Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/9

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

člověkem. Zvěř i pták, člověk i dřevo, všichni jsou rození bratří. Medvěd mluví k lidem, pes rozpráví s ptákem, rozumějí sobě. Zabíjejí se jako bratří, ale rozmlouvají spolu jako svoji. Los myslivci zlořečí, žežhulka zpívá písně děvčatům, která se jim od ní učí. I vichr a bouře mluví jazykem nám srozumitelným. Jakmile zašumí Perkunův dub, vejdaloti poslouchají a tlumočí. Všecko tam takové, jak to stvořil ten veliký Bůh, jenž má pod sebou tisíc malých, aby země nebyla pusta, dokud ještě měsíc a slunce se namlouvali. V každém dřevě i keři sedí duch je střehoucí; v každém potoku bydlí bohyně, která prohlížejíc skrze skleněné vody bdí nad lidmi i ostatními tvory. Divy rozkazují zvířatům, i umějí přímo do srdce mluviti lidem, tak že tito nevědí, odkud přichází hlas, ale cítí, že to hlas boží. Ony mluví ke bdícímu i spícimu, shůry, zpod země k nám šeptají, neboť bohův jest všude plno, i v zrnecb pískových. Ó panici můj! jaký to tam život, jaký život! a svoboda po lesích i polích. Jaké tam písně plynou, jaký stříbrný smích se rozléhá, kde křižovníků nebylo! Ale kam oni přišli, smrt přisla s nimi. Arciť není tam takového šatstva, ani takového nábytku, ani kostelův, do kterých zamykají Boha na klíč. Tam všecko jest otevřeno, dveře u chat dokořán, země všecka lidem. Všude Bůh volně poletuje i mešká kde chce, a člověk též. Všecka země, jak široká, nerozdělena, lesy bez pána. Kunigas sedí na hrádku vysokém, ale jen proto, aby zdaleka viděl blížícího se nepřítele, a panuje příčinou obrany proti němu. Za to mu dávají osyp a poplatek.“ Zamysliv se na chvíli dodal: „Na Litvě není lidí jako zde, jimž nedovoleno hledět do očí ženě a usmívat se na děvče. Naši vejdaloti a vejdalotky chodí svobodně, a třeba jim manželství zakázáno, užívati života, smáti se a zpívati není zabráněno. Boží sluhové chodí pod věnci a vesele usmívají se na sebe i na svět. My zde jako dobytek v stáji sedíme zamčeni: na hrad ani staré báby nepouštějí, aby jim nepřipomínala dívku. Oj, Litva!“ vzdychl sobě. „Tam, kunigase můj, svět jiný a lepší; jedině nám jest zamčen!“

Jiří zamračiv se pravil: „Ale oni přece jediného pravého Boha znají, tito křižovníci, jejž nás naučili znát a chválit.“

Pacholek svěsiv hlavu polekaným zrakem ohlížel se po celi. „Tento jejich Bůh jest hrozný!“ zamručel. — „bojuje a zabíjí. Pravda, že i náš hromem stíhá, ale jen provinilce; oni však prolévají krev, neptajíce se jakou. Já viděl nemluvňata povražděná v chatách, čím ta se provinila? Jejich Bůh jest nenasycený, neboť potřebuje celou zemi; naši vládli ve svém domově, nejsouce žádostivi cizího.“

Jiří pozorně naslouchal, obočí se mu stahovalo, víčka zapadala na oči. Nic nemluvě potřásal hlavou.

Pacholek odvážil se dodati: „Oni přece nazývají se sluhy božími, pravíce, že plní jeho vůli. Našim vejdalotům nedovoleno dotýkati se meče, aniž prolévati jiné krve krom obětního zvířete. Jejich Bůh vyžaduje krev.“

Jiří seděl mlčky, oba vzdychali.

„Pamatujcš se na Litvu?“ tázal se nemocný.

Já? lépe nežli vy. Mne již vyspělejšího odvlékli z lesa od mrtvoly otcovy a matčiny, když jsem již uměl sám chodit, a na stromy jako kočka se drápat. Byl bych utekl, ale když popustili provazu. bylo již pozdě. Knecht mne vzal na petlici a táhl za sebou, okrvavenébo, zbiteho, ačkoliv jako vlk jsem vyl bolestí a strachem. Pak zamkli mne do kolny spolu s jinými, ale my kolnu zapálili, abychom mohli prchnouti. Nic naplat, pochytali nás. Potom nás tloukli a trýznili, abychom zapomněli svou řeč. a svoje písně, a naučili se jejich brekotu. Ale já to, co jsem vynesl z lesa, tak hluboko v sobě za-