svůj Skálu, kdež umínil se hájiti až do posledního okamžení. Celých jedenácte měsíců držel se ještě na Skále, a teprv když viděl, že všeliký odpor je marný, že jeden po druhém z věrných jeho klesá, zmizel najednou ze hradu. Kam se poděl, nikdo nevěděl. —

Pohledněme teď s krvavého jeviště dějů veřejných do tichých temných lesů Sázavských.

Z předešlých let známá nám chaloupka Příborova usmívá se na nás z temnosti lesní. Změnu není na ní pozorovati. Před chalupou prohání se sličný hošík na silném prutu jako na koni a delším prutem jako oštěpem bodá po stromech vůkol stojících jako po nepříteli. Okolnost tato svědčí již v útlé mladosti hochově o budoucí náklonnosti jeho.

Z chalupy vystoupila sličná, bledá postava ženská, a na první pohled pozná každý — Blaženu. Jako před pěti lety, tak spatřujeme ji teď opět, jenom že obličej její bledší a jakási vážnost na něm vyryta, která bývá sice neobyčejná u ženského pohlaví v letech jejích, která však byla nevyhnutelným následkem nešťastných událostí, kterých byla již zakusila. Bledost a vážnost obličeje dodávala jí však ještě více zajímavosti, a Blažena byla — možno-li — tím ještě sličnější než-li před pěti lety. Blažena vystoupila z chaloupky a s okem radostným pohlížela na pacholíka se prohánějícího. Byl to syn její a Kochanův, vnuk poctivého Příbora.

„Matinko,“ zkřikl hošík spatřiv Blaženu, „podívej se, jak můj koník pěkně jezdí! Hop! hop!“ a s těmito slovy počal okolo matky se projížděti, a když se byl rozběhl proti silnému buku, volal: „Podívej se, že trefím prutem do suku,“ a jistotně také dětským oštěpem svým bodl do nízkého suku; pak přiběhnuv k matce, pravil: „Hleď, maminko, já už to umím! Tomu mne naučil tatínek!“

A Blažena sklonila se k nevinnému pacholeti, políbila je na malinové rtíky, a velká slza ukápla jí z modrého oka a lila se přes tvářičku pacholíkovu. Slza ta vypovídala více, nežli mohlo pochopiti nevinné dítko, ba více, nežli může pochopiti rozum již dozralejší.

„Matinko, ty pláčeš,“ zvolal opět hošík, cítě po tvářičce běžící slzu matčinu. „Což jsem nebyl hodným?“ tázal se dále úzkostlivě, sepjal malé ručinky a pohlížel očkem chrpomodrým, které se jižjiž zalévalo slzou, na matku, v slzách na něho se usmívající. A matka přivinula zdárného synáčka ještě úžeji k tlukoucímu srdci, a nechtíc ho rmoutiti, pravila:

„Já nepláču, Věnceslávku, podívej se, já se již opět na tebe směju.“

A Věnceslávek ovinul ručinku svou okolo krku matčina a líbal ji s dětinskou upřímností. Po chvíli tázal se Věnceslávek v dětinské nestálosti:

„Ale, maminko, kde pak je dnes druhá maminka s Lidunkou, a kde pak tatínek?“

„Však oni brzy přijdou,“ odpovídala blažená matka, „a nemýlím-li se, slyším již z daleka kroky jejich.“

„Maminko, já ti něco povím,“ pravilo opět pachole a odskočilo k mechovému sedátku, na němž stál malý košíček, „podívej se, já natrhal jahod pro Lidunku. Ta bude mít radost, až přijde!“

Avšak matka jeho nezdála se, že dbá na slova jeho dětinská, neboť pohlížela do lesa, odkud prvé kroky zaslýchati se domnívala. Brzy poznala, že to nejsou kroky lidské, ale dusot koně rychle sem pádícího. I zavolala Věnceslávka k sobě a nemálo se chvěla, neboť byla samotna v chalupě a obávala se příchozího neznámého. Matka i syn pohlíželi v onu stranu, a brzy spatřili jezdce na upoceném koni lesem pádícího.

Jezdec spatřiv chalupu v lese, zastavil se a zamířil k ní. Sem tam pokrvácené brnění svědčilo, že přichází z tuhého boje. Když dojel až ke chalupě, zastavil, a první slova, jež promluvil, byla:

„Pro Bůh té prosím, ženo mladá, dej mi napiti se vody!“

Pak snažil se sestoupiti s koně, avšak ztrátou krve a rychlou jízdou umdlen, sklesl bez sebe k zemi.

Blažena vzkřikla úzkostlivě, a málo chybělo, že by se byla leknutím taktéž do mdloby ubírala. V udivení pohlížel Věnceslávek s matky na mrtvého jezdce, a dal se do pláče. Na štěstí přicházela žena, kterouž bylo pachole Blaženino prvé nazvalo druhou maminkou, nesouc na ruce děvčátko asi tříleté, onu malou Lidunku, pro niž měl Věnceslávek jahody přichystány.

Příchod ženin dodal Blaženě opět síly, a když byla tato ženě v rychlosti vypověděla, jak se bylo vše přihodilo, snažily se obě, aby jezdce vzkřísily. I podařila se jim práce tato, ženy obvázaly mu rány, a když se byl i muž od Věnceslávka tatínkem nazvaný dostavil, odnesli poraněného, jemuž byli trochu čerstvé vody podali, do chaloupky, kdež ho na lůžko uložili.

Nyní vypravovala Blažena mužovi celou příhodu, a dokud vypravování bude trvati, použijeme té příležitosti, abychom se s neznámými nám obyvateli Blaženiny chaloupky seznámili. Muže poznáme brzy, neboť spatřili jsme ho již jednou — co fojta čili hradního na Týnci. Byl to onen Boruta, od něhož Příbor dověděl se tehdáž, co vladyka Kochan s dcerou jeho zamýšlí. Jak ale přišel do chaloupky lesní? Páni Kostelečtí dověděvše se o tom, co se bylo na Vyšehradě s Kochanem přihodilo, uvázali se v hrad Týnecký a obsadili ho lidem svým. Boruta byl propuštěn, a nevěda si jiné rady a pomoci, umínil si, že na budoucnost co uhlíř bude hledati výživu v hustých lesích okolo Týnce se rozprostírajících. I táhl se svou ženou hořekující do okolí, kdež věděl, že stála chalupa Příborova.

Téhož dne ale přišla do příbytku otcovského i Blažena, kteráž byla — jak jsme pravili — tajně opustila sídlo Soběslavovo. S radostí a ochotností přijala Borutu i se ženou do chaloupky lesní, a od té doby žili tam všickni spokojeně v mírné svornosti.

Blažena porodila časem svým malého Věnceslávka, a o dvě léta později obdařila také Borutova choť manžela svého malou Lidunkou.

Páni Kostelečtí nechali je na pokoji, nebo měli docela jiné věci na starosti, a radili se s přáteli svými o Soběslava, přejíce Bedřichovi. Boruta přejal pálení uhlí po Příborovi, a jako tento jindy činíval, dovážel uhlí do Jílového a jinam, a tak živil rodinu svou i Blaženu, ke které se zvláštní úctou se choval co k matce syna, jenž bývalého pána jeho nazýval otcem, co k pravé vlastnici chaloupky, do níž ho byla tak ochotně přijala. Malý Věnceslávek nazýval ho otcem a manželku jeho na rozdíl od pravé své matky — druhou maminkou.

Malá Lidunka stala se mu vítanou a milou společnicí nevinných jeho radovánek dětinských, a Boruta cvičil ho záhy ve všem, co myslil, že mu bude někdy v životě prospěšné, neboť nepochyboval ani v nejmenším, že z Věnceslávka stane se někdy muž udatný, který zásluhami svými a udatností se povznese na vysoký stupeň. Že malému Věnceslávku knížecí listinou přiřknuty jsou statky otcovy, to nevěděl, neboť nechtěla se Blažena s tím svěřiti žádnému, aby nenutili ji ucházeti se o právo na statky Týnecké, a zapověděla Borutovi přísně, aby Věnceslavovi nikdy, ani v budoucích dospělejších letech nevyjevil, kdo vlastně otec jeho byl, až by sama příhodnou k tomu dobu uznala.

Tak žili tam lidé tito v blažené svornosti, beze vší vědomosti věcí, kteréž dály se ve vlasti.

Dnešní náhoda s poraněným jezdcem pověděla jim, že nepanuje všudy pokoj a svornost, jaký sídlil v tiché samotě jejich, a Boruta, přišed z Jílového, z části o tom se tam dověděl, ale pravého nemohl nic pověděti.

Druhého jitra poraněný jezdec, posilniv se spaním, nabyl tolik sil, že mohl povídati o událostech, které se byly přihodily, jakož i o nešťastném osudu Soběslavovu.

Bylo to právě v čas posledního nešťastného boje mezi Vyšehradem a Prahou, a poraněný věděl jenom tolik, že Soběslav prchá a že bezpochyby opět na Skálu se odebéře. Zpráva tato zarmoutila Blaženu nemálo, neboť poznávala, že největší její dobrodinec v tak bídném stavu se nachází i se šlechetnou, milostnou chotí, o jejíž smrti ani ona, ani jezdec, který utíkal přímo z bojiště, nevěděli. Ó jak přála sobě, aby syn Věnceslav byl již dorostlý, že by mohl zbraní vládnouti a Soběslavu na pomoc jíti! Nemohouc tomuto nikterak pomoci, snažila se aspoň, aby věrného vojína jeho nenechala bez přispění a aby mu život bedlivým ošetřováním zachovala. Nedlouho však zůstal jezdec poraněný v tiché samotě lesní, nebo dozvěděv se, že přináleží chaloupka k Týnci a do moci pánů Kosteleckých, úhlavních nepřátel Soběslavových a mstitelů Kochanových, soudil právem, že nalezá se zde v nebezpečí, a jakmile jenom poněkud rány jeho dovolovaly, rozžehnal se se svými opatrovateli, nedaje se prosbami jejich zdržovati, a odejel na koni svém z chaloupky, aby vyhledal pána svého dobrého a milovaného a sdílel s ním osud všeliký.

Chaloupka lesní osamotněla opět, událost však, o jakéž v posledních dnech obdrželi zprávu obyvatelé její, pobouřila na dlouhý čas mysli všech a přimísila v kalich tiché a blažené domácnosti jejich trpkého pelyňku.