Studna a kyvadlo

Údaje o textu
Titulek:	Studna a kyvadlo
Autor:	Edgar Allan Poe
Původní titulek:	The Pit and the Pendulum
Zdroj:	POE, Edgar Allan: Skokan a jiné novely. Praha: Arnošt Kvasnička 1919. s. 54–91.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Adolf Gottwald
Licence překlad:	PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Jáma a kyvadlo

EnglishEnglishespañolEsperantoEsperantofrançaisportuguêsрусскийукраїнська

Impia tortorum longas hic turba furores,
Sanguinis innocui, non satiata, aluit.
Sospite nunc patria, fracto nunc funeris antro
Mors ubi dira fuit vita salusque patent.^[1]

^{[red 1]}

Byl jsem umořen, — na smrt umořen tímto dlouhým skonáváním; a když na konec mne odvázali a směl jsem volně seděti, cítil jsem, že mé smysly mne opouštějí.

Rozsudek — onen hrozný rozsudek smrti — byl posledním, jasným zvukem, jehož jsem se doslechl. Po tom zvuk inkvisitorských hlasů zdál se splývati v mátožném neurčitém repotu. Vnukalo to mé duši představu převrácení, — snad jeho spojitostí s hukotem mlýnského kola. A to jen pro krátkou dobu; neboť nyní jsem už neslyšel žhola nic.

Přece však nějaký čas viděl jsem, — ale s přepětím, jak strašným! Viděl jsem rty černě oděných soudců. Objevily se mně bílé, — bělejší nežli list papíru, na němž načrtávám tato slova, — a tenké až do grotesknosti, tenké s napiatostí jejich výrazu pevnosti, — neúprosné rozhodnosti, — přísného pohrdání lidským utrpením. Zřel jsem je, jak se vraští se smrtelným výrazem. Zřel jsem je, jak přemítají slabiky mého jména; a zachvěl jsem se, protože žádný zvuk nenásledoval.

Viděl jsem také po několik okamžiků třeštivé hrůzy hebké a téměř nepostižné vlnění černých čalounů, které zahalovaly stěny pokoje. A potom mé vidění padlo na sedm velkých svící na stole.

Zprvu měly vzhled milosrdenství, a zdály se bílými štíhlými anděly, kteří mne chtěli zachrániti; ale pak náhle přišel nejsmrtelnější hnus na mého ducha, a cítil jsem každou žilku ve svém těle se zachvívati, jako bych se býval dotekl drátu galvanické batterie, zatím co andělské tvary staly se bezvýraznými přízraky s plamennými hlavami, a viděl jsem, že od nich nelze se nadíti pomoci.

A pak se vloudila do mé mysli jako nádherná hudební nota myšlenka na to, jak najisto lahodný jest klid v hrobě. Myšlenka přišla tiše a plíživě, a zdálo se dlouho, než dospěla plného rozvoje; ale právě, když duch můj na konec dovedl ji dostatečně pocítiti a udržeti, podoby soudců zmizely jako kouzlem z očí mých; vysoké svíce zapadly v nicotu; jejich plameny docela uhasly; nastala černá temnota; všecky pocity objevily se pozřeny v třeštivém ryčném spádu jako duše do Hadu. Pak mlčení, a ticho, a noc byly vesmírem.

Omdlel jsem; ale přec nemíním, že celé vědomí bylo ztraceno. Co z něho zbylo, nepokusím se určiti, nebo dokonce vypsati; všecko však nebylo ztraceno. V nejhlubším spánku, ne! V třeštění, ne! V mdlobě, ne! Ve smrti, ne! Ba ani v hrobě není vše ztraceno. Jinak není nesmrtelnosti pro člověka. Probouzejíce se z nejhlubšího spánku, trháme vlákna pavučiny nějakého snu. Ale už za vteřinu na to (tak hebká byla as ona pavučina) nepamatujeme se, že jsme snili.

Při procitnutí ze mdloby jsou dva stupně; nejprve vědomí duševní nebo duchovní existence; za druhé vědomí tělesné existence.

Zdá se pravděpodobno, že dospívajíce do druhého stupně, mohli bychom vyvolati tyto dojmy, výmluvné vzpomínkami, na propast závědomou. A tato propast, co je? Jak aspoň rozeznáme její stíny od stínů hrobových? Ale jestliže dojmy z toho, co nazval jsem prvním stupněm, nevyvolají se podle vůle, přece však zdali po dlouhé přestávce nepřijdou nevolány, kdežto my se divíme, odkud přicházejí?

Kdož nikdy neomdlel, ten nikdy nenajde podivných paláců a příšerně známých tváří ve žhnoucím uhlí; nikdy nezpozoruje vznášeti se ve vzduchu chmurných přízraků, jakých většina lidí nevidí; nikdy se nezahloubá nad vůní nějaké nové květiny; jeho mozek nikdy neužasne nad významem nějaké hudební kadence, která nikdy před tím neupoutala jeho pozornosti.

Mezi četnými a myslivými pokusy vzpomínání, mezi vážným úsilím zachytiti nějaký příznak stavu zdánlivé nicoty, do níž má duše poklesla, byly okamžiky, kdy jsem snil o úspěchu; byly krátké, velmi krátké doby, kdy jsem vykouzlil vzpomínky, které, jak jasný rozum pozdějšího období mně potvrzuje., mohly souviseti se stavem zdánlivého bezvědomí.

Tyto stínové vzpomínky mluví splynule o velkých postavách, které mne zvedly a mlčky mne snášely dolů — dolů, — pořád jen dolů, —až příšerná závrať mne zkrušila při pouhém pomyšlení na nekonečnost sestupování. Mluví též o neurčité hrůze v mém srdci pro nepřirozenou ztrnulost tohoto srdce. Pak přichází vědomí náhlé nehybnosti ve všech věcech; jako by ti, kdož mne nesli (příšerný průvod!), překročili za svého sestupu meze bezmezna a odpočívali od úmoru své lopoty. Potom připomínám si plochost a vlhkost; a pak všecko jest šílenství — šílenství vzpomínky, které se obírá zakázanými věcmi.

Velmi náhle pak vrátil se duši mé pohyb a zvuk — bouřlivý pohyb srdce a v uších mých zvuk jeho tlukotu. Potom přestávka, v níž všecko jest pusté. Pak opět zvuk, a pohyb, a omak — šimravý pocit, pronikající tělem mým. Potom pouhé vědomí existence bez myšlenky, — stav, jenž trval dlouho. Potom zas velmi náhle myšlenka, a záchvěvná hrůza a vážná námaha pochopiti pravého stavu svého. Pak úsilná touha zapadnouti v bezvědomí. Nato zase vzrušné ožití duše a úspěšné úsilí o pohyb.

A nyní plná vzpomínka na vyšetřování, na soudce, na černé čalouny, na rozsudek, na nemoc, na mdlobu. Pak úplné zapomnění všeho, co následovalo, všeho toho, co pozdější den a mnoho vážného úsilí umožnily mně mlhavě si připamatovati.

Až posud jsem neotevřel očí. Cítil jsem, že ležím naznak odvázán. Vztáhl jsem ruku, a těžce dopadla na něco vlhkého a tvrdého. Tam jsem ji nechal po několik minut, zatím co jsem hleděl se domyslit, kde jsem a co bude se mnou. Toužil jsem, ale neodvážil jsem se použíti svého zraku. Obával jsem se prvního pohledu na věci kolem sebe. Nikoli, že bych se byl obával spatřiti hrozné věci kolkolem, nýbrž hrozil jsem se, že tam nic neuzřím.

Konečně s divokým zoufalstvím v srdci rychle jsem otevřel oči. Mé nejhorší myšlenky pak byly potvrzeny. Temnota věčné noci mne obemykala. Těžce jsem dýchal. Zdálo se, že hustá tma mne tísni a dusí. Ovzduší bylo nesnesitelně dusné. Dosud jsem ležel klidně, a hleděl jsem rozumně myslit. Připomínal jsem si inkvisiční řízení a pokoušel jsem se odtud domyslit se svého skutečného stavu.

Rozsudek minul; a mně se ukázalo, že od té chvíle uplynula velmi dlouhá přestávka. Avšak ani na chvíli necítil jsem se opravdu mrtvým. Takovýto dohad přese všecko, co čteme v románech, jest naprosto nespojitý se skutečným životem; — ale kde a v jakém stavu jsem byl? Odsouzenec na smrt, to jsem věděl, umíral zpravidla na auto-da-fé, a jeden z nich byl konán pravě v noci přede dnem mého vyšetřování. Že by mne byli vsadili opět do mého vězení, abych vyčkával nejbližší popravu, která se neměla konati po mnoho měsíců? Tohle, jak jsem hned uznal, nebylo možno. Obětí byl přímý nedostatek. Mimo to, mé vězení, právě jako všecky celly odsouzenců v Toledu, měly kamenné podlahy, a světlo nebylo naprosto vyloučeno.

Strašlivá myšlenka nyní pojednou vehnala mně krev proudem do srdce, a na krátkou dobu ještě jednou jsem upadl do bezvědomí. Probrav se, rázem jsem vyskočil, třesa se křečovitě každou žilkou. Divoce vztahoval jsem paže nad sebe a rozpínal je kolem sebe všemi směry. Necítil jsem nic; přece však bál jsem se třebas jen pokročit, jen abych nenarazil na zdi hrobové. Pot dral se mi z každé póry. Muka nejistoty stala se nadále nesnesitelnými, a já jsem opatrně postupoval vpřed s rozpřáhlými rameny, a mé oči se napínaly ze svých důlků v naději, že zachytí nějaký slabý paprsek světla. Učinil jsem mnoho kroků; ale stále vše bylo temnota a pustota. Dýchal jsem volněji. Zdálo se očividno, že můj osud aspoň nebyl nejhorší ze všech.

A teď, když jsem pořád jen postupoval opatrně vpřed, vedralo se do mé paměti tisícero neurčitých pověstí o hrůzáh toledských. O žalářích byly podivné věci vyprávěny — bajky, za něž jsem je vždycky měl, — ale přec podivné a příliš příšerné, jichž nelze vyprávět, leda šeptem.

Byl jsem vydán v šanc zániku hladomorem v tomto podzemním světě temnoty, či jaký osud, snad ještě strašlivější, mne očekával? Že konec bude smrt, a to smrt více než obyčejné trpkosti, na to znal jsem příliš dobře povahu svých soudců, než abych o tom pochyboval. Způsob a hodina bylo vše, co mne zajímalo nebo rozptylovalo.

Mé rozpřažené ruce na konec narazily na jakousi pevnou překážku. Byla to zeď, patrně kamenem vyzděná, — velmi hladká, slizká a studená. Šel jsem podél ní, postupuje se vší bedlivou nedůvěrou, již vnukla mně jistá dávná vypravování.

Přece však tento postup nijak mně neumožnil zjistiti rozměry mého žaláře, kdyžtě jsem asi jej obešel a vrátil se k bodu, odkud jsem vyšel, aniž jsem si toho povšiml, tak dokonale rovnoměrná zdála se zeď. Proto jsem hledal nůž, který byl v kapse mé, když mne vedli do inkvisiční komnaty; ale byl pryč: šaty mé byly vyměněny za župan z hrubé serže. Mínil jsem zatknouti čepel do nějaké drobné skuliny ve zdivu, tak abych označil východisko své. Nicméně potíž byla jen nepatrná. Utrhl jsem část obruby ze županu a umístil jsem tento útržek po celé délce a v pravém úhlu ke zdi. Omakávaje svou cestu kolem vězení, nemohl jsem minouti tento cár na konci obchůzky; ale nepočítal jsem na rozsah žaláře nebo na svou slabost. Podlaha byla vlhká a kluzká. Potácel jsem se ku předu nějaký čas, až jsem zaklopýtl a upadl. Pro nesmírnou únavu zůstal jsem natažen; a spánek brzo mne zachvátil, když jsem ležel.

Probudiv se a napřáh rameno, nalezl jsem vedle sebe bochník a džbán vody. Byl jsem příliš umořen, než abych uvažoval o této okolnosti, ale jedl jsem a pil jsem dychtivě.

Za krátko na to dal jsem se opět na cestu kolem vězení, a s velkou námahou přišel jsem. konečně na útržek serže. Až do chvíle, kdy jsem upadl, napočítal jsem dvaapadesát kroků, a když jsem se opět dal na cestu, napočítal jsem ještě osmačtyřicet, — když jsem došel k cáru. Bylo zde tedy celkem sto kroků a počítaje dva kroky na loket, uznal jsem, že žalář má padesát loktů v obvodu. Při tom však přišel jsem na mnoho úhlů ve zdi, a takto jsem nemohl míti tušení o tvaru sklepení; neboť za sklepení musil jsem je uznati.

Neměl jsem valně nějakého účelu, — jistě ne nějakou naději při těchto pátráních; ale neurčitá zvědavost ponoukala mne k dalšímu zkoumání. Nechávaje zdi, rozhodl jsem se přejíti napříč plochou ohrady. Zprvu postupoval jsem s nesmírnou opatností; neboť podlaha, třebas zdánlivě z tuhého staviva, byla poťouchle kluzká. Ale na konec dodal jsem si odvahy a neváhal jsem kráčeti pevně, — hledě přejíti plochu čarou co možná nejpřímější. Postoupil jsem takto nějakých deset neb dvanáct kroků, když tu zbytek utržené obruby mého županu zamotal se mi mezi nohy. Stoupl jsem na něj a upadl jsem prudce na tvář.

Ve zmatku provázejícím můj pád nemohl jsem ihned postřehnouti poněkud rozrušující okolnosti, jež nyní, za málo vteřin na to, co jsem ještě ležel natažen, zaujala mou pozornost. Bylo to toto: má brada spočívala na podlaze žaláře, ale mé rty a horní část hlavy, ač patrně v menší úrovni nežli brada, nedotýkaly se ničeho. Zdálo se, že čelo zároveň jest ovlažováno slizkým výparem, a zvláštní pach ztrouchnivělých hub vnikal mně do chřípí. Vztáhl jsem rameno, a zachvěl se, poznávaje, že jsem upadl pravě na okraj kruhové jámy, jejíž obvod jsem arci nemohl teď zjistit. Makaje na zdivo právě pod okrajem, šťastně jsem vydrolil drobný úlomek a spustil jsem jej do prohlubně.

Po několik vteřin naslouchal jsem jeho ozvukům, když narážel o stěny prohlubně za svého pádu; konečně ozval se pochmurný ponor do vody, provázený hlasitými ozvuky. V témž okamžiku ozval se zvuk jako rychlého otvírání a prudkého zavírání dveří nad hlavou, co zatím slabounký zákmit světelný zasvitl temnotou a právě tak náhle zapadl.

Viděl jsem jasně osud, jaký byl připraven pro mne, a blahopřál jsem si pro včasnou příhodu, kterou jsem vyvázl. Ještě krok před pádem, a svět nebyl by mne více zřel. A smrt, jíž jsem právě unikl, byla taková, jakou jsem považoval za bájnou a nicotnou v pověstech o inkvisici. Obětem její tyranie nezbývala než volba smrti s jejími nejhroznějšími tělesnými mukami, nebo smrti s nejpříšernějšími duchovými hrůzami.

Mne obmyslili onou druhou smrtí. Dlouhým utrpením mé nervy byly ochablé, až jsem se zachvíval při zvuku svého vlastního hlasu, a stal jsem se po každé stránce příhodnou obětí pro ona muka, jaká mne očekávala.

Zachvívaje se každým údem, omakával jsem svou cestu nazpět ke zdi, — odhodlávaje se tam raději zemříti nežli prožívat hrůzy studen, jichž má obraznost představovala si mnoho v různých polohách po žaláři. Za jiných okolností mysli býval bych měl odvahu skončiti svou bídu rázem skokem do jedné takové prohlubně; ale teď byl jsem nejopravdovější zbabělec. Aniž jsem mohl zapomenout, co jsem četl o těchto jamách, — že náhlý zmar života naprosto není součástí jejich nejhroznějšího plánu.

Rozrušení ducha udržovalo mne bdělým po mnoho dlouhých hodin; ale konečně opět jsem usnul. Vstávaje, shledával jsem vedle sebe, jako dřív, bochník a džbán vody. Palčivá žízeň mne mořila, a já jsem vyprázdnil nádobu rázem. Byla patrně s lekvarem smíchaná; — neboť, sotvaže jsem se napil, hned jsem se stal neodolatelně ospalým. Hluboký spánek mne zachvátil — spánek, jako smrtelný. Jak dlouho trval, nevím ovšem; ale když pak zase jsem otevřel oči, předměty kolem mne byly viditelny. Plápolavý sirný svit, jehož původu nemohl jsem si zprvu uvědomit, umožnil mně spatřit rozsah a vzhled vězení.

Stran jeho obvodu velice jsem se zmýlil. Celý obvod jeho zdí nepřesahoval pětadvaceti loktů. Po několik minut tato věc způsobila mně celý svět marného zmatku; opravdu, marného: — neboť za strašných okolností, které mne obkličovaly, což mohlo býti méně významno, nežli pouhé rozměry mého vězení? Ale má duše měla hluboký zájem na maličkostech, a já sem se vynasnažoval uvědomit si omyl, jaký jsem učinil při svém měření.

Pravda konečně se mi ujasnila. Za svého prvního pokusu při měření napočítal jsem dvaapadesát kroků do té chvíle, kdy jsem upadl: byl jsem zajisté na krok neb na dva od útržku serže; vskutku téměř jsem obešel celý obvod sklepení. Pak jsem usnul — a procitnuv, vrátil jsem se najisto zpět — odhaduje takto obvod téměř na dvojnásob, nežli jak opravdu byl. Pro zmatek nemohl jsem zpozorovati, že jsem začal svou obchůzku se zdí po levé ruce a skončil ji se zdí po pravé ruce.

Také jsem se zmýlil stran tvaru ohrady. Omakávaje svou cestu shledal jsem mnoho úhlů, a takto jsem si utvořil představu velké nepravidelnosti; tak mocný jest účin úplné tmy na člověka procitajícího ze ztrnulosti nebo spánku! Byly to prostě úhly několika nepatrných sklonů nebo výklenků na podivných průryvech. Všeobecný tvar žaláře byl čtverec.

Co jsem považoval za zdivo, zdálo se nyní železem nebo nějakým jiným kovem v ohromných plotnách, jejichž švy nebo záhyby působily sklony. Celý povrch této kovové ohrady byl ohavně prokreslen všemi odpornými a protivnými umělůstkami, jimž dala vznik smyslná pověra mnižská. Podoby ďáblů v hrozebných vzhledech s kostliveckými tvary a jiné opradověji strašné obrazy pokrývaly a znetvářely zdi.

Pozoroval jsem, že obrysy těchto netvorů byly dostatečně zřetelné, ale že se barvy zdály pohaslé a stlumené, jako účinkem vlhkého ovzduší. Nyní jsem také postřehl podlahu, která byla z kamene. Uprostřed zela kruhová jáma, jejímuž jícnu jsem unikl; ale byla jen jediná v žaláři.

To všecko jsem viděl neurčitě a s velkým úsilím; neboť můj osobní stav velmi se změnil za spánku. Nyní jsem ležel naznak a napodél na jakémsi nízkém dřevěném skřipci. K němu jsem byl pevně připoután dlouhým řemenem, podobným popruhu. Ovíjel se mnoha závity kolem mých údů a těla, ponechávaje volnou jenom mou hlavu, a levou paži na tolik, že jsem mohl mnohým úsilím podati sobě pokrm z hliněné mísy, jež ležela vedle mne na podlaze. Ke svojí hrůze viděl jsem, že džbán byl odstraněn. Pravím, k své hrůze; — neboť byl jsem trápen nesnesitelnou žízní. Bylo zjevno, že jest úmyslem mých pronásledovatelů rozjitřovati tuto žízeň; — neboť jídlo na misce bylo ostře kořeněno.

Vzhlížeje vzhůru, prohlížel jsem strop svého vězení. Byl nějakých třicet nebo čtyřicet stop nad hlavou a upraven tak, jako boční zdi. Na jedné jeho příhradě velmi podivný útvar upoutal všecku mou pozornost. Byla to malovaná postava Času, jak se zpravidla zobrazuje, až na to, že místo srpu držela něco, co jsem měl na první pohled za pouhý obraz ohromného kyvadla, jaké vídáme na starých hodinách. Přece však ve zjevu tohoto stroje bylo něco, co mne přimělo prohlížeti jej pozorněji. Zatím co vzhlížel jsem přímo k němu (neboť jeho poloha byla právě nad mou vlastní), myslil jsem, že jsem jej viděl v pohybu. Za okamžik na to domněnka byla potvrzena. Jeho rozkyv byl krátký a ovšem pomalý. Hleděl jsem na to po několik minut poněkud ve strachu, ale ještě více v údivu. Omrzelý naposled pozorováním jeho těžkopádného pohybu, odvrátil jsem oči na jiné předměty v cele.

Slabý šramot upoutal mou pozornost, a hledě na podlahu, spatřil jsem několik ohromných krys přebíhati. Vylezly z jámy, jež zela právě na dohled po mé pravici. Ba i v tom, co jsem se díval, vycházely houfně, kvapně, s vyhladovělýma očima, zlákány vůní masa. Bylo třeba mnoho úsilí a pozornosti zaplašiti je od toho.

Bylo to asi půl hodiny, ba snad i hodinu (neboť mohl jsem míti jen nedokonalé ponětí času), co jsem opět mohl — — — — — — — — — —

Co pak jsem zřel, ohromilo mne a zarazilo. Rozkyvu kyvadla přibylo rozsahem skoro o loket. Jako přirozený důsledek, jeho rychlost byla též mnohem větší. Co však hlavně mne znepokojilo, byla myšlenka, že se znatelně posunulo. Nyní jsem pozoroval, — s jakou hrůzou, jest zbytečno povídat, — že jeho dolní konec byl vlastně půlměsíc z jiskřivé ocele, od rohu k rohu, na stopu dlouhé; zevnější rohy a dolní hrana očividně ostré jako čepel břitvy. Rovněž jako břitva zdál se ten nástroj hutným a těžkým, dole břitký, nahoře široce rozložitý. Visel na těžké tyči mosazné, a syčelo to, když stroj se rozkyvoval vzduchem.

Nemohl jsem déle pochybovati o osudu, jaký byl připraven pro mne mnišskou důvtipností v mukách. Že jsem postřehl jámu, bylo zpozorováno inkvisičními pochopy — prohlubeň, jejíž hrůzy byly určeny pro tak zarytého nevěrce, jako jsem byl já — prohlubeň, obraz pekla, již pověst uznávala za Ultima Thule všech jejich trestů. Pádu do jámy jsem se vystřehl pouhopouhou náhodou, a věděl jsem, že překvapení nebo zapletení v muka tvoří důležitou část vší grotesknosti těchto žalárních smrtí. Kdyžtě jsem nepadl do ní, nebylo už řeči o ďábelském plánu strhnout mne do propasti; a takto (ano zde nebylo jiné možnosti) mne očekával jiný a mírnější způsob zmaru mne očekával jiný a mírnější způsob zmaru. Mírnější! Napolo jsem se usmál ve svých mukách, když jsem pomyslil na takové použití takového výrazu.

Co prospěje vyprávět o dlouhých, dlouhých hodinách hrůzy více než smrtelné, za nichž jsem počítal syčivé rozkyvy ocele! Coul za coulem, — řádek za řádkem, — posunem patrným jenom v přestávkách, které zdály se věky, — dolů a pořád se jen dolů sunulo! Dny míjely, — snad mnoho dní minulo, — nežli kývalo tak blízko nade mnou, že mne ovívalo svým řezavým dechem. Pach ostré ocele čišel mi do chřípí.

Modlil jsem se, — do úmoru nebes modlil jsem se za jeho kvapnější posun. Stal jsem se ztřeštěně šíleným, a usiloval jsem vymknout se vzhůru na rozkyv toho strašného jataganu.

A pak jsem se rázem utišil, a ležel jsem usmívaje se jiskřící smrti, jako dítě nějaké vzácné hračce.

Ještě jednou nastala přestávka naprostého bezvědomí; byla krátká; neboť, když jsem se opět probral, nebylo viděti patrného posunu kyvadla. Ale pausa mohla být také dlouhá; — vždyť věděl jsem, že jsou tam zloduchové, kteří vyčíhali mou mdlobu a kteří mohli zarazit kývání podle libosti. Při svém probuzení též cítil jsem se velmi — oh, nevýslovně — chorým a slabým, jako by dlouhým vylačněním. Ba i uprostřed muk této doby dychtila lidská přirozenost po krmi. S úmorným úsilím napřáhl jsem svou levou paži, pokud má pouta dovolovala, a chopil se drobného zbytku, jaký byl mně ponechán krysami. Když jsem dal drobet jídla do úst, zatanula mně polohotová myšlenka radosti, — naděje. Ale co mně bylo po naději?

Byla to, jak pravím, polohotová myšlenka — člověk má mnoho takových myšlenek, které nikdy nejsou dokonány. Cítil jsem, že bylo to z radosti, — z naděje; ale také jsem cítil, že zhynula při svém útvaru. Nadarmo usiloval jsem zdokonalit ji, — znova ji uchvátit. Dlouhé utrpení téměř zničilo všecky mé obyčejné síly duševní. Zpitoměl jsem — zblbnul jsem.

Rozkyvy kyvadla dály se v pravém úhlu k mé délce. Viděl jsem, že půlměsíc měl rozetnout místo srdce. Měl rozedříti serž mého šatu — měl vracet se a opakovat své posuny — opět — a opět. Přes strašlivě rozsáhlý rozmach (nějakých třicet nebo více stop) a přes syčivou sílu svého posunu, jež byla s to, aby rozťala přímo zdi železné, přece jen rozdírání mého šatu bylo by všecko, co po několik minut byl by prováděl.

A při této myšlence jsem se zastavil. Neodvážil jsem se jíti za tuto úvahu. Trval jsem při ní s houževnou pozorností, — jako bych tímto setrváním mohl zde zastavit posun ocele. Přiměl jsem sebe přemýšlet o zvuku půlměsíce, až bude projíždět mým šatem, — o zvláštním zachvívání, jež šelest šatů působí na nervy. Přemýšlel jsem o vší této malichernosti, až mé zuby drkotaly.

Dolů, — neustále dolů to lezlo. Cítil jsem ztřeštěnou radost, srovnávaje jeho dolní rychlost s jeho boční rychlostí. Po pravé straně, — po levé straně, — nahoru, dolů, — s jekotem odsouzené duše, k mému srdci plíživým krokem tigra! Střídavě smál jsem se a skučel jsem podle toho, jak ta či ona myšlenka nabývala vrchu.

Dolů — najisto, nemilosrdně dolů! Kývalo to na tři couly od mojí hrudi! Namáhal jsem se urputně — zuřivě, — abych uvolnil levé své rámě. Bylo volné jen od lokte k ruce. Mohl jsem napřáhnout ruku od misky vedle sebe až k ústům s velikým úsilím, ale ne dále. Kdybych byl mohl roztrhnout pouta nad loktem, byl bych uchopil a pokusil se zastaviti kyvadlo. Býval bych právě tak pokusil se zastavit lavinu!

Dolů — pořád a neustále, — pořád a neodvratně dolů! Supěl jsem a zmítal jsem se při každém rozkyvu. Svíjel jsem se křečovitě při každém jeho rozmachu. Mé oči sledovaly jeho rozkmity dolů neb nahoru s dychtivostí nejnesmyslnější zoufalosti; zavíraly se křečovitě při dopadu, třeba smrt byla by byla úlevou, oh, jak nevýslovnou úlevou! Přece však třásl jsem se každým nervem, pomýšleje, jak nepatrný pokles stroje vrazí mně do hrudi tuto ostrou, lesklou čepel. Byla to naděje, která pudila nervy k zachvívání, — tělo k svíjení. Byla to naděje, — naděje, která triumfuje na skřipci, — která šeptá na smrt odsouzeným i v žalářích Inkvisice.

Viděl jsem, že asi deseti nebo dvanácti rozkyvy posune se ocel do přímého styku s mým šatem, — a s tímto postřehem rázem přišel do mé duše všecek pevný, soustředěný klid zoufalství. Poprvé za mnoha hodin — nebo snad dnů — jsem myslil. Nyní mně připadlo, že obvaz neb popruh, který mne ovíjel, byl souvislý. Nebyl jsem nikde připoután zvláštním provazem. První řez břitevního půlměsíce nějakou částí pouta uvolnil by je tak, že bych je pak celé odvázal levou rukou. Ale jak strašná v tom případě blízkost ocele! Výsledek nejmenšího trhnutí, jak smrtelný! Mimo to, zdaž bylo možno, že by pochopové mučitelů nebyli toho předvídali a neučinili opatření proti této možnosti? Zdaž bylo pravděpodobno, že by obvaz ovíjel mou hruď ve směru kyvadelním? Boje se, že najdu svou skrovnou, a jak se zdálo, svou poslední naději zmařenu, zdvihl jsem hlavu na tolik, abych nabyl jasného rozhledu na svá prsa. Popruh ovíjel těsně mé údy a tělo všemi směry, — — až na směr smrtonosného půlměsíce. Sotvaže jsem spustil hlavu zpět do její původní polohy, kmitlo mou myslí něco, co nemohu lépe popsati než jako nehotovou půl oné myšlenky osvobozovací, o níž jsem se před tím zmínil, a z níž jenom polovice tanula neurčitě mým mozkem, když jsem dával pokrm k svým žhoucím rtům. Celá myšlenka byla teď na mysli, — slabá, jedva rozumná, jedva určitá, — ale přece celá. S nervosní energií zoufalství měl jsem se rázem k tomu, abych ji prováděl.

Po mnoho hodin nejbližší okolí nízkého skřipce, na němž jsem ležel, do slova se hemžilo krysami. Byly divoké, smělé, lačné, — jejich červené oči číhaly na mne, jako by čekaly jenom na nehybnost s mé strany, aby si udělaly ze mne kořist.

„Jaké krmi,“ pomyslil jsem, „byly navyklé ve studni?“

Přes všecky mé pokusy odehnati je sežraly všecek obsah misky, až na malý zbytek. Navykl jsem si kymáceti nebo kývati rukou nad miskou; a posléze bezděká jednotvárnost pohybu ukázala se neúčinnou. Ve své žravosti havěť nezřídka zaryla ostré drápy do mých prstů. Kusy mastného a kořeněného jídla, jež zbylo, natřel jsem zúplna obvaz, kamkoli jsem mohl dosáhnout; potom, zvedaje ruku s podlahy, ležel jsem bezdyšně zticha.

Zprvu hlodavá zvířata byla zaražena a ohromena přestávkou v pohybu. Rozutekly se poplašeně; mnohé zalezly do jámy. Ale bylo to jenom na okamžik. Nepočítal jsem nadarmo na jejich žravost. Pozorujíce, že jsem zůstal beze hnutí, jedna nebo dvě nejsmělejší krysy vyskočily na skřipec, a čichaly k popruhu. To zdálo se znamením k všeobecnému útoku. Ze studny přilézaly v nových zástupech. Připínaly se na dřevo, — přelézaly je a skákaly po stech na mou osobu. Odměřený pohyb kyvadla naprosto jich nevyrušil. Vyhýbajíce se jeho nárazům, zabývaly se namazaným obvazem. Tísnily se — dotíraly se na mne v kupách stále hustějších. Škrabaly po mém hrdle; jejich studené pysky narážely na moje; byl jsem napolo ucloumán tímto tísnivým tlakem; hnus, pro nějž svět nemá jména, vzdouval mou hrudí, a rozchvíval srdce těžkou kluzkostí. Jasně jsem postřehoval uvolňování obvazu. Věděl jsem, že na nejednom místě musí být už oddělen. S nadlidským odhodláním ležel jsem tiše.

Ani jsem se nezmýlil ve svých výpočtech, — ani jsem netrpěl nadarmo. Konečně cítil jsem., že jsem byl volný. Popruh visel v kusech s mého těla. Ale ráz kyvadla už dotíral na mou hruď. Rozřezal seržový můj šat. Zaryl už do prádla. Ještě dvakrát kmihl, a ostrý pocit bolesti projel každým nervem.

Ale chvíle nastala. Na pokyn mé ruky moji osvoboditelé prchali ztřeštěně. Ztrnulým pohybem, — opatrným, postranným, a pomalým — vyklouzl jsem z obvazu a mimo dosah jataganu. Aspoň na tento okamžik byl jsem volný.

Volný! — a v drápech inkvisice! Sotvaže jsem vystoupil z dřevěného lože hrůzy na kamennou podlahu, ustal pohyb pekelného stroje, a viděl jsem, jak jest vytahován nějakou neviditelnou silou skrze strop. To bylo poučení, jež jsem si vzal k srdci. Každý můj pohyb byl najisto hlídán. Volný! — Vyvázl jsem jedněm smrtelným mukám, abych byl vydán na pospas jiným mukám, horším než smrt. S touto myšlenkou obracel jsem nervosně oči po železných šrancích, které mne uzavíraly.

Cosi nezvyklého, — jakási změna, kterou jsem naráz nemohl přesně odhadnouti, — to bylo očividno — nastala v místnosti. Po mnoho minut dřímotného a chvějného zadumání obíral jsem se marnými, nesouvislými dohady. Za této doby poprvé postřehl jsem původ sirného svitu, jenž osvětloval celu. Pocházel z pukliny na půl coulu široké, obcházející kolem celého vězení u základu stěn, které takto se objevily, a byly zúplna odděleny od podlahy. Snažil jsem se, ale ovšem nadarmo nahlédnout tímto otvorem.

Když jsem ustal od tohoto pokusu, pojednou ujasnilo se mně tajemství změny v místnosti. Pozoroval jsem, že, ačkoli obrysy postav na stěnách byly dostatečně zřetelny, přece barvy zdály se mně pohaslé a neurčité. Tyto barvy nyní přijaly a ještě též přijímaly třpytný a nejvýraznější lesk, jenž dodával příšerným a ďábelským podobám vzhled, jaký byl by zamrazil daleko tužšími nervy nežli mé vlastní. Ďábelské oči, divoce a příšerně živé, upíraly se na mne tisícerými směry, kdež dříve nic nebylo viděti, a sálaly chmůrným svitem ohnivým, že jsem jich nemohl považovati za neskutečné!

Neskutečné! — Ba v tom, co jsem dýchal, pronikl do mých chřípí výpar rozžhaveného železa! Dusivý pach prosákl vězením! Temnější zážeh rozzařoval jsem každým okamžikem v očích, jež zíraly na má muka. A skvělejší barva karmínová rozlévala se po malovaných krvavých hrůzách. Supěl jsem. Oddechoval jsem! Nemohlo být pochybnosti o úmyslu mých mučitelů, — oh! nejneúprosnějších! oh! nejdémoničtějších z mužů!

Ucouvl jsem od žhoucího kovu do středu cely. V myšlenkách na strašný zmar, jenž mně hrozil, představa chladu prohlubně připadla duši mé jako balsám. Pádil jsem k jejímu smrtivému okraji, shlížel jsem dolů úporným zrakem. Žár rozžhavené střechy osvítil její nejvnitřnější záhyby. Přece však po jeden šílený okamžik můj duch vzpíral se pochopiti významu toho, co viděl. Na konec význam ten vnutil se — prorubal se do mojí duše, — vžehl se do mého chvějného rozumu. Oh! Kdež hlas, jenž by to vyslovil! — Oh! hrůzo! — oh! S výkřikem pádil jsem od kraje, a zastřel jsem tváře do dlaní — hořce pláče.

Horka rychle přibývalo, a ještě jednou jsem vzhlížel vzhůru, zachvívaje se jako v záchvatu horečky. Byla nastala druhá změna v cele — a nyní změna byla patrna ve vzhledu. Jako dříve, bylo nadarmo, že jsem nejprve snažil se odhadnouti nebo pochopiti, co právě se dálo. Ale nedlouho byl jsem ponechán v pochybnosti. Inkvisiční pomsta byla urychlena mým dvojitým vyváznutím, a tu již nebylo okolkování s královnou Hrůz.

Místnost byla čtverečná. Viděl jsem, že dva z jejich zelených úhlů byly teď ostré, — tudíž dva tupé. Strašlivý rozdíl rychle vzrůstal s tichým vrzavým nebo kvílivým zvukem. Za okamžik místnost změnila svůj tvar v kosočtverec. Ale změna nezastavila se zde — ani jsem nedoufal ani jsem netoužil zastaviti ji. Býval bych přivinul rudé stěny do své náruče jako část věčného míru.

„Smrt,“ pravil jsem, „jakákoli smrt, jenom ne smrt v jámě!“

Já blázen! Což pak jsem nemohl věděti, že právě do jámy vehnati mne bylo účelem žhoucího železa? Mohl jsem odolati jeho žáru? Nebo, kdybych i odolal žáru, mohl jsem vydržeti jeho tlak?

A nyní, víc a více úžil se kosočtverec rychlostí, která nedopřála času k přemýšlení. Jeho střed a ovšem jeho největší šířka připadaly právě nad zející propast. Ucouvl jsem, — ale svírající zdi tísnily mne neodvratně kupředu.

Na konec pro mé vyprahlé a svraštilé tělo nebylo ani coulu místečka na pevné podlaze vězení. Nezápasil jsem už, nýbrž muka mé duše projevila se hlasitým, dlouhým a posledním výkřikem zoufalství. Cítil jsem, že jsem kolísal na okraji, — odvracel jsem oči. —

Ozývala se vřava lidských hlasů! Zaznívalo zvučné troubení jako mnoha polnic! Ozvalo se drsné skřípání jako tisíce hromů! Ohnivé zdi ucouvly! Napřažené rámě chopilo se mého vlastního, když jsem upadal omdlévající do propasti. Byl to generál Lasalle. Francouzská armáda vtáhla do Toleda. Inkvisice byla v rukou svých nepřátel.

---

1. Čtyrverší složené pro tržní bránu, jež měla být zřízena na místě Jakobínského klubu v Paříži.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Překlad latinského čtyřverší do češtiny:

   Dlouho zde řádila bezbožná cháska trýznitelů,
   nemohoucí se dosytit nevinné krve.
   Dnes, když je vlast v bezpečí a sluj záhuby rozbořena,
   tam, kde byla hrozná smrt, vládne život a blaho.