Stud (Dyk)/II

Stud Viktor Dyk
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	II
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Krysař. Praha : Levné knihy KMa. ISBN 80-7309-064-3. S. 5-40.
Vydáno:	1900
Licence:	PD old 70

Paní Römplerová se ani nehýbá, jako by byla mrtvá, a Tony je tak úzko.

Od včerejška je Tony jako vyšinutá z kolejí a jakoby omámená. Chodí okolo, je jí do pláče a chvílemi vzdychá — nemůže-li paní Römplerová slyšet — „moje paní!“ Přišla k nim choroba, a to bylo něco podivného a tragického; v této vile po dloubá léta nebyla nemoc. Jako by sem ani nemohla najít cestu, říkávala často paní Römplerová. A Tony dodávala těžkomyslně:

„Sem vůbec nikdo cestu nenajde, milostpaní!“

Skutečně, ta stará a odlehlá vila, schovávající se do zeleně zahrady, jako by byla ztracena světu. Bílá Ves ležela poměrně daleko, a jinak nebylo široko daleko lidských příbytků. Tony se mnohdy bála, když si vzpomněla, že jsou tu tak sami. Jedině zahradník Vincenc byl její útěchou před možností lupičů a vrahů. Kdykoliv četla něco podobného v novinách, přiběhla k staré paní: „Představte si, milostpaní,“ ale paní Römplerová pouze poznamenala: „Jsme všichni v boží ruce, všichni!“

Tak tu žili izolovaně a tiše. Zde se téměř nic nedělo. Mimo doktora Lukeše sem nikdo nepřicházel.

Doktor Lukeš byl starý host vily; myslilo se, že měl Römplerovou rád. To není jisté, ale zůstal svobodný. Bylo to ostatně hřích povídat; nyní už oba byli staří a bělovlasí.

Bylo tomu již třicet let, co byla paní Römplerová vdovou.

Celých třicet let jí doktor zůstal věrným přítelem a rádcem, jedinou osobou, kterou připouštěla do své samoty mezi portréty svých milých a pamětníky starých zašlých dnů. Mnoho lpěla na minulosti. Šla s očima obrácenýma zpět; věděla o každé věci, kterou měla, po kom je. Rozbilo-li se něco, byla dlouho zasmušilá a dívala se s nedůvěrou na každý nový předmět. Její muž, ač tak dlouho mrtev, takřka stále žil; hovořilo se stále o něm, jakoby odešel někam na návštěvu; ihned se vrátí, počkejte pouze chvíli! Doktor Lukeš kdysi řekl neopatrně, že pan Römpler je přece jenom mrtev a ona žije, ona však jako by sama byla mrtva a pan Römpler žil. Hněvala se tehdy velmi dlouho a doktor jí stěží mohl usmířit.

Všechno zde bylo jakoby opředeno pavučinami. Toho a toho matčin svátek, onoho narozeniny otce, toho jsem si brala Karla… celý kalendář byl poset takovými slavnostními dny.

A přece z těch všech, kteří se uchýlili do této vzpomínající duše, žil jediný syn Karel. Ale také on byl jakoby mrtev: byla tomu již řada let, co nebyl u matky. Tony říkala, že to není od pana Römplera pěkné, že se k staré paní nehlásí; paní Römplerová kárala ji vždycky, cože to povídá; Karel že má jiné věci na práci, než aby jezdil takový kus světa; ale dívala se při tom nějak nejistě a zavřela se pak do svého pokoje. A Tony říkala:

„Přece to není pěkné.“

Römpler měl skrytý důvod, pro který se takřka bál jízdy sem. Žil dlouhá leta se svou matkou a věděl, jak by mu bylo těžko utajit rozklad jeho rodinného života; a bál se, až by pohlédl matce do jejích starých a unavených očí, že by vše poznala. A chtěl, aby zůstala přesvědčena, že on je klidný a šťastný; věděl, že poznání opaku by bylo velkou ranou pro tu jedinou bytost, která ho milovala. Mimo to byl z těch hrdých povah, kterým je pokořením přiznat se k svému neštěstí, přijímat soucit kohokoli; můj Bože, je to přece moje, pouze moje záležitost, říkával si; něco, co má význam pro mne a pouze pro mne, a není nikoho, kdo by měl právo znát to a litovat mne.

Bylo mu trapné vědomí, že si matka bude myslet, že na ni zapomíná; že mu konečně byla tato domněnka snesitelnější, než aby poznala skutečnost.

Tak se žilo ve vile ve vzpomínkách. Všichni Römplerové žili takto uzavřeni: byly to nehlučné a melancholické povahy, samotářské skrz naskrz. Mladý Römpler měl s tímto sklonem velikou potíž ve svých studiích; jako malý hoch, gymnasista, často, měl-li trochu volného času, prchal za město, dále a dále, lhostejno, kterým směrem, jen když tam nebyli lidé a bylo tam veliké ticho, klid a ve výši zpěv skřivanů. A ještě později, jako jurista, míval někdy takovou prudkou touhu opustit město a jeho hluk a všetečné zraky lidí: najednou, aniž čeho řekl, zmizel na několik dnů ze svého bytu; nepatrná zpráva se o něm neobjevila; kvartýrská si marně lámala hlavu, co se vlastně stalo, a připadala na nejpodivnější možnosti, aby se mladý Römpler zase objevil klidný, uzavřený; ani slova říci nechtěl, kde vlastně byl, považte, a tázal-li se ho někdo, řekl mu se zvláštním, trochu ironickým výrazem, že je to jeho věc.

Ovšem, později to bloudění mizelo; ale uzavřený, mlčelivý byl stále, možná, že se stoupajícím věkem stále více. Neměl, přesně vzato, důvěrné přátele.

A pokud se ve vile pamatovali, bylo tomu tak vždycky; bylo zvykem žít zde poustevnicky. Někteří z Römplerů byli vášnivými cestovateli, vždycky však milovali krajiny opuštěné, málo známé a navštěvované; ostatní prostě zahalili se svou samotou jako pláštěm, který by bránil oči před intenzitou světla.

Paní Römplerová měla se svým manželem mnoho potíží. Nebyla vždy taková samotářka, jakou se stala po jeho smrti. Často se ho snažila ponouknout, aby aspoň na čas odejel do hlavního města mezi lidi, ale pan Römpler vrtěl hlavou a odpovídal stereotypně: Letos ne, až jindy.

To „jindy“ se však nikdy nedostavilo.

Po jeho smrti jako by byl tento sklon Römplerů přešel na nynější paní vily. Neodcházela odtud. A srostla jaksi s rodinnými tradicemi. Žila tu život klidný a neměnný…

Až včera…

Paní Römplerová nebyla několik dní svá; neřekla však ani slova. Až včera to na ni dolehlo. Sotva vstala, a když svačila, vypadl jí šálek z třesoucí se ruky. Tony přiběhla, co paní je. Nic, jenom mdlo… šeptala paní Römplerová.

Odnesla ji s Vincencem na lůžko; chodit nemohla, jako by všechnu sílu ztratila; ani chuti k jídlu neměla; ležela na svém loži tiše, a tak jak jsi ji tam viděl stařičkou, vyschlou, mohl jsi myslit, že tam leží mrtvola.

Vincenc doběhl pro doktora Lukeše. Ten přišel, ohledal, zkoumal; ale co činit; byla to sešlost věkem, všeobecná slabost bez určité individuální choroby; síly prchaly, nemocná hubla takřka před očima… nedalo se nic dělat; paní Römplerová nechtěla nic užívat; měla instinktivní odpor proti všem lékům; ale zde by ani nebyly bývaly platné.

Doktorovi bylo smutno, když ji viděl tak ležet. Mělo mu přece s ní odejít něco, co tvořilo součást jeho života po celá desetiletí, odejít jako symptom, že i jeho konec se blíží. Položit kus své bytosti do hrobu, mumlal zamyšleně nad ložem.

Chorá upřela na něj tázavě zrak.

„Ne, to není nic. Přejde to zase. Jenom klidně ležet. Předepíši něco,“ sedl si ke stolu u okna a hledal roztržitě pero.

Když doktor odcházel, zastavila ho ve vratech zahrady Tony; čekala tam na něho.

„Což, pane doktore, jak je s milostpaní?!“

Doktor pokrčil rameny, snažil se tvářit co nejlhostejněji.

„Jak dá Bůh; nemohu nic říct.“

„Tedy milostpaní umře?!“

„Nevím. Doufejme.“ A doktor spěšně odcházel.

Tony se dala do pláče.

„Aspoň panu Römplerovi mělo by se dopsat…“

„Pošlu mu telegram,“ slíbil.

Když se trochu vzdálil po pěšině, kroutící se po lukách, zastavil se a zadíval se na vilu. Ležela, jako by se nic nestalo, důvěrná a milá jako jindy; vše na ní bylo staré a útulné. Byl to azyl pro toho, kdo hledá klid. A uvnitř umírá duše té vily; ta se mu odcizí. Ta cesta, na kterou si přivykl, se odcizí; nevěděl, jak tomu zvykne, zdálo se mu však, že to nebude na dlouho…