Svátky na Vyšehradě/15.

Svátky na Vyšehradě Josef Kajetán Tyl
14.	15.	16.

Údaje o textu
Titulek:	15.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 86–89. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jako dvě hrdličky hrály si Libunka a Boleslavka na zahradě pod hustým bezem. Podivné pověsti umělo povídati dítě knížecí, a s potěšením poslouchala je dcera zahradníkova. V tom k nim Boreš přistoupil.

„Otec tvůj, panno, nemůže dosavad přijíti,“ řekl k Boleslavce; „neboť vyšel ještě jednou se soudruhy, aby jim na knížecích sadech zahráti pomohl.“

I podívala se na něj dívka, usmála se, a hlavou pokynuvši, rychle vstala.

„Pojď, poleťme!“ řekla Libunce. „Poleťme na knížecí sady: tam kvete veselí!“

A Libunka nedala se dlouho pobízeti. Šlať ráda podívat se na kejkle, a co zahradníkova dcera měla volného přístupu do knížecích sadů, kdež na prostranném trávníku rozestavena byla sedadla a na nich viděti knížete Jaromíra s Miloslavou, Kochanem a nejvěrnější družinou. I bylo se tu ze sličných ženštin a statečných pánů veliké kolo utvořilo, za nímžto sprostější domácí čeleď stála.

U prostřed kola tohoto vyváděli kejklíři své hry a podivuhodné kusy, mnohé řeči při tom tropíce. I Žertoň byl se uvolil, ještě jednou soudruhům k dosažení pochvaly pomáhati, a také všechněch přítomných zřetel nyní na sebe obracel. Skryl se na příklad pod nůši. Jiný kejklíř vrazil do nůše dlouhý meč, zkřiknutí ozvalo se pod ní, a když se na to překlopila, vyletěl z ní kohout mezi diváky, Žertoň pak na nejbližším stromě vejskaje, panu Jaromíru dlouhého panování přál.

I bylo smíchu, veselí a divení se v kole peřestém; ale nejvzácnější kousky měly teprva nastati. Náhle byla se totiž řadou diváků dívka do kola prodrala, a sotva že ji kejklíři spatřili, již radostně pokřikovati a jako v divém kotouči okolo ní se točiti začali. Potom se postavili do řady, začali zpívati a rukama tleskati, dívka pak prováděla při tom tanec tak obratně a milostně, že jí ze všech úst pochvala zazněla.

S novým podivením hleděli na ni překvapení diváci, neboť tolik lahodnosti, jako se v postavě a pohybování mladé kejklířky jevilo, bylo těžko i mezi pannami urozenými nalézti. Všechněch oči hleděly na ni — jediné dvě byly se jinam zakotvily pevným pohledem. Byly to oči jinocha Výhoně, kterýž tu mezi mladými panoši stoje, oka neodvrátil od Miloslavy. Viděl ji však nyní v horlivém rozmlouvání s Kochanem, a žluč mu začala v panickém srdci kypěti.

„Já jsem tedy brouk a nesmím z kola vylézti, aby se jiným cesty nemátly?“ mluvil při tom v duchu sám k sobě, slova nevlídná Klecanského přemítaje. „A to snad aby se tomuto zrzavému cesty nepomátly? Přisám Bůh! Já nechci ve spasení duše své uvěřiti, není-li dívčí svůdce méně nežli brouk, a předce smí okolo slunce létati!“

Žárlivost budila se v srdci jeho. Stál tu jako v plamenu. Najednou sebou trhnul a cítě, že ho někdo za ruku béře, bezděky s místa svého pokročil.

Spanilá kejklířka byla totiž nový tanec počala, při němžto i jiné čtyry ženštiny ze sboru okolo ní se točily a zaplétaly, napořád jí rozličného kvítí podávajíce, z něhož ona krásný věneček splétala. A když jej dopletla, zastavily se tanečnice ve spolek. Dívka stála u prostřed, ostatní pak okolo ní v pokorných postavách, jakoby na slova velitelky pozor dávaly, jež tato nyní jako věštným duchem zanícena pronášela:

„Větřík věje od bor modrých,
Od palouků požehnaných,
Kdež dům stojí Přemyslův.
Šepce větřík z hustých hájů,
Nese dívce pozdravení,
Paní na Krokově stolci.
Letí sivá holubička,
Ve zobáčku věnec nese,
Od hor modrých nese věnec,
Věrný hoch jej uvinul.
Tu je věnec — tu je srdce!
Tobě, paní, úcta moje,
Tobě dáno srdce mé!“

Takto byla dívka mluvila, a když dořekla, sama jako holubička lehkýma nožkama mezi diváky zrovna k Výhoni zalétnouc, jinocha za ruku vzala a bezděky jdoucího za sebou před Miloslavu táhla.

„Tobě, paní, úcta moje,
Tobě dáno srdce mé!“

řekla tam ještě jednou a poklekla před kněžnou, věnec jí k nohoum položíc a Výhoně k sobě na trávník přitáhnouc.

„Aj, co děláš, Boleslavko?“ zpamatoval se nyní jinoch a s uzardělými tvářemi na krok ustoupil. Dívka se ale vzchopila a rukama tleskajíc a veselý smích vedouc, poskakovala. „Přemysl přišel k Libuši — holubička věnec přinesla!“

I hledělo nyní veškeré shromáždění na jinocha, jenom některým osobám tu známého.

„Kdo jsi?“ tázal se ho Jaromír, a když uslyšel, že jej vladyka Klecanský synem a ochrancem svým nazývá, laskavě mu i svou přízeň přislíbil. „Churavost upoutala vladyku lovčího na lože,“ řekl; „avšak doufám, že nám šlechetný přítel tebou dvé statečných ramen nahradil. Budiž i zejtra s námi na honbě. Kdo však je dívka kejklířská? odkud se znáte?“

Výhoň chtěl odpovídati, v tom se ale pokřik strhnul mezi kejklíři. Boleslavka byla se totiž u prostřed kola opět zastavila, a oči na Miloslavu upřevši, najednou vykřikla, jakoby jí bylo něco do srdce píchlo, a hlasitý pláč vydala.

„Co je ti, holubičko?“ zkřikl Žertoň, starostlivě k ní přiskočiv; ale dívka, jakoby zlé vidění měla, na těle se třesouc, mužíka za sebou z kola táhla, a když k ní Libunka přikročila, padla dívce okolo krku, křečovitě vinouc okolo ní útlé ručinky. — Bylo po hrách.