Svítání na západě/Víno silných

Svítání na západě Otokar Březina
Svítání na západě	Víno silných

Údaje o textu
Titulek:	Víno silných
Autor:	Otokar Březina
Zdroj:	BŘEZINA, Otokar. Svítání na západě. Praha: Moderní revue, 1896. s. 31–32. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Bratří, z ruky do ruky podávejme víno silných v mé číši;
věky ho chránily na vinicích před mrazem, jak dýmy ohňů v čas noční.
Vinaři jeho byli Smutek a Samota.

Než se nadáme, uslyšíme, jak vedle nás rytmicky dýchá mystická píseň
a na rtech ucítíme číš svoji teplou od jejich etherných retů.
Tajemný proud zavře se kruhem kol našeho stolu,
vymkne nás ze zákonů země a život a smrt bude našemu snění odpovídati.
Uslyšíme šumění neviditelných řek, jež protékají staletími,
uvidíme oblak Věčného, skloněný k vodám, svítiti z hlubin jak slunce.
Opojení učiní duši naši světlou, jak duši budoucích lidí,
a otráveni snem zemřeme před svou smrtí a po smrti budeme žíti.

Poslušni budeme čísti v tvé knize, o Věčný, a k obrazům jejím určíme slova.
V čarovném kruhu, velkém jak obzor, se zavřeme úzkostem noci.
Příval tvůj uhasí stavení naše, hořící ze čtyř stran plameny bolesti,
a kvasem tvým pokyne nám těsto nového chleba.
Lampy naše budou prameny oleje, jenž bude svítiti, nehnut, uprostřed větrů.
Zahradami budou nám hroby a smrt svou budeme se zpěvem kolébati.
Hovořiti budeme mlčením a políbením bude neviditelné potkání touhy.
Odpovědí naší bude zazáření zraků při objetí myšlének v dálce.
V paprscích upřeného pohledu našeho stane se průhledným neprůhledné.
Nepůjdeme mlhami slzí z krajiny snů do země žití, neb obé splyne,
a slzy, jak rosa na osení věků, vypitá sluncem, zdvihnou se nad námi v purpurech ranních.

Okna naše ukáží nám barvy umyté nebeskou bouří
a jed ve šťávách květů shoří za uzdravujících vůní.
Stíny složí se nám jak péra v křídlech, posetá hvězdami, smějící se dálkám.
Sny, jež tisíciletí spaly, neznámy duším, vzbudíme pod přikrytím barev a tvarů,
i vstanou z ledovců točen, z pralesů moří, z tajemných dílen hmoty
a spustí se z neviditelných konstelací.

Hleděti budeme řadou dní budoucích, jak řadou skleněných dvéří za sebou ležících síní,
jimiž nám naproti přichází slunce, věnčené zelení zahrad.
Jako nebesa vonného lože milenců zatmí se nad námi noci.
Minulost ztratí se v dálce, jak kouř továren města, z něhož jsme vyjeli dávno.
Myšlénky naše budou míti šíři prostorů, naplněných etherem, jimž dýchají světy. — —

Unaveni světem, ruku podáme Přítelkyni, aby nás odvedla odsud
a smrt naše bude jak smrt očištěných lidí. Podobná chůzi
z pokojů přesycených vůněmi do chrámu na neděli květnou.
Podobná vstoupení na loď za vlání praporů a v orchestrech hudeb.
Podobná odchodu vojska do dobytých zemí, jemuž házejí kytice z oken.
Podobná radostné odpovědi chóru po slovech kněze, zamlžených tajemstvím.
Podobná políbení, které potrvá déle než systémy světů,
podobná výkřiku všech písní, skrytých ve všech minulých i budoucích duších a světech,
a smíšení všech minulých i budoucích dní a nocí v jediný den, v němž nebude noci.

Bratří, z ruky do ruky podávejme víno silných v své číši:
hvězdy, které naň pršely v květu, ať nahází do našich zraků.
Trest slabých bude, že zapomenou své jméno při procitnutí
a odměna silných, že v zářící tmě vzpomenou na ostrovy zajetí svého.