Svátky na Vyšehradě/6.

Svátky na Vyšehradě Josef Kajetán Tyl
5.	6.	7.

Údaje o textu
Titulek:	6.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 38–45. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na památku vyvolení Přemysla za kníže Pražské slavily se každého roku na Vyšehradě svátky, k nimžto ze všech krajů hosté a diváci přicházeli. Provádělyť se za dnů této slavnosti na palouce kolem hradu rozmanité hry, kejkle, tance a jiná veselí, jakž je knížecí lidumilovná mysl a důchody připraviti ráčily. I byloť se již toho dne, když Výhoň na Vyšehrad přišel, rozmanitých hostí sjelo, a dílem pohostinsku ve knížecím domě zůstalo, dílem i do Prahy, k veřejným hostincům anebo ku přátelům se uchýlilo. Na Vyšehradě byla celá řada komnat vzácným vladykám vykázána a Jaromírovým rozkazem ke slušné poctě uchystána. I byloť toho dne také živěji v nádherném domě Přemyslovců, a to zvláště pozdě do noci po té straně, kdež nejbohatší toho času pán český, Kochan Vršovský, bydlení své měl.

Byltě Kochan důvěrníkem a rádcem knížete Jaromíra, muže mírného, tichého a pro utrpení bratrem Boleslavem nepráví poněkud nesmělého, choulostivého — slovem bezmužného. Nelákala ho však pouhá čest a marný zisk, že skvíti se mohl na dvoře knížecím, neboť jménem a statky svými vyrovnal se Kochan i bez knížecí milosti všem pánům a vladykám po knížectví českém: alébrž neunavné služby jeho, jimiž Jaromírovu důvěru a tím i vládu nad jinými získati usiloval, měly dalšího a hlubšího zámyslu.

Jeť známo z dějin českých, jak veliká nenávist mezi rodem Vršovců a domem knížecím bývala. Příčinou toho nebyla však pouhá náhoda, že oblíbeným a chytrým nastrojením Libušiným rod Přemyslův, proti domu Vršovskému v Čechách nepatrný, na stolec panovnický dosedl, jako spíše ta nehoda, že tentýž rod později několik matných větviček vydav, proti zpupným žádostem národu sousedního důstojné odvážlivosti neokazoval a pěknou domácí národnost v poplatek i jakousi odvislost říše německé podrobiti se neostýchal. Byloť to šlechetné, hrdé zanevření uražených bohatýrů českých na rod, jejž byli povýšili a vévodskou čepicí ozdobili, který však nyní pro slávu a skvělost její se netrudě, i povyšitelů svých mlhami zastíral.

Nemalé potravy a pohnutky k zahořčení tomuto dali zvláště synové Boleslava Nábožného: nevlídný skrbec — posléze oslepený Boleslav, tímže Boleslavem mužství zbavený Jaromír a na dvoře císařském vychovaný Oldřich. I uzavřeli Vršovci, stůj co stůj, trůn knížecí zprostiti mužů, méně, nežli se hrdým pánům zdálo, blaha národního sobě všímajících, a byť i sebe samy k nové hodnosti vladařské byli měli povznésti. Majíce statných přátel a spojencův i mezi ostatní šlechtou, brali se s povážením, s opatrností a stálostí za vysoko i dosti nebezpečně vytknutým cílem, nejhlavnější zřetel při tom vespolek obracujíce na Kochana, kterýž jako stvořen jsa k podniknutí takovému, vyvedení tak důležitého zámyslu veškerý život svůj byl zasvětil. Nescházeloť mu ovšem v čas potřeby ani osobní odhodlanosti ani zmužilosti, byl však především tak pronikavou ohebností a bystrostí ducha obdařen, že se do všech veřejných i společenských záležitostí s nevyrovnaným štěstím vpraviti uměl, vždy jen takovou tvář na odiv nesa, jakovou právě doba požadovala. I těšil se při tom z neobyčejné pověsti; neboť sotva třicetiletý, byl již mnohý rok při dvoře knížecím ztrávil a nedávno i nejpilnější radu a ruku k zapuzení Boleslava podal, ačkoli nejvěrnějším služebníkem jeho býti se zdával. Nyní říkaje hlavnější osobou na Vyšehradě byl, nežli sám Jaromír; aspoň oči všechněch, i přátel i odpůrců, toužebně a starostlivě činům jeho se dívaly.

Letošní svátky Přemyslovské blížily se, zkázou hrozíce domu panujícímu. Mělať rána padnouti, rozhodující nad osudem trůnu českého. Nejmocnější a nejhlavnější spojenci Vršovců byli do Prahy přijeli a pohostinsku dílem u samého Kochana se stavili, jenž na Vyšehradě zvláštním, nádherným stavením vládl. I byloť hned prvního večera živo v jeho skvostných komnatách a dlouho do noci leskla se největší síň bohatými lampami, ačkoliv okna zastřená zvenku se dívajícím hlučnou společnost vyzraditi nemohla.

Byl to kvas podivný. V rukou plné číše medoviny, na jazyku veselé připíjení — a v srdci plno hořkosti, v hlavě zkázyplodné myšlénky! — Asi dvanácte mužů, statečných postav, sedělo zde u dlouhého stolu, a po dvou, po třech, brzy vespolek mezi sebou hovoříce, myšlénky a zdání své o nastávajících dnech sobě sdíleli. Za nimi, pozorně ze síně do síně vstupujíc, dohlížela domácí čeleď, aby hostům ničeho nescházelo; chvílemi pak sama na předsíni mezi čeleď hostův anebo příchozí nižšího stavu se posadíc, zemdleným údům hověla.

I vzchopily se nyní dvě osoby ode stolu a v důležitém hovoru semotam přecházeti začaly. Byly to dvě znamenité postavy. Jedna z nich, v nejkrásnějším mužném květu, v pěkném a drahou koží vykládaném oděvu, byla dobře známa i ženštinám po Praze. Jevilať v chodu a pohybování panskou, dojemnou ušlechtilost, a tvář její usmívala se líbeznou přívětivostí, kteráž ani tou vadou ceny své netratila, že se na ní poněkud stočené oči a zazrzavělé vlasy okazovaly.

Byl to Kochan, vůbec považován za muže krásného; a kdo jej po tajných cestkách stopovati mohl, snadno zvěděl, že mocný a bohatý vladyka rád i s tělesnými dary svými těžívá, nezamítaje nikdy, co se ke sladkostem života počítalo — spanilou pleť.

Jiného avšak neméně zajímavého pohledu byla osoba druhá. Víc nežli padesáte roků bylo zajisté její tělo zrálo, nežli tak širokých prsou, tak silných ramen a mohutných paží dospělo. Vážná byla tvář muže tohoto, jakoby se do ní mnoholetá touha a hluboký zármutek byly zaryly, a husté tmavé vousy, jakož i kotouče dlouhých vlasů temný jich nástin ještě zvyšovaly. Oděv jeho byl prostý, ne chudý ne bohatý, ale jiskrné oči dosvědčovaly, že se v něm tělo co schránka ducha bohatýrského skrývalo.

„V tom se tedy shodujeme,“ promluvil k němu nyní Kochan, „že lid náš nazejtří do Prahy odejde a částí po blízkých lesích se ukryje?“

„Tak jsem řekl,“ odpověděl druhý hlasem temně zvučným. „Na meče naše spoléhejte. Máte-li vy příčinu, hrob chystati domu Stadického rolníka, máme my zajisté dvojitou. Či nebyl to Přemyslovec, jenž nejprvnější pokácel posvátné háje? To mi věř, Kochane —“

„Já ti věřím, milý Strojboji!“ přejal mu tento další řeč, poznávaje, že do rozprávky zabíhá, z níž mu nikdy snadno vyplynouti nebylo. „Já ti věřím, milý Strojboji! Otcové nás všech mnoho strpěli domem Přemyslovců, a protož nyní také nás všech snažením býti musí, abychom tomu červu na jádře národního blaženství hlavu rozšlápli.“

„My ji rozšlápneme,“ doložil Strojboj; „na to bych se bleskem Peruna zaklíti chtěl, jenž nepravé slovo trestává. Ty potom zasedni na stolec Pražský, a Vrahomíra vezme krajiny okolo Sázavy, Lužnice a Radbuzy.“

„To se stane,“ dosvědčil Kochan — „a pevně spojí se naše strany proti obecným odpůrcům.“

„Mimo to ale nezapomeň, že kněžna žádá, by se vrchovatou mírou pomsta na muži vylila, jejž tu nyní vladykou Klecanským nazýváte.“

„Já mu na ochráněnou krve ze srdce svého nepodám,“ usmál se Kochan. „Což ale, pro živé bohy! stalo se Vrahomíře tímto Klecanským, že si mstivost její právě tu oběť zvolila?“

I chtěl Strojboj odpověděti, v tom ale povstal na předsíni hlučný hovor, a když Kochan sám nahlédnul, co se děje, spatřil u prostřed služebníků svých lovce z čeledi vladyky Klecanského, an se zrovna do síně k urozeným hostům dral.

„Tys to, Meduno?“ tázal se Kochan s podivením. „Co tu pohledáváš tak pozdní hodinou?“

„Mně se nezdálo, že by hodina příliš pozdní byla, an se o zjevení a prozrazení raráškem nastrojené hry jedná,“ odpověděl příchozí. „Pozoruji také, že jsem se nezmýlil, neboť v komnatách pana Kochana ještě jasný den panuje.“

„Co jest? Co chceš?“ zkřikl tento poněkud netrpělivě. „Co tě sem přivedlo?“

„Novina moje hodí se toliko pro tvé a jiné dobře nastruněné uši,“ vece lovec, pokorněji se pokloniv a nedůvěrně kolem po neznámých tvářích se ohlídnuv; „nevím, jestli by tu někde jako píseň o zradě nezněla.“

„Tedy mluv — rychle a moudře!“ velel Kochan a na stranu s ním odstoupil.

„Bylo se včera již setmělo,“ začal Meduna vypravovati, „když mi starý Daněk zprávu přinesl, že se k zavraždění starého vladyky dnešní noc nejlépe hodí.“

„U všech ďáblů!“ trhnul sebou Kochan hněvivě; „co to té vyšeptalé lebce napadlo?“

„Tomu jsem se také podivil. On ale stál na svém i pravil, že tobě, pane, milou službu prokáže.“

„Nemluv o mně, kde o potřebu veškerého národu běží! tu jedinou musíme při činech svých na zřeteli míti. Proč tedy myslil Daněk, že odstraněním vladyky Klecanského již dnešní noci národu nejlépe poslouží?“

„Protože všecko podezření s kohokoli mezi námi svaliti se mohlo na mladíka, jenž byl pod večer k lovčímu přišel a hostinsky od něho uvítán byl. I pozval Daněk také Boreše tvého, jelikož nám dvěma již dříve to dílo rozkazem tvým bylo připadlo; ale právě když jsem o půlnoci pozorně chtěl do síně se přikrásti, odkud jsme vespolek do vladykovy ložnice vedrati se hodlali, zaslechl jsem pokřik na síni, shromážděna stála tam čeleď naše, uprostřed ní vztekal se rozlícený vladyka a před ním na zkrvácené podlaze ležel Daněk s roztříštěnou hlavou.“

„Protože mu peklo radu dalo, aby se o věci staral, na něž jiným hlavám pomýšleti bylo!“ rozhorlil se Kochan ve starostech, aby nic před časem na jevo nepřišlo. „A kdož mu takto k domovu posvítil?“

I vypravoval nyní lovec událost na síni u Klecanského, jakž ji tam byl sám povídati zaslechl.

„Nepozorní, nesmyslní!“ horlil Kochan dále a semotam několik krokův učinil, potom ale s přísným, pátravým okem opět k lovci přistoupil. „Ale jakou to náhodou mohl se člověk neznámý, vladykův host, na předsíň dostati tak neobyčejnou hodinou?“

„I toť víš, pane,“ pokrčil prostý lovec ramenoma, „když tě má kámen zabiti, zboří se třeba Neklanka na tebe; já nevím, nazýváš-li to náhodou nebo během hvězd. S tím hostem starého vladyky je to ale věru divná příhoda, i tuším, že bych se nemýlil, kdybych jej mezi kejklíře a čarodějníky počítal, kteří včera v soumraku přitáhli. Jeden z nich aspoň ještě pozdě na noc k němu přilezl — jakž to kluk sám povídal — a o pomoc ho prosil proti komusi, jenž mu strojil pasti na dceru.“

„Co že pravíš?“ podivil se Kochan. „Přeslechl jsi se, Meduno!“

„Inu tedy mi, pane, oči jako neplatné skleněné kuličky vytrhej!“ dokládal se tento. „Jáť pak předce viděl, jak potom starého kejklíře i s holkou přivedli, a slyšel jsem, jak jim lovčí ochranu sliboval proti všelikým nátiskům.“

„Lépe by učinil, kdyby si fen hleděl — ten pan lovčí!“ zasoptil Kochan, drtě slova mezi zuby. „Všickni moji krásní snové pojděte, budu-li déle to jeho míchání se do cest mých trpěti! — Pochvato!“

„Tu jsem, jak mě Bůh stvořil!“ ozval se hlas u stolu v předsíni, a se silné dubové židle vzchopila se velikánova postava, všecka jako blahem opojena po notné večeři. „Co ráčíš poroučeti, dobroditeli a pane můj?“

„Vešel člověk, jenžto se mi v lese protivil, s vámi do hradu?“

„Tuším, že vešel, pane můj! Ještě na předhradí viděl jsem ho baviti se s kněžnou naší, a potom kroky před námi k bráně obrátil.“

Kochan se zamyslil.

„Kdo je ten člověk, že se mi příčí na cestách mých? Jáť umím hněv spolknouti a při hořkosti jeho se tvářiti, jakobych med pil; ale ať se mi nezoškliví číše přeplněná! — Běda vám! Nepředlť jsem sítě, aby je k posledu ruka strhala, kterouž ochromiti mohu pouhým dotknutím. Nikoli — ani nejmenší mé žádosti nesmějí mi nyní překážeti! Dokáži jim, že je síla v mých rukou.“

„Zůstal kejklíř s dívkou u Klecanského?“ zeptal se na to Meduny.

„Na dnešní noc odebrali se opět do své brlohy,“ odpověděl tento; „neboť v komnatách vladykových nebylo připraveného místa k noclehu a nepokoj tam panoval pro zabitého Daňka.“

„Nuže, tedy se hned vy dva k nim odeberete!“ rozkazoval Kochan jemu a Pochvatovi. „Zmizeti musí do rána kejklíř i dívka, jen aby se panu lovčímu starostí umenšilo. Blažej ví, kde se jim příbytek vykázal; on vám cestu okáže, a pozorně dovedete je tajnou chodbou, kam vás potom povede.“

„Což ale pak s nimi, jestli starého a holku šťastně vylákáme?“ tázal se Pochvata a nedůvěrně Kochana očima měřil.

„Co se na to ptáš?“ odsekl hrdě vladyka.

„Mně pouze napadlo, že jsme zejtra vespolek hry zkoušeti chtěli,“ odpověděl kejklíř, pokorněji se pokloniv, „a rád bych věděl, kde Boleslavku a Žertoně určitou dobou hledati.“

„Provozujte vy své hry bez dívky a bez mužíka: Vyšehrad jich letos nespatří.“

„To zachraň, Bože!“ zvolal kejklíř, jakoby se byl náramně ulekl. „Bez kněžny naší nemůžeme před diváky se ctí obstáti.“

„Záleží vám na cti více, nežli na plném měšci?“ prohodil bohatý vladyka s posměchem a opovržením. „Tuším také, že vám nyní o přízeň moudrého pána více dbáti sluší, nežli o kejkly bláznivé holčice.“

I poklonil se Pochvata na dosvědčenou, a Kochan odcházel.

„Bůh mě slyší!“ mluvil v duchu sám k sobě, „lépe by se nám i snadněji počínání dařilo, kdybychom nebyli tělo tak nesmírně článkovité. I přišla již doba svrchovaná, by se hlava o pořízení postarala, nežli si údové sami překážeti budou.“

A po těch slovech obrátil se k hostům, jižto vstávati začínali, toužíce po loži a odpočinutí.