Lempicka prskajíc hořela bledým plamínkem, který hned poněkud do výšky vyšlehl, hned zase klesl do hliněné mističky, ve které vězel knot. Kroky vzdalujících se nedlouho bylo slyšeti, znovu vše utichlo v hrobovém mlčení. Z dáli zavrzly několikráte dvéře a nemocnice jakoby již spala nebo byla vymřelu — nic dále se nehýbalo. Nemocný neulehl, jakkoli hodina vyznačená k odpočinku dávno již byla minula. Chvílemi pozvedl hlavu a poslouchal, pak zakryl tvář rukama a jako v polosnění seděl všecek strnulý bez citu.
Lampa hořelo pořád hloub. Sotva slyšné vrznutí dveří v předsíňce probudilo Jiřího z jeho strnulosti. Jakési tiché opatrné kroky blížily se k jeho celi, dveře zvolna se otevřely, a jakási v plášt zahalená postava jimi vklouzla do vnitř. Jiří patrně ji očekával, neboť povstal s lůžka a tvář mu se oživila, zábleskem radosti osvětlena. Příchozí byl jinoch stejného věku jak on, aneb o něco málo mladší. Tvář jeho byla obyčejná, ne sličná, ale příjemná, této chvíle pak úsměvem snlečného soucitu zlahodněna. Vlasy krátce přistřižené, sukně z hrubé látky, sprosté škorně na nohou, samy rysy obličeje a postava zavalitá i neohrabaná vedly k domnění, že to sprostý knecht. V porovnání s nemocným, jehož tvář měla do sebe cosi panského, vyznačujíc se pravou ženskou jemností, vyšlechtěnou jakousi krví, vypadal příchozí jako neokřesaný pacholek. Jenom výraz dobromyslnosti na tváři činil šerednost její milou, uhlazuje hrubé u neforemné její rysy.
Nemocný spatřiv jej usmál se. Host blížil se nesměle, uctivě, s velkou starostlivosti, po prstech, opatrně. „Jak pak,“ zeptal se zticha, „není vám lépe?“ Otázku tu pronesl ve špatné němčině s protáhlým cizím názvukem. Nemocný potřásl hlavou. Usedl na lůžko a příchozímu ukázal na lavici, neboť jiného sedadla tu nebylo. Ten umístil se na jejím konci.
„Povídej mně o tom.“ pravil nemocný zakaboniv se, „o čem jsi včera mluvil. Přemýšlím-li jsa o samotě, přichází mně vždy víc a více vzpomínek. Ta vaše řeč, ze které jsi mně pověděl několik slov, byla mně známa za mého dětinství. Jedno tvé slovo vydobylo ze mne celé množství jiných takořka utopených a zasypaných. Povídají mně, že mne sem přivedli z Němec co sirotka, ale klamou mne. Jako děcko slýchal jsem tu řeč, mluvil jí; jest to řeč litevská, a já jsem Litvín tak jako ty. Nyní, když pohlížím v to temno dávných let, čím dále tím na více věcí se rozpomínám, pokrytých mlhou. Mlha se rozstupuje.“
Výrostek sedící na lavici položil prst na ústa a pohledl starostlivě ke dveřím. Vzdychal a třel si čelo. „Nešťastná chvíle,“ zakoktal. „ve které o tom učiněna zmínka! Co již pomůže na to přemýšleti? co Vám pomůže to věděti? Co jednou dostalo se do jejich rukou, nikdy se z nich více nevyprostí. Pohleďte na mne. Mne též někde urvali z chaty jako chlapce, přihnali na provaze při koni jako dobytče, pokřtili, ostříhali a učinili mne svým sluhou. Když jdou na mé rodáky, musím za nimi nésti pavezy a meče. Vidím, jak se moje krev prolévá, jak bratří moji hynou… vše ve mně kypí, slzy vstupují mi do očí; ale já jsem sám a nemám síly!“
Jiří pozvedl se poněkud na lůžku, stáhl brvy a zaťav pěsti zašeptal: „Uprchnouti přece možná.“
„Kam? jak?“ pravil polekaný pacholek. „Co by nám to dnes bylo platno? Tam by nás už nikdo nepoznal a nikdo nepřijal. Ještě by nás zabili jako křižácké knechty, neboť těm neodpouštějí. Musíme jim sloužiti, třeba jich nenávidíme. Takový jest osud náš, a osudu svého nikdo není pánem.“ Po krátkém přemýšlení pokračoval: „Jestliže vás
