Svatba na Sioně/2.

Svatba na Sioně Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 267–277. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Klokotavým hrdélkem vyléval skřivánek pod jasnou oblohou nejrannější zpěvy. Tmavým, lesnatým horám kolem Ronova růžovatěly koruny pobleskem vystoupajícího slunce, a z nich usmívalo se letní jitro na rozlehlou planinu, po nížto se budily ze sna klášter Vilimovský, krajské město Čáslav a panské Křesetice.

Ranní týž úsměv padal také na pevný Sion, nejzáze v položení tom vypínajícího se strážníka nad údolím Malešovským, památným pro vojenskou lest Žižkovu. Byloť to na den sv. Jana Křtitele, léta Páně 1436.

Na Sionu, na velké síni, u okna vysokého seděl muž asi pětatřiceti let, ačkoli by jej byl nevědomý pro vážnost údů, složitost postavy a vážnost pohledu snad i starším býti soudil.

Seděl na silné, dubové židli, nohy maje křížem položeny, ruce založeny, hlavu hluboce skloněnou. Duch jeho nemoha přijíti k nálezu a úsudku, potápěl se v bouřlivém pocitu.

Tvář jeho, jakkoliv poněkud bledá, s podobou ušlechtilou obraz mnoholetého zkušení a mužné síly jevila; velké, černé oko, jakkoliv nyní napořád skoro k zemi sklopené, kdy se na okamžik pozdvihlo, zrcadlem hrdinné odvahy býti se zdálo.

Oblek byl nehrubě skvostný, leč tmavou barvou a slušným rytířským krojem lepou jadrnost údů nad míru zvyšoval.

Dle prachu na šatě i na vysokých botách hustě ležícího, dle nezčesauých a po zasmušeném čele v nepořádku se táhnoucích vlasů bylo lze rozhodnouti, že se byl muž po ránu nestrojil, alebrž po včerejšku celou noc trávil u bdění.

V hebounkých, růžových prouhách rozléval se nyní zorní úsvit po prostranné síni. Otevřeným oknem přilétali chladní ranní větérkové, líbajíce sedícímu zde muži horké při vnitřní bouři líce.

I oživilť se dechem čerstvým duch jeho, a trhna sebou, čele a oči dlaní přetra, vzchopil se v rovnou postavu. Přistoupil k oknu a zraky po rozkošném údolí rozesílal.

Lehké ranní páry jakoby tekuté stříbro snášely se v prvních slunečních pablescích nad hustými olšemi, mezi nimiž klepot dvojího mlýnského složení se ozýval. Křesání kamenů z jedné a píseň holek pasaček z druhé strany libým naplňovaly úval souzvukem, kterýž i nevolně k ranní pobožnosti povynášeti pomáhal ducha, jakmile se na vrchu naprotějším, na vížce skrovného kostelíka, zvonek ozval, blízkých obyvatelů k službám božím zvoucí.

Nebylať právě nábožnost, ježto se při pohledu tom rytíře zmocnila pobývajícího na síni Sionské; neboť nepřál obřadům, jaké se konávaly naproti Sionu; přece však jemné, sladké zabolení roztálo kůru kol mužného srdce a slzou se zalilo oko.

„Ludmilo! ó Ludmilo!“ vyloudilo se mu z pohnutých prsou, a se slovy těmi vystoupil i hluboký vzdech. Obrátil se rytíř, a několikráte krokem kvapným přešed síň, vykročil posléz i ze dveří, na prostoře hledaje odlevy, jakéž mu dojíti nebylo mezi těsnými stěnami.

Na náhradí, nevalném to dvoře uprostřed dvou vysokých věží, hřála se na ranním výsluní kupa velikých psů. Mezi nimi, hlavu maje položenu na huňatých prsou čtyrnohého velikána, provaloval se šedivý zbrojnoš; po nohou se mu byla roztáhla ostročichá fena.

Vedle psů, na zvráceném škopíku, do něhožto se těmto domácím střežitelům žrádlo chystávalo, seděl hřmotný selský pacholík v chatrném oděvu, s bosýma nohama. Na hlavu mu přiléhala těžká železná lebka, boky měl stáhnuty koženým pasem, na němžto mu vléci bylo dlouhý meč. S nemírnou rozkoší přežvykoval kus uzeného masa, do plné huby strkaje mezi to ještě notná sousta žitného chleba. Zajímala ho snídaně tak velice, že za zbytečné uznával, hovor začínati se šedivým zbrojnošem, jemuž beztoho až dosaváde klapky zapadaly po nevyspání. Nezdálo se mu také potřeba, poslouchati nad sebou šveholení vlaštovek, a takž mu neobvyklá, chutná snídaně z rukou takořka vůčihledě zmizela.

Právě si byl ještě prsty oblizoval a zamlasknul, an mu silný krok v uši zalehl.

„Krvoji!“ zvolal pacholík, neohrabaně vstávaje, „rytíř jde!“

„Drž hubu, hladové štěně!“ osopil se dřímající zbrojnoš mezi kupou psů, mrzutě si protíraje oči. „Nekázal jsem ti, až mne ústa brněla, abys sobě rytíře po ránu nikdy nevšímal, jestliže ti zejména něco nevelí?“

„Inu pro mne,“ zabrumlal si pacholík, byl by ale snad přece z navyklé před pány poddanosti rytíře „dobrým jitrem“ z myšlének vytrhnul, kdyby nebyl s ustrnutím zpozoroval, že se starý Krvoj, vstana se země, jakoby právě naschvál k rytíři zády obrátil, hlasitě zíval a zkřehlé na ranním povětří údy natahoval. I začal také zívati a mlčky vyvaloval oči za pánem, jehož cesta vedla z prostranné síně po dvoře na hradby.

Ale sotva že se byl pán uhnul za vysokou věž, popustil pacholík jazyku svému opět uzdu, nováčkem jsa třídenním v obyčejích Sionských.

„Takž mi jenom, strýče Krvoji, řekni, proč si tu pána méně všímáte, nežli kteréhokoli druha pacholka? A proč právě si ho nevšímáte po ránu?“

Leč starý Krvoj na otázku hrubě pozoru nedávaje, protahoval ještě sklíčených údů, oprašoval poněkud pomazaný šat, a hladil psy, brumlaje:

„Vy jste rozumná hovádka, s vámi je více poslušnosti a bystřejšího pochopení, nežli s nerozumným člověkem. — Podej mi snídaní, Vojtěše!“ doložil na to k pacholíkovi, a hotovil se k posazení na kamenné lávce podle levé věže.

A Vojtěch pozvednul překocený škopek a pod ním tu objevila se nízká hliněná nádobka s nasoleným vepřovým sádlem a načatý bochník samožitného chleba. Podal obojí strýci Krvojovi.

Šedivý zbrojnoš měl ještě dobré zuby, a žaludek osmnáctiletého jonáka, takž alespoň zdálo se Vojtěchovi, jenžto na strýci oči nechati mohl, an se zásoba sádla i chleba pilností jeho na kvap tratila.

„Jdi a vyřiď staré Markytě,“ jal se na to Krvoj mluviti, an si po třetí zakrajoval z notného bochníka, „jdi a vyřiď, že se byl vepříček, z něhož mi trochy k namazání poskytla, snad na soli pásával, a že teď strachy mám, aby mně celé dnešní snídaní jako chuchel v solní bečce ležeti nezůstalo, a že proti takové nehodě jiné rady nevím, než aby mi nahnula z toho krajního.“

Vojtěch ani necekna, obrátil se a kráčel do hradu. Meč vlekl za sebou jako notné pouzdro; starý zbrojnoš musil se i pacholíkově směšné postavě i ochotnosti jeho s potěšením zasmáti.

„Posaď se a otevři uši i hubu,“ řekl k němu, an se byl s láhvičkou navrátil, z nížto jakási tekutina jakoby medem a pepřem zaváněla; „posaď se, povím tobě, co ti vědět potřeba,“ řekl dále, láhvičku notným douškem do polovic vyprázdniv. „Lepšího pána nad Roháče nenajdeš, lepšího, ale také ne lítějšího. Víš-li, co je vosk a co křemen? Z obou je rytíř udělán. Padne-li na tě milosti jeho poblesk, vrhne se i pro blaho tvoje do nejhlubší Kutnohorské šachty, a nechť bys byl pleva mezi nejsprostšími pacholky; staneš-li se ale hněvu jeho ostnem, přihotov se na cestu do ďáblovy dílny, a nechť bys byl od jakživa jídal u stolů knížecích.“

Vojtěch tu seděl, lokte na kolenou opřeny a bradu v obou dlaních stísněnu, oči se strýce ani nespustiv: a Krvoj v duchu se těše z pozornosti učeníka posluchače, čas po čase nahýbaje láhvičku, jal se mluviti dále:

„Víš-li, kde krkavci tvého tatíka sežrali?“

„U Českého Brodu, říkávala máma,“ odpověděl Vojtěch s názvukem smutného zpomnění.

„Dobřes pamatoval sobě denní její žal,“ vece opět Krvoj. „Stáli jsme tam — bodejž to místo na věky nic neurodilo! — vedle sebe pod správou Prokopa Holého, kdyžto mu štěstí k vůli Pražanům na vždycky dalo výpověď. Ty tomu teď arci ještě čerta rozumíš — budu ale hledět, aby se ti časem v kotrbě rozbřesklo.“

„Ano, to udělej, strýče!“ zachechtal se pacholík, radostně zuby vyceniv. „Chválívali mne, že je kotrba moje chytlavý troud. I křesej tedy, křesej do něho, strýče Krvoji!“

„Ano, ha, ha! to učiním!“ posvědčil šedivý zbrojnoš, dobrosrdečně pacholíka na rameno udeřiv. „Slíbil jsem mámě tvé — dejž jí Bůh lehké z mrtvých vstání! — že se o tebe postarám; i splním slovo. Byla to řádná žena; rád jsem ji sestrou nazýval.“

„Ona ale — hanba — ty bratr — darebák!“ ozval se za zbrojnošem nezvučný, jektavý hlas, a nežli se bylo lze Krvoji a Vojtěchu obrátit, skočila před ně a ubobkovala se k jich nohám postava, míšenina to z údů člověčích a zvířecích. Pod vypouklým čelem, plným ježatých, zrzavých štětin leskly se dvě zelené, skleněné oči, mezi nimi hrbatěl se orličí nos, a pod ním otvírala se zaječí ústa. Celá ta hubená postava měla as dva lokte zvýší.

„I aby do tebe tisíc — půjdeš-li pak do díry!“ rozkřiknul se Krvoj, spatřiv tu dlouhorukou, tenkonohou nestvůru před sebou krněti. „Nemůžeš-li dát pokoje ani po ránu?“

A postava, rychle se opět vztyčivši, a jelikož jazyk její kvapnému proudu slov stačiti nemohl, nesrozumitelný jenom jek vydavši a zuby co pes vyšklebivši, po rukou a po nohou kozelce metajíc, jakoby poděšená v pustých lesích opice po náhradí zmizela.

Vojtěch nevěděl, má-li se bázni anebo smíchu poddati; obojí se v něm zmáhalo, an se pln úžasu, s ústy napolo otevřenými, za jich nenadálým hostem ohlížel.

„Pro světice boží — strýče Krvoji!“ začal posléz se směšnou zvědavostí, „řekni mi, je-li to vtělený rarášek, anebo nějaký jiný Roháčův milánek?“

„Něco mezi obojím jest, na to mohl bys palici odvážit — není-li zcela obojí. Strýček Roháčův alespoň je — to vím.“

„Strýček?“

„Právě ale vhod, že nám na oči přišel spanilý Rapota; takž tě dnes alespoň s celou naší panskou rodinou osobně a s jich příhodami ústně seznámím. Dej pozor!“

„Na to se, strýče, spolehni,“ ušklebil se pacholík, a mnohotvárně zkušený stařec počal vypravovati takto:

„Jak se u Českého Brodu tvému tatíkovi stalo, dělo se i několika stům jiných statných hajitelů víry, Bůh je spasiž! — bylo by se i Roháčovi a mně dělo, kdyby nás nebyl umírající Prokop přísahou zavázal, na věc tenkráte prohranou neodvažovati déle života, a poslední síly uschrániti k novému odporu. — Rozumíš? — I hledali jsme spásu v dalekém poli, pod šírým nebem, a zachránivše život útěkem, jako bratří, ač byli mezi námi z lože rytířského a děti pastuchovy, jako bratří jsme si ruce podali. Ach, to byla pěkná noc!“ povzdechl si šedivec. „Taková nás roznítila svatá odvaha, že bychom ihned byli v krvi zaslepených odpůrců sudlice znovu máčeli. — V několika skrovných zástupech rozptýlili jsme se po Čechách, každý k jedinému cíli pracovati, novou totiž sílu pod praporce svolati, sobě umínil. Od té doby prošla dvě léta — Bůh až dosaváde zkouší vyvolených,“ doložil s hlubokým steskem, „ještě nezachvěla se korouhev naše na bojišti!“

„Ty však předce doufáš, milý strýče!“ řekl dobrosrdečný pacholík, vida, že Krvoje, hlavu na prsa sklopivšího, trudné myšlénky zachvacují, „ty přece doufáš, milý strýče, že se jednou ještě okolo ní četně shlukneme?“

„Ano, v to doufám!“ zvolal jizvami posetý zbrojnoš, a prsa jeho pozdvihla se pod koženým kabátem výše, a oči jeho zajiskřily se pod visutými řasami živěji. „V to věřím, jako že se s mistrem před božskou tváří shledati hodlám! Já se přidržel Roháče, jehož jsem byl seznal, co jinocha statného, u nešťastného Rábí. S nečetnou sice, ale vybranou chasou pustil se na hrad otcovský — stávalť nad Sázavou — a sebrav, kde co zač stálo, v kolébku rodu svého, že se mu dosti ohrazenou býti nezdála, oheň nametal. Rozumíš?“

„I rozumím,“ posvědčil Vojtěch s dosti patrným důvtipem. „Roháč chtěl míti chlév, z něhož by byl mohl s jistotou rohy vystrkovat, a protož sobě obral v jiném kraji příkrou horu, a na té hoře hrad vystavěl si, a když ho vystavěl, nazval si jej Sion — jakž mi máma povídávala — a máma uměla dobře povídat.“

„To uměla,“ dosvědčil Krvoj, „a potěšil bych se, kdyby ti byla svoji povídavou zůstavila dědictvím. Jenom její slova, ale ta slova i z jejího srdce, a čert by v tom byl zašitý, abych z tebe panoše nevykroužil, který by mohl i spanilých slečen zbroj nositi!“

„Unest opici — unest i slečen zbroj — hi hi hi!“ zajektalo to opět za nimi; leč tenkráte neohlídnul se po hlase ni strýc Krvoj, ni jeho učelivý žák; alebrž tento všecek vyděšený vzchopil se s kamenného sedadla, z plného hrdla křik vésti a rukama rozhazovati počínaje, onen pak popatřiv na mladíka, shledal, že si mu byl ohyzda Rapota pozadu na hřbet vyskočil; jednu ruku mu pevně okolo krku ovinuv, druhou mu na hlavě železnou přílbu otáčel, a jakoby živá opice zuby při tom šklebě a nesrozumitelný jek vydávaje, ubohého kluka nohama co dvěma rychlýma stoupama do boků potloukal.

I musil se starý zbrojnoš podivné takovéto postavě a rozpustilosti potvorného Rapoty hlasitě zasmáti; vida však Vojtěchovu nesnázi, jelikož mučitel pacholíkův, nedbaje na štilce a rány, zádům a bokům jeho ulehčiti nechtěl, po biči se sháněti počal, jímžto se tu pokuta ukládala domácím psům.

Sotva ale se byl pečlivý strýc pro důtklivou oháňku shýbnul, již tu Rapota zvířecím skokem s ramen pacholíkových se vyzdvihnuv, na lopatky starému zbrojnoši přeletěl, nové i hlasitější veda šklebení a jektání. A zbrojnoš začal proklínati; psové štěkali, Vojtěch přílbu si urovnávaje, ústa plná přezdívek, pospíchal strýci na pomoc: byltě to směšný, nevídaný výjev na Sioně, na tom pevném, vážném sídle pana Jana Roháče. Byltě to však výjev jenom na okamžení! Pomíchaný ten z rozličných hrdel křik byl se sotva k pověžnému na levé baště povznesl, an tu již za pravou hřmotné: „U sta ďáblů — ticho, pacholci!“ se ozvalo, a za slovy těmi hradu pán se vyřítil.

Až dosaváde byl Jan na pevných domu svého hradbách spočíval, zraky vysílaje po lesinách, do půl kola Sion vroubících, a mezi nimi po cestě, jížto se přicházelo od strany Chotěbořské, ze skalnatého Sokolova. Hledaltě po ní něco toužebně čekaného; a ta jeho touha zrůstala, čím déle hledati musel nadarmo.

Pohnutlivé bylo popatření na muže, jinak prudkých vášní plného, v bitvách a namáháních zmocnělého, na muže před několika hodinami v krvi se brodícího, an tu co nemluvné, zarmoucené, úzkostí sklíčené dítě ležel na travnatém náspu. Duch jeho, zprvu všecek zaujatý očekáváním, pozvolna přecházel s předmětu žádoucího na okolnosti, v jakých ho byl kdy nalézal, s těchto se pustil po dráze slastného i strastného zpomenutí ke dnům bývalým, a takž se mu znenáhla jakoby v čarodějném zrcadle na oči stavěly nejhlavnější doby celého jeho života.

I viděl se v duchu, an jej jedenáctiletého chlapce poprvé byl statný otec do Prahy do betlémské kaple uvedl, kdyžto ji právě nejskvěleji krásila osvětná hvězda; viděltě plamennou horlivost veškerého po kapli shromáždění, jiskřící se zraky otcovy: slyšeltě z úst jeho chvalozpěvy o velikém mistru — slyšeltě i tři léta později bolné jeho vzdechy, když se pověst roznášela o Kostnickém požáru. Nyní se mu mnohotvárnější na mysl stavěly obrazy. Rozhořčený národ žaloval na zneuctění své důstojnosti, práhnul po pomstě. Tu se muž vyskytá, větev rodu šlechetného, tělem a duší chtěje se odvážiti pro jeho spasení, bratry svolává k činu pomocnému — avšak běda! kde pouhá se zazelenati měla letorost nové blahosti, hlásá i krví zkropené spáleniště o slepé vášni člověčí; — mnohý nářek vznáší se k nebesům, za nějž vůdce odpovídati nemůže. I jinoch Roháč stojí v řadě bojovníků pro kalich, stojí v něm i po smrti věčně památného vůdce hrdiny, stojí v něm i za jeho strašlivého náměstka, stojí v něm na rozhodném bojišti blízko Lipan! Kostkami metáno — osud Pražanům přinesl vítězství nad Tábority.

Roháč prchnul v Malešovské lesy; na jízdách kolem po přátelích seznal Ludmilu Sokolovskou, a ponejprvé za života bojem uzrálého sklonila se k muži čtyř a třiceti let blahodatná i žalorodná láska.

V nové sny potápěla a novými obrazy zanášela se nyní mysl Janova při opětném zporanění na spanilou Ludmilu, an ho nenadále jako z pozemského ráje povyk vytrhnul, na malém náhradí hlučně povstalý. Hněvem se vztýčil a ráznými skoky, se hřmotným zákazem octnul se u hlasitého sboru domácí čeledi a psů. Zvířata utichla, ohnivým postihnut okem ubíhal spaniloušek Rapota, a již již by se byl hněv pánův plným průtokem vylil na pacholíka Vojtěcha, jenž přilbici honem sňav, k postavě se nutil nejpokornější: an tu na pravé baště z vesela třepetati počne hlásníkova trubka. I trhnul sebou Roháč, poblesk radostného překvapení vyjasnil krásnou jeho mužskou tvář, a sotva že mu času zbývalo dalekozvučné „Jedou-li?“ nahoru k hlásníkovi poslati, ozvala se po druhé téhož trubka, jako vždy činívala na přivítanou milým hostům. Temně červeným plamenem zapálila se rytíři líce, klopotným oddechem dmula se mu prsa, kolena se mu zachvěla — všemi žilami pronikla mu úzkost i rozkoš, jaká obyčejně jinocha skličuje, kdy mu poprvé v ústrety jíti světici srdce svého.

Železem pobitá hradní brána počala na obou půlkách u veřejích vrzati; řetězy, po nichžto se zdvihací most přes hluboký příkop spouštíval, zvučně řinčely: letem orlovým hnal se Jan k otevřené bráně. Po třetí zazněla hlásníkova trubka, a v několika okamženích objevil se na začátku mostu sbor jezdců, žen i mužů na lehkých mimochodnících a těžkých komoních. Mezi jezdci jeden opětoval pozdravení hlásníkovo.

Roháč nehledal mezi nimi nežli osobu jedinou, a tu jedinou seznav u prostřed sboru podle tmavozeleného, dlouhého hávu na stříbroskvělé bruně, neměl pozoru než na ty dvě hvězdy, co jasně svítily na obloze nejspanilejších tváří panenských. Neslyšel dupot koní nad hlubokým příkopem, neslyšel mnohozvuký třepot dvacíti loveckých trubek, ježto co jedním dechem na Sioně radostnou píseň začaly, jakmile hosté první krok učinili po mostě.

„Vítána mi buďte na hradě Sionském, hvězdo Sokolovská,“ pozdravil pan Roháč spanilou dívku, když byla náčelnice zástupu brány dojela, u nížto ji hradu pán čekal s hlubokou poklonou. „Vítána mi buďte, drahá Ludmilo, a odpustiti račte, pakli že na hradě Roháčově, tom útočišti věrných vlasti a víře mužů, z počátku pohodlí nenaleznete, jakým by se poctit mělo tak vzácného hosta.“

„Nepřijela jsem, pane Roháči,“ zaznělo stříbrným zvonkem z úst dívčiných, „abych se kochala na Sioně v rozkošech těla; nýbrž abych poslední, tu smutnou službu prokázala nešťastnému bratrovi, jakž mi ochotnost vaše oblíbila sobě zkázati. Děkuji vám za přivítanou.“

S úsměvem anděla, sklánějícího se k nuznému pozemšťanu, pokývla hlavou, a mlče chopil se pan Roháč uzdy tichého mimochodníka, hosta svého i s družinou uváděje do hradu.

Veseleji zněly jim vstříc trouby s vysokých věží, po náhradí rozstaveni stáli po obou stranách Janovi oděnci a zbrojnoši, postavy to sukovité, tváře všemi živly osmahlé, v žilnatých rukou na úctu držíce zbraň k zemi sklopenou; i pacholci nejsprostší, majíce pod ochranou velikánské psy, byli se musili se svými svěřenci připojiti do řadu.

A sotva že se vítaná pána Sionského královna objevila u vchodu, povzneslo se ze všech hrdel trojí radostné:

„Zdráva budiž Ludmila Sokolovská! — Zdráv budiž Roháč Sionský! — Zdráva budiž otců jich víra!“

Mezi volání to mísily se libohlasné trubice, z pořádného nápěvu přechodíce v jediný třepetný hlahol, a mezi radostný hluk ten mísil se i štěkot psů, pozbuzených plesem svých pánů.

Sbor příchozích hostů zarazil; Roháč vztáhnul ruku, aby Ludmile se sedla pomohl, a skloniv se na koleno, ramenu kázal býti stupněm, po němžto se spustiti musila leponohá dívka na tvrdou dlažbu. Jí po boku, za nimi Ludmilina bývalá pěstounka a dvě družky, zmizeli řadama Sionské čeledi u vnitř pevného hradu.

Na nebes oblouku, jasně zamodralém po nočním lijavci, ploulo slunce ku polední dráze, žhavými pablesky osýpajíc hradby Sionské.