Přeskočit na obsah

Světoběžník

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Světoběžník
Autor: Ignát Herrmann (jako —on)
Zdroj: Národní listy, roč. 27, č. 67. s. 3
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 09. 03. 1887
Licence: PD old 70

Karel Krupitschka narodil se sice v Praze a patří do Prahy, ale proto přece neumí ani slova českého. Karel Krupička (čtenář dopustí, že píšeme dále už jen Krupička, ale ten výtečný německý pravopis trhá péra), je 56 roků stár, je vyučený krejčí a potlouká se již od mladosti světem, hlavně světem německým, tam v říši, kde je dobře býti. Někdy podívá se ovšem do drahé vlasti a tu ho obyčejně hned zavrou do kriminálu. Chuďas, vyplňuje se na něm velmi smutně a doslovně věta: nikdo prorokem ve vlasti. Ovšem, Krupička není prorokem, nýbrž krejčím, jak řečeno.

Roku 1873 zdržoval se ve Quedlinburku v Němcích a krejčoval. Jak ae zdá, krejčoval tak, že svěřené oděvy, předělávky a správky nosil do zastavárny. Aspoň pro podobnou krejčovinu dostal se včera před čtyřčlenný senát zemského trestního soudu, kterýž jej už po třinácte let po světě hledal a marně očekával.

V květnu 1873 zmizel z Quedlinburku, navštívil Prahu a odtud učinil dne 23. května téhož roku oznámení quedlinburské policii, že, než tam odtud odešel, vnikly dvě ženštiny — jistá Könnemaannova a Hanebuttova — do jeho bytu a ukradly prý mu tu šaty, které mu byly svěřeny do práce. Vyšlo pak na jevo, že on sám dva dny před tím, než domnělá krádež státi se měla, šaty zastavil. V udání svém odvolával se na jistou Minu Bringhovu — svoji milenku — kteráž prý mu Könnemannovu a Hanebuttovu jako zlodějky naznačila, prosil policii, aby s věcí zatím počkala, až on do Quedliuburku se navrátí — že to pak všecko vyřídí. Zatím byla Bringhova ve Quedlinburku vyslýchána a tu sama pověděla na Krupičku, že jí ukradl šaty, že je také zastavil a lístky zástavní že jí pak dal. I byla věc oznámena do Prahy a zdejší trestní soud zavedl s Krupičkou přípravné vyšetřování, jehož konce milý zvandrovalý krejčí nevyčkal, nýbrž jednoho dne docela dočista z Prahy se „seschl“. Byl sice vydán na Krupičku zatykač, ale kdež bylo krajanu konce! Dvanáct let uplynulo a nikdo nezvěděl o něm a o jeho životě. Snad prohlížel v té době kriminály v Německu, neboť je zjištěno, že loni byl v Sasku odouzen pro krádež na rok a hned potom na devět měsíců.

Dne 7. ledna 1887 postižen byl Krupička v Budějovicích a odsouzen pro tuláctví dle zákona z roku 1884 na čtyři dny. A než si své čtyři dny odseděl, našli u budějovického soudu šťastnou náhodou zatykač na pana Karla Krupičku.

Krupička! Není to ten, co právě sedí? Všecko se shodovalo a tak bez dlouhých okolkíi psáno do Prahy, že chytili nějakého hledaného Krupičku a z Prahy odpověděno, aby ho sem tedy rychle poslali. Ejhle, byl to on! Stará akta vytažena, vyhledána a na „cestovatele“ Krupičku podána žaloba pro zločin krádeže (oděv milenky jeho Bringhové) a pro utrhání na cti (obviňováním Könnemannovy a Hanebuttovy).

Včera předveden byl čtyřčlennému soudu, jemuž předsedal rada z. s. p. Lipavský. Žalobu vedl dosavadní státní zástupce pan Ježek, nyní již jmenovaný president c. k. krajského soudu v Písku, obviněného hájil pan dr. Budil.

Žalovaný má ústa na pravém místě. Rozumí se, že seděl na lavici obžalovaných zcela nevinně že neví, kterak k tomu přichází atd. Obhájce ujal se „touristy“-krejčího co nejlépe a oslabil žalobu zvláště ve příčině krádeže, spáchané domněle na Bringhové. Dovozoval, že spíše pravdě podobno jest, že Bringhova sama svěřila Krupičkovi šaty své, když byl od rodičů její vyhnán a v bídě, dovolila, aby je zastavil. Tomu nasvědčuje okolnost, že Krupička odvedl Bringhově zástavní lístky a že ona neudala krádež domnělou, až teprv tehdy, když ji Krupička opustil, zanechav jí na památku živý svůj obraz a prchnuv do Prahy. Soud také přistoupil v této věci k vývodům obhájcovým a sprostil Krupičku obžaloby ve příčině krádeže, uznal ho však vinným zločinem utrhání na cti a odsoudil ho do těžkého žaláře na čas třinácti měsíců. Ale s tím pan Krupička nebyl spokojen.

„Ja, wie komm' ich trcú?!“ zvolal libozvučnou němčinou, když byl rozsudek přečten. „Tak jsem nevinen a přece mám sedět? Trajcén mónat?!“

„To máte za utrháni na cti — za krádež jste nedostal nic — v té jste nevinen!“ poučovali ho předseda i obhájce, ale Krupička opakoval ještě ve dveřích: „Wie komm' ich trcú — trajcén mónat!“