Svatba na Sioně/10.

Svatba na Sioně Josef Kajetán Tyl
9.	10.	11.

Údaje o textu
Titulek:	10.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 340–344. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na večerní obloze skvěla se již nesčíslná světla. Okna hradu Sionského leskla se také září nadobyčejnou. Byltě si pan Roháč vzácných i hojných hostů přivedl, a seděl s nimi na velké síni za stolem u pěnících se číší a plných mis.

Dnešek se byl nepochybně šťastně ukončil, neboť žertem se otvírala ústa domácího pána; oko jeho radostně jiskřilo. Hlučný hovor trval při veselém kvasu.

„Což pak se ten kluk ještě nenavrátil?“ tázal se Roháč, s tváří po víně rozohněnou, šedivého Krvoje, jenž tu rozkazy dával sluhům, přinášejícím jídla a nápoje.

„Navrátil se, rytíři, a čeká jen pohodlné doby, aby tě zpraviti mohl o poselstvím svém.“

A za malou chvíli vstoupil pacholík do síně, nelekavým okem probíhaje veškeré shromáždění Roháčových přátel.

„Na jaké oprátce tě držel ďábel, že jsi mne nadarmo čekati nechal do samého poledne?“ zahřměl naň domácí rytíř, zprudka se vzchopiv u stolu. „Nechtěj, aby prazvolna přízeň moje za tebou kulhala, třeba by tě dříve kvapný můj hněv zadávil.“

„Já se mu pěkně uhnu, pane rytíři, a přízni vaší poběhnu v ústrety,“ odpověděl Vojtěch s polovičním usmáním, povstalým z jakési drzé odvahy. „Co jsem dneska bez vašeho rozkazu, na vlastní útraty podniknul, stalo se péčí o vaši střechu, pod nížto se mi po tři dny velmi dobře spalo. Páni Horníci, ti hrudotluci, chystají na zdi Sionské několik set pěstí, a jestliže vám ty rozviklají, lehko se i střecha pokácí.“

„Ha, ďáble! ať přijdou!“ zvolal na to Roháč. „Čím dřív, tím lip, tím dříve se rozvine vítězná korouhev naše!“

„Tím dříve budeme slaviti na Sioně svatbu!“ zvolali jedním hrdlem shromáždění pijáci.

„Ať je zdráva nevěsta Sionská!“ řičel jazykem bleptavým Smil z Rabšteinky, a číši pozdvihna, taktéž učiniti dal všechněm znamení.

Číše zněly jedna o druhou, a ohromné „Zdráva buď nevěsta Sionská!“ zaznělo mezi kamennými stěnami.

„Budiž zdráva!“ zaplesal ženich, pomněním na spanilou dívku a šťávou Pražských hroznů na nejvýš rozčilen. „Tři sta šedesáte pěkných dnů dal bych za tu hodinu, kdybych mohl veškerou silou beder svých Ludmilu k sobě přivinout!“

„Přiviň ji, přiviň!“ výskali rytířové ostatní, a vespolek vstanouce s pozdviženou číší, připíjeli hospodáři, veselou svatbu mu přejíce.

„Kazatel Prostředek tě dnes zasnoubí,“ ponavrhnul mezi všeobecným výskotem Boček Ledecký, duchovního správce Sionského, taktéž hodujícího s rytíři, důvěrně na rameno poklepav. „Tatík náš není srdce tvrdého, by neřekl: Mějte se a množte se!“

„Ať se vystrojí a uchystá nevěsta moje, ta spanilá, kamenná slečna Sokolovská!“ zvolal na to s planoucím okem Jan Roháč, nic jiného na mysl zplameněnou sobě nepřipouštěje, leč jak by sžírající v prsou žár uhasil.

Zvolal tak, a již již s hlavou těžkou, s nohama motavýma Krvoji velel, zpraviti slečnu o jeho rozkazu.

„Slečna tuším, že postonává,“ osmělil se stařec namítnouti, chtěje pánovi, až by opět vystřízlivěl, ušetřit lítosti. „Nešťastná matka Rapotova jí z večera byliny svářela.“

„Ať je sama vychlastne, ta čarodějná, ohavorodná dračice!“ odpověděl nevrle Sionský. „Holubičku svou sám si nakrmím. Hejsa, ďáble! pusť se za ní — anebo ti křídel zapůjčím!“

Skvělý meč jeho fičel sluhovi kolem hlavy.

Mrzutě, s úzkostným tušením bral se Krvoj ze síně.

„Nech mne vůli Roháčovu vyřídit,“ ozval se venku podle něho hlas. „Markytu znám a promluvím s ní, jak by moudře bylo připraviti Ludmilu po vůli pana Roháče.“

A nežli Krvoji možno bylo dáti odpověď, byl ho Vojtěch za ruku chopil, a postrčiv jím na zad, spěchal hradem ke komnatám ženským.

Jako noci předešlé, an se byl k nim s půlnoci pan Roháč přikradl, byly také dnes již dvéře zavřeny, a v první komnatě na modlitbách dlela stará chůva.

„Musím promluviti se slečnou,“ hlásil se Vojtěch. „Páně rytířova vůle mne k ní posílá. Musím také promluviti s Markytou. Vyřiďte jí, že ji o to slovem ubohého Rapoty hoch Vojtěch žádá.“

Jako noci předešlé, an byl neskrotitelným plamenem vedený Táborita na práh té panenské svatyně vkročil, seděla také dnes Ludmila u stolu.

Markyta o Rapotovi sotva zaslechnuvši, se sedadla podle ní zprudka se vzchopila, pacholíkovi na stráži zůstavenému v ústrety spěchajíc.

„Vojtěše, ty jsi zlomil pouto slibu svého,“ jala se bědujícím názvukem příchozího vítati, „praskliť úvazkové mezi matkou a dítětem —“

„Aj nechejž, milá Markyto, úvazků, o nichžto nevím,“ skočil jí Vojtěch do řeči. „Já přicházím, abych ukoval pouto, ježto by nás všechny silněji vázalo k životu a radostem. Zastři vás milost Páně, slečno čili nevěsto, a co nevidět naše šlechetná paní rytířko,“ mluvil dále, ukloniv se, jakž uměl, zdvořile před Sokolovskou. „Nu, nu! nemračte tak své bílé čelo! Já za to nemohu, že s vámi pan Roháč ještě dnes svatbu slaviti chce. Také mu to za zlé nemám, milá slečinko!“

Jako se stádečko tichých beránků ohlasem vlčího vytí na vše strany rozprchá: rozprchnul se návěštím Vojtěchovým pokoj, až dosaváde trvající mezi shromážděnými dívkami. Leknutí a bázeň střídaly se v prsou jejich. Družky slečny Sokolovské lomily rukama; Markyta stála nepohnuta s lícema na smrt ubledlýma, s očima skalnatě o zemi upřenýma. Ludmila, ta hvězda, o nižto se hrůzonosný mrak pokoušel, ta skála, na nížto se posud divá vlna Roháčovy vášně rozrážela, nyní v rozhodujícím okamžiku zdála se, že rukou mocnější v kořenech se viklá.

„Otče Bože! ty spravedlivý, milosrdný soudce lidských poklesků!“ tak zvolala třesoucíma se rtoma, uprostřed ložnice na kolena sklesnuvši. „Ty strašný mstiteli, kterýžto s metlou rychlo stírající za hříchem kráčíváš — Otče Bože! ve tvou se ochranu před záhubnou myslí zaslepeného muže utíkám! Otcové moji vylévali krev pro čisté, objasněné slovo tvoje; statek za oběť přinášeli k zahájení slávy tvé —“

V tom jí Markyta rukou zacpala ústa. Slova dívčí byla jí vytrhla z tuhého ustrnutí.

„Nesmyslná!“ zakřikla Ludmilu. „Nevolej slovy rouhavými z jasna nebes blesky na kacířskou hlavu svou, a děkuj tomu soudci milosrdnému a spravedlivému, jestliže se právě oko jeho obrátilo od tebe. Milosrden jest — nebyl by mne postavil podle tebe. Spravedliv jest — nebyl by mne postavil podle Roháče. Vstaň, spanilá švegruško!“ mluvila dále, a zrakové její zářili neobyčejnou odvahou. „Hotov se k veselému sňatku! Přiveduť já pánu Sionskému nevěstu, jakéž nikdy nezasloužila pravice, ježto syna mého v smrtící ocel uvrhla.“

Krátkých několik okamžení spočinula Ludmila v náručí Markyty; avšak bylo těch okamžení a slov ubohé ženy dostatek, aby ulekaná dívka pevnější opět mysli nabyla.

„Nemluv mi o sňatku, proti němužto se duše zpouzí, jako proti mukám jizlivého pekla!“ zvolala, Markytě se z loktů vinouc. „Bezbožnou, zlolající drzostí překvapena zaslíbila jsem se Roháčovi pod jedinou výminkou — osud svůj jsem zavěsila na osud své utlačované víry, a z ložnice této mne k oltáři nepovede žádný, komu libovolně ruky nepodám, byť i před novým náběhem drzosti uschovati se měla v této hlubině.“

Rychlou rukou odtrhnuvši okno a na židli pod ním stojící se vyhoupnuvši, jednou nohou stála již již na okně, přehnutá na venek, jako by k odvážlivému, na smrt odhodlanému skoku. Úzkostné zkřiknutí ozvalo se v ústech přítomných ženských i pacholíka Vojtěcha.