Svatba na Sioně/13.

Svatba na Sioně Josef Kajetán Tyl
12.	13.

Údaje o textu
Titulek:	13.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 351–352. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bouře byla na Sioně. Štěkání psů, řehot koní, břinkot zbraně, klení pána, volání hostů kříž a křížem potkávaly se mezi hradbami. Živlové vedli válku nad Sionem.

Klikatí bleskové objasňovaly tmavou noční cestu třem osobám potmě se ženoucím od hradu táboritského k hornímu městu, Hoře Kutné.

„Jen ještě několik okamžení!“ volal Vojtěch, pacholík ze služby Roháče, druhé dvě osoby k rychlému za sebou kroku pobízeje. „Vítr přináší za námi štěkot psů a dusot koní, vyžraných pící táboritskou.“

Podpíraje, co možná ve chvatném spěchu, ženskou postavu, vykračoval za ním jinoch Janovský, meč obnažený nesa co pevnou hůl k potřebné podpoře.

„Mstiteli! věčněvládný — ty nad hlavou naší právě se objevující! Ty pomoziž postaveným v úzkostech!“ takto úpěl šlechetný Horník, vida i cítě, že soudružce ubývá síla. „Ludmilo, anděle můj! kratinké ještě okamžení, a pevná brána se zavře za námi. Tamto viz! osvětlené okno — to jesti branného sednička!“

A již již se černá před nimi bašta na Čechovském předměstí; jinoch za sebou vláčí zmrtvělou děvu.

Vojtěch tluče na bránu, Janovský volá na branného i obírá se s omdlelou v náručí jeho dívkou. Rozevřou se menší, postranní dvířka; městský sluha vítá šlechetného jinocha, pomáhá dívku dovésti do prosté sedničky k potřebnému odpočinutí — k blaženějšímu procitnutí.

Menší dvířka opět zapadla, a nadarmo zuřil se sborem svým přede zdmi města starověřícího pan Jan Roháč, neustupný hajitel kalicha.

Nezvedlať se mu tenkráte svatba na Sioně.