Moderní básníci angličtí/Svatý Romuald

Moderní básníci angličtí
Stesk chudých	Svatý Romuald	Vodopád Lodorský

Údaje o textu
Titulek:	Svatý Romuald
Autor:	Robert Southey
Zdroj:	Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 131–133. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Kdys, nevím víc to nazpaměť,
však víc to bude než sta let,
na hospodu kýs Francouz zaklepal;
jej krčmář vyšel uvítati,
to, ono začal povídati,
neb cizince již z dřívějších dob znal.

          Tu ptal se cizinec:
          „Nu, řekněte mi přec,
živ svatý Romuald v své chýši, či již zhas?“
— „Ne, opustil on oveček svých davy,
jej nezřel jsem víc, jak jsem křesťan pravý,“
děl krčmář, host co zdiven hlavou třás.

„Ach, jak vynikal nade všemi!
Tak svatých málo na šíré jest zemi!
Dnů celých třicet nosil košili
v počasí každém, v noci, ve dne stále,
prach s popelem, to pravím k jeho chvále,
on věděl, sotva by ji zbílily,
na déšť ji pověsil na krátký čas
          a pak ji oblek zas.

V své lesní celi divě rval
se často s ďáblem, konal pravé divy.
neb satan zrovna jako Turek divý
          do něho pral,
          a boj ten stejnou mocí
          se táhl přes den, nocí
          až často v jitra jas,
on berlou pral jej s křížem, rohem ďas.

Tu oheň chrlil satan — samé vzteky —
jak svatý Michal by to před ním stál,
          co světec stále slal
v srsť jemu svaté vody celé řeky.
Kam pohled v celi pad, byl kouř a dým.
Tak denně šlo to, svatého až tvář
na žluť a čerň zbarvila síry zář
a smrděl při tom! — Jak? já pane, vím!

A jak své tělo usmrcovat znal!
Když dával někdo kvas,
on přišel sice v čas,
zhled všecky lahůdky a potom prál:
          „Ó bříško, břicho!
dnes chtělo bysi labužiti, vím,
však nelze, já ti dím,
jdi k chlebu, vodě hezky domů, ticho!““

Leč cizinec dí: „Jak se stalo jen,
že opustil kraj, kde byl tolik ctěn?“
— „Nu,“ pravil krčmář, „to vám povím rád.
Zde vzali sobě lidé do hlavy
mu neobvyklou poctu prokázat,
leč on, nepřítel každé oslavy,
jak pochopíte, všecko snésti moh,
jen to ne — a tak v noci kdys vzal roh.“

„A jaká pocta byla to?“ host ptá se.
Od krčmáře hned dozvídá se:
— „My myslili, že můž’ nám vale dáti
          a v cizině že můž
          být pochován ten převýborný muž,
          tu, bychom si jej zajistili,
          my opatrně sobě usmyslili,
ostatky jeho bysme mohli míti,
jej přes noc jednou — zaškrtiti.“