Svátky na Vyšehradě/20.

Svátky na Vyšehradě Josef Kajetán Tyl
19.	20.

Údaje o textu
Titulek:	20.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 105–106. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I slavily se opět svátky na Vyšehradě. Mezi nimi a předešlými byla však bolestná doba na Čechy připadla, v nížto Polané zemi zhubili a pod správou Chrabrého Boleslava i Prahy se zmocnili. Mnoho věrných bylo padlo za dnů tohoto utiskování a boje, mezi nimi také vladyka Klecanský. I Vrahomíru nebylo již mezi diváky na Vyšehradě viděti. Bylať v ní pohanka opět procitla, an se outlejší pohnutí matky, sestry a ženy v srdci jejím bylo ztišilo. Spolčena s Polanem chtěla ještě jednou pro bohy své podstoupiti boj — ale Morana ji uchvátila s bojiště.

Známí kejklíři prováděli své hry opět na Vyšehradě — mezi nimi Žertoň s dívkou bledých tváří, jižto dcerou nazýval. I byla dívka zkrvácené tělo matky své růžemi ověnčila a na hrobě jejím zaplakala; potom ale nižádným se udržeti nedadouc, věrného Žertoně prosila, aby s ní opět do šírého světa šel.

„Pojď, slavíčku! poletíme za holoubkem,“ lichotila se k mužíkovi uslzenému.

I stála nyní na palouku u pověstné Jezerky, kdež byla před třemi sty lety Libuše věhlasného Přemysla za manžela svého a za Pražské kníže prohlásila. Stála tu nyní Boleslavka před tisíci diváky v rouchu, jež byla od mládí nosila — v rouchu kejklířském, a v zanícení pěla před zástupy žasnoucími:

„Noc se převalila přes půlnoci,
Pokročila k jitru šedošeru;
Aj tu vece Výhoň k Oldřichovi:
Hoj, poslyš, ty veleslavný kníže!
Bůh ti bujarost dal ve vše údy,
Nuž ty nás veď proti zlým Polanům —
Aj tu kněz vzal prapor v mocnou ruku:
Za mnou, za mnou chrabře na Polany,
Na Polany vrahy našich zemí!
Strach udeřil ve všecky Polany —
Aj, vítězství jesti Bohem dáno;
Vstane Jarmír nad vší zemí opět,
Rozlétne se radost po vší zemi,
Po vší zemi od radostné Prahy.“

I poslouchali opěvání činů svých kníže Oldřich, jenž byl z Bavor ku pomoci přispěl bratru Jaromírovi, a nynější knížecí lovčí Výhoň, po zachránění pána svého příjmím Dub; mezi nimi těšila se Výhoni zasnoubená knížecí panna i s bratrem Jaromírem, a mezi ostatním sborem hostů poslouchali slova Boleslavčina také Boreš i manželka jeho Libunka; avšak ani oněch ani těchto prosba nezmohla napotom nic u podivné dívky, kteráž na Vyšehradě všecko zůstavivši, s věrným pěstounem dětství svého v šírém světě zmizela.