někdy z Litvy urvali, chovali a pěstili, krmíli a po pansku šatili, myslíte, že by vám dnes dovolili uprchnouti? Však oni vás bedlivě střehou, a kdyby přišli na nejmenší stopu… ho! ho!“ Při tom sáhl si rukou po ăíji, jakoby naznačoval ztrátu hlavy.
Jiří hluboko se zamyslil. Po nějaké chvíli jal se vyptávati pacholka na litevské názvy rozličných věcí, jak se jmenuje matka, otec, bratr, dům, oheň. Poslouchaje zamýšlel se, chytal za hlavu, stahoval brvy a oči mu se blýskaly. Pacholek divil se, nastavoval uši, vzdychul, rukama lomil, a nepřestal napomínati, že potřebí mluviti po tichu.
„Byl tu starý Bernard?“ tázal se konečně. „A co tu chtěl u vás? On nikdy nepřichází nadarmo. Posýlají ho větřit, když jiným čichu se nedostává. Člověk to chytrý a strašný, pohled jeho proniká vnitřnosti. Na zámku však jakoby nebyl ničím — bratr jako jiný, k staršině nenáleží a s nimi nechodí, stojí po straně. Úřadu nemá, ale všichni bojí se ho, vůle jeho platí. Všady se dotírá, nikde před ním dveře nezavírají; přihlíží, poslouchá, domýšlí se. Na koho popatří, tomu nabíhá husí kůže. Jeho k vám nevyslali nadarmo. Snad jste se mu v ničem nevyzradil?“
Jiří pohrdlivě a hrdě pokrčil ramenoma. „Ani slova ze mne nedostal,“ pravil.
„Špitálník,“ mluvil pacholek, „to hrubec, netrpělivý, láteří, brouká, pohání; ale má dobré srdce. Hubuje na nemocné, když se mu nechtějí pozdravit, a ve dne v noci chodí okolo nich jako matka. To je ten pravý, jemu stačí jediný pohled… zdá se, že pohlcuje očima.“
Nemocný Jiří náhle, jakoby se probudil ze sna, zvolal: Kunigas, kunigas!“
Aha! tak u nás nazývají nejpřednějsí pány; dí pacholek.
„Dobře se pamatuji,“ pravil Jiří bije se v čelo, „že mne tím jménem volávala u chlácholila chůva.“
Pacholek povznesl obě ruce vzhůru, pak jednu z nich na ústa položiv dával znamení; aby Jiří nemluvil dále. Pak všecek polekán vstal a šeptal: „Pro živého Boha! ticho, ticho! Po mně již jde mráz. Kdyby se toho domakali, že jste se o tom dověděl ode mne, byla by to moje poslední hodina, a s vámi Bůh ví co by se stalo. Ticho, mladý pane, ticho!“
Jiří podepřev hlavu o ruku zamyslil se. Svraštělé čelo dávalo na jevo, že duše jeho úsilně se namáhala, dobýti z mrákot minulosti dávné vzpomínky. Krápěje potu mu vyvstávaly na skráních.
„Litva! Litva!“ jal se pak opakovati. Povídej mně o ní. Ty se na ni můžeš lépe pamatovati… ty jsi ji viděl, tys po ní s nimi chodil. Mne oni málokdy za vrata pouštěli na další vycházky, jakkoli jsem prosíval, bráti mne nechtěli. Povídali, že jsem tuze mlád a kázali mně čekali. Litva!“ opakoval upíraje oči na pacholka, který se třásl slyše to slovo, ana poctivá jeho tvář všecka zastřela se stínem tesknoty. „Litva! povídej mně o Litvě.“
Pacholek, mohutným citem pojat, vzal hlavu do obou rukou a dlouho jí kolísal. pak s povzdechem, z hloubi duše vycházejícím, vyrazil ze sebe slova: „Litva! oj Litva! to jiný kraj, jiný obyčej, svět i lidé jiní. Dosavad ji vidím, ve snách se mi zjevuje! Tolik let, a jakoby to včera bylo, cítím provaz, na kterém mne přivlékli. Litva, můj kunigase, kdež ještě taková jest, jakou ji před věky stvořili naši bohové, aby tam nebyl dosáhl meč křižovnický? Zde na zámcích, cokoli vidíš, všecko jest práce lidská; tam jest jináče. Bůh nesedí v kostele všude jich plno. Plno bohův, plno boha. Rostou nepěstované lesy, ohromné pouště. po nichžto divoká zvěř proháni se zároveň s divokým
