Autor:Svatopluk Čech

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
(přesměrováno z Svatopluk Čech)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Svatopluk Čech (21. února 1846, Ostředek – 23. února 1908, Praha) byl český básník, prozaik, novinář a cestovatel. ⇒ více…

Dílo[editovat]

Poezie[editovat]

Epika[editovat]

Lyrika[editovat]

Satira[editovat]

Nezařazené básně[editovat]

Próza[editovat]

Povídky[editovat]

Romány[editovat]

  • Kandidát nesmrtelnosti (1879)
  • Ikaros (1885)
  • Druhý květ (1893) – pravděpodobně jeho nejlepší román, líčí zde své mládí a studium na gymnáziu.

Dále napsal značné množství humoristických povídek a fejetonů. Často psal z advokátního prostředí.

Díla o autorovi[editovat]

Nar. 21. února 1846 v Ostředku, jest redaktorem „Květů" od jich založení r. 1879. Českou Akademií byl zvolen za řádného člena. Naše básnictví má v něm nejvzácnějšího genia svého vedle Jaroslava Vrchlického, a to zvláště epické. Vydal r. 1874 Básně (Adamité, Snové, Anděl, Bouře), 1880 Novou sbírku verš. prací (Evropa, Čerkes, Ve stínu lípy, Žižka a j.), 1882 Václava z Michalovic, 1833 Petrklíče, 1884 Hanumana, Lešetínského kováře a Slavii, 1885 Dagmar, 1886 Pravdu a jiné básně, 1888 Jitřní písně, 1889 Nové písně, 1890 Kratochvilnou historii o ptáku Velikánu Velikánoviči. V Květech mimo to uveřejnil několik velkých prací posud zvlášť neotištěných (Zpěvník Jana Buriana, Šotek, Václav Živsa.) Četny jsou také jeho práce na poli románu, novelly, humoresky a cestopisu. Všecku činnost Čechovu zdobí půvab originality a slovanský duch.

Svatopluk Čech (nar. 1846). Srdečný, vroucí ton prochvívá básnickou prací Čechovou. Ladný, zvonivý, čistý verš v jeho velkých lyricko epických skladbách, nádhera i svěžest popisů a síla v ličení rušných dějů dodává nevadnoucího půvabu jeho velkým básním z historie české: Dagmaře i Václavu z Michalovic. V Adamitech vykreslil vášnivými tahy velký obraz ztroskotáni pokusu o fantasticko-náboženský řád společenský v české historii středověké. Sympatie básníkovy s utlačenými jednotlivci a celými národy pronikají v každém jeho díle. V líčení porobených kmenů polabských Slovanů, oloupených, bezprávných Čechů doby bělohorské i zápasícího jednotlivce, lešetinského kováře, bojujícího proti velkému kapitálu za píď rodné půdy, malou kovárnu — cítíte hřmíti velké básníkovo nadšení pro boj za právo. Neustoupit ani o piď, jsi-li v právu! A mimo silné, bolestné výjšřiky uražené důstojnosti lidské jsou v básnickém díle Čechově drobné, jiskřící, hravé, měkké a sladké partie lyrické, zasazené v rámec velkých básní jako drobné, něžné drahokamy. Tichým, milým půvabem obestřeny jsou Čechovy idylly »Ve stínu lípy«, plné vůně venkova. Otázky národní i sociální ozývají se v básních jeho »Slavie« a »Evropa«, satyricky nad zvrácenostmi dneška směje se v »Hanumanu« a »Šotku«, vážnějším tonem, ale přece s úsměvem píše »Pravdu«. Čechova satyra nemrská krvavými biči vady a pokrytectví své doby, jako na příklad kruté verše Barbierovy. Má dobrý, tichý, pohádkově zladěný ton, ale přece působivý, pronikavý smích nad malicherností lidskou. Jen v »Písních otroka«, v této nejrozšířenější knize české sociální lyriky, jsou místa prudkých výbuchů hněvu porobených. Smutné sociální reflexe z »Nových pisní« dotýkají se rovněž otázky dělnické, vyznívají toužebnými zvuky po jiném, lepším řádu společenském. I v novellách a povídkách Čechových září místy gogolovsky jemné pochopení útrap chudiny (Signorina Gioventú).