Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových/VIII. Král Jindřich IV.

Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových Richard Jiřík
VII. Othello	VIII. Král Jindřich IV.	IX. Král Jindřich V.

Údaje o textu
Titulek:	VIII. Král Jindřich IV.
Autor:	Richard Jiřík
Zdroj:	JIŘÍK, Richard. Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových. Vyškov : Hanácké knihkupectví Jaroslava Pátka, 1907. Digitální knihovna MKP
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Jindřich IV. (1. část)

Uplynul už rok od doby, kdy Jindřich IV.^[1] zamýšlel výpravu do Palestiny,

„by stíhal pohany v těch polích,
kde kráčely ty nohy svaté,
jež před čtrnácti roků sty
na dřevo kříže byly přibity.“

Z různých příčin však odkládal výpravu a právě nyní očekával netrpělivě výsledek jeho soukromé rady v této příčině.

Přišel k němu hrabě Westmorelandský^[2] oznamuje, že když shromážděni byli, o věci této hovoříce, došla pánů zpráva z Walesu^[3] a že Mortimer,^[4] veda mužstvo Herefordshirské,^[5] aby bojoval proti Owenu Glendowerovi,^[6] sám byl zajat. Jindřich se ihned tázal, bude-li to na překážku se záležitostí ve Svaté Zemi.

„To jiný význam má, můj pane!“

odvětil Westmoreland, pokračuje ve svém výkladu, že i od severu špatné docházejí zprávy; neboť Harry Hotspur^[7] byl tam v boji zaměstnán, než výsledek boje nebyl ještě znám.

Král Jindřich obdržel však již zprávu o úspěchu Hotspurově, že zajal několik skotských hrabat; Westmoreland prohlásil pak, že jest to vítězství, jímžto kníže právem se může honositi.

V jiném pokoji paláce hovořil mladý Jindřich, syn králův, se sirem Johnem Falstaffem,^[8] jenž byl z jeho předních oblíbených soudruhů. Princ tu dobu vedl život velmi divoký a rozháraný, čímž velký působil žal svému královskému otci. Maje na mysli, jak jiným jest syn hraběte Northumberlandského, pravil, že nemůže než záviděti mu, jako:

„— Otci syna zvedeného tak,
jenž předmětem jest pocty veřejné.“

An princ Jindřich bavil se s Falstaffem, připojil se k nim jiný z kruhu veselých přátel, navrhuje provedení kousku, jenž všechny bude zajímati. „Přátelé, přátelé, zejtra ráno o čtvrté hodině u Gadshillu! Poutníci ubírají se s četnými obětmi do Canterbury^[9] a obchodníci vracejí se do Londýna s plnými měšci: Mám pro vás všechny masky; koně máte každý svého.“

Harry Madcap (Jindřich Ztřeštěnec) byl vždy hotov k zábavě sebe výstřednější, ale návrh veřejné loupeže se mu přece nelíbil. Maje na mysli, že královským jest synem, zvolal: „Kdo? Já loupiti? Já zlodějem? Ne, to na mou věru nikoliv!“

Sir John Falstaff marně se snažil změniti jeho úmysl, i zůstavil Poinsovi,^[10] má-li více vlivu na prince; neboť tento pravil: „Sire Johne, prosím tě, nechej mně prince samotnému: Uvedu mu takové důvody pro toto dobrodružství, že půjde.“

Konečně byl mladý Jindřich přemluven; ale když zůstal samoten, jal se činiti předsevzetí, že konečně polepší život svůj:

„A jak zvuk jasný kov dá na kámen,
tak chyb mých skvělá náprava má
se ukázat a zrak všech upoutat —“

Král sice obdivoval statečnost Harry Percyho, obyčejně Hotspur zvaného, ale velmi se rozhněval, byv jím žádán, by vykoupil Mortimera, jenž upadl do rukou Owena Glendowera, i zvolal:

„Ne, na pustých ať strádá výšinách;
neb nikdy za přítele nechci,
kdo žádá mne, bych halířem jen
kdy přispěl k záchraně Mortimera
odpořilého —“

Hotspur byl nelibě dotčen, slyše, kterak nazýván jest jeho přítel — bratr jeho ženy — i odvětil:

„— Mortimera odpořilého!
Ten, vznešený můj pane, nikdy
— jen za války snad — neznal vzpoury!“

Marno však bylo králi odporovati, jenž žádal, by nikdy více jméno Mortimerovo nebylo vyslovováno v jeho přítomnosti. Tento obrat ve smýšlení králově byl příčinou, že oba Percyové stali se nyní nepřáteli královými a Hotspur i s armádou spojil se s Glendowerem a Skoty proti Jindřichovi.

Zprávy o tom velmi polekaly krále, i poslal rychle vyhledat syna a nařídit mu jménem královým, by příštího dne byl u dvora.

Harry Madcap byl nalezen ve společnosti jinochů lehkomyslných jako byl sám, kteřížto jej ukrývali v krčmě v Eastcheapu;^[11] když posel odešel, veselá společnost ostatek večera tím vyplnila, že představován herecky výjev mezi princem a jeho otcem příštího dne.

Když mladý Jindřich byl připuštěn ke králi, dostalo se mu především přísné domluvy pro četné jeho pošetilosti:

„Proč Bůh tak mít chce, nevím věru,
snad pro služby kdys výkon nelibý,
že v tajné úradě se na mé mstít
chce krvi trestem tím; vždyť život
tvůj dosavadní, věru, bičem
jen nebes zdá se mi za činy mé.
Vždyť jinak nemožno, bys žádostem
tak nízkým, výstředním a suchým
a společnosti hrubé ty tak
se mohl oddávat, kdy na očích
mít měl bys rod svůj vznešený. —“

Jindřich snažil se vymlouvati na své mládí a konečně pravil:

„Můj pane vznešený, já později
se poznám zcela — — —“

Účelem této schůzky bylo, by král se přesvědčil, zda nerozvážný jeho syn byl by ochoten bojovali proti jeho nepřátelům, nicméně pravil:

„Ty schopen jsi — jen bázně otrocké
a návyku na žití bídné —
bys za žold Percyho byl proti mně
a k němu lísal se jak věrný pes,
jen zvrhlost ukazuje svou —“

Tento výsměch pobouřil mysl mladého prince, i zvolal:

„Jen nemysli, že tak se stane kdys. —
A Bůh těm odpustiž, kdož Majestát
Tvůj od mne odvrátili. — Na hlavě
Percyho vše jim splatím. Den pak
nadejde kdysi slavný, synem
že svým mne s pýchou zváti budeš.“

Nežli princ Harry odešel do bitvy, pozval přítele svého Falstaffa, by provázel jej ke Shrewsbury,^[12] kdež tábořili odpořilci. Když Hotspur se dověděl o příchodu králově, prohlásil, že jest odhodlán k boji; ale objevil se Sir Walter Blunt,^[13] nesa toto poselství královské:

                     „— Král vzkazuje,
že znát chce původ vašich stesků;
a proč vy v prsou obecného míru
v té zemi poslušnosti zvyklé
tu vzbudit chcete krvežíznivost. —
Zda opomněl kdy zásluh vašich něčí,
jež mnohé že jsou doznává, on
vás žádá jmenovat je, hotov
jsa hned vašemu přání vyhovět. —“

Nabídka zněla pěkně, ale Hotspur jí nedůvěřoval a jménem svým, otcovým i strýcovým prohlásil, že nestojí o přízeň královu.

Došlo k bitvě na planině blíže Shrewsbury, v níž Hotspur padl rukou mladého prince Harryho a vítězství bylo na straně králově.

Tento úspěch dodal Jindřichovi IV. odvahy, že část svého vojska vyslal ještě dále na sever, kdež byla rovněž vzpoura proti němu, s ostatním pak vojskem obrátil se i se synem proti Glendowerovi ve Walesu a tak konec učinil povstání.

Po čase nepřátelské smýšlení ustalo a král se vrátil do Londýna, kdež princ Harry opětně oddal se různým výstřednostem po způsobu svých soudruhů.

Ale zdraví Jindřicha IV. počalo ochabovati, i trpíval často záchvaty. Jednou po záchvatu takovém byl odnesen na postel, koruna pak na vlastní přání jeho vstavena na pokrývku. A když spal, přišel Harry Madcap a posadil se u jeho postele. Pohled na korunu vybavil mu v myšlenkách všechny starosti a útrapy, jež spojeny jsou s kralováním. „Ó skvoucí nepokoji! Zlatá starosti!“ zvolal; a maje za to, že těžký dech otcův byl chrapotem smrtelným, vstavil si korunu na hlavu, prohlašuje, že dobře bude ji opatrovati, pamatuje, po kom ji obdržel. A s těmi slovy vyšel z komnaty. Princ se však mýlil, neboť král procitl a hlasitě zavolav služebnictvo, tázal se, kdo vzal mu korunu s pokrývky. Když mladý Harry byl zavolán, pravil:

„— Já mněl jsem, nikdy hlasu tvého
že neuslyším více! — — —“

Panovník však byl hluboce uražen tímto nerozvážným činem, i odvětil:

       „— Ty myslíš sobě, Harry,
že dlouho příliš trvám na trůně,
či tak-li práhneš po mém křesle,
že třeba tobě poct mých znaků,
než hodina tvá nadejde? —“

Se zrakem zaslzeným prohlašoval princ, že dalek byl toho, by toužil býti králem; též vypravoval, jaké myšlenky kroužily mu hlavou, když pozoroval tento odznak královský, a dodal:

„Než krev-li mou to rozvířilo,
neb myšlenky mé pýchou nadchlo
a duch se vzpůrný s ješitností,
bych zmocnil se jí, ozval ve mně;
ať Bůh ji navždy vzdálí hlavy mé
a nejbídnějším otrokem ať jsem,
jenž s úctou bázlivou jí koří se.“

Odpověď tato, jak se zdálo, vzbudila v srdci králově mocný ohlas lásky k synovi i přiznával, že byl drsným ve svém úsudku. Pravil též, jakou cestou křížovou domohl se koruny a pročež že úplně zasluhuje ty mnohé úzkosti a starosti panovnické; zvolal:

„Jak já jsem dospěl koruny, suď Bůh
a přejž, bys sám ji v klidu nosil. —“

Brzy pak zemřel.

Lehkovážný dříve princ nyní tak zvážněl a zmoudřel, jak jen otec jeho byl by si přál. Prvním pak z činů jeho byl, že hlavním svým rádcem jmenoval Sira Williama Gascoigně. Tento moudrý soudce v době bouřlivých dnů Harryho odsoudil jej jednou do vězení, chtěje ukázati, že za urážku zákona trestán jest člen rodiny královské jako obecný lid. Mnozí pak se domnívali, že nový král zanevře nyní na Gascoigně. Král však jinak rozhodl, osloviv soudce nejvyššího takto:

„Tak žíti chci, bych otce užil slov:
‚Jsem šťasten, muže statného že mám,
jenž syna mého soudu vydává,
a šťasten neméně, že syn můj,
jenž na svou vznešenost moh’ spoléhat,
přec soudu poslouchá.‘ Tys trestal mne,
a za to v ruce tvé já meč dávám
ti čistý, tak bys užíval ho
s týmž statným, spravedlivým duchem,
jak mně jsi učinil. Tu ruka má,
ty otcem budiž mého mládí,
můj hlas pak zníti bude na povel
tvůj, zámysly pak své chci řídit
dle osvědčené rady tvé. —“

---

1. Jindřich IV. (1399—1413), první panovník z domu Lancasterského, byl potomek mladšího syna Eduarda III. Vedl četné války s Francií a Skotskem.
2. Hrabě Westmorelandský byl na straně Jindřichově proti odpořilým Perciům.
3. Wales, knížectví k Anglii náležející u moře Irského.
4. Mortimer, hrabě Marchský, z domu Plantagenetského, vlastní dědic Richarda II., zemřel ve vězení.
5. Herefordshire, hrabství v záp. Anglii, hraničící s Walesem.
6. Owen Glendower, též Glyndwer, potomek knížete Waleského, způsobil povstání proti Jindřichovi r. 1400.
7. Harry Hotspur, Jindřich Percy, syn hraběte Northumberlandského, odpůrce Jindřichova, spojil se se Skoty a odpořilci z Walesu; byl však r. 1403 v bitvě u Shrewsbury poražen a zabit.
8. Sir John Falstaff jest u Shakespeara rytíř sice vtipný, ale zbabělý a vychloubavý, jenž nade vše miluje přátele při hostinách.
9. Canterbury čti Khäntrböry, město na řece Storu v hrabství Kentském s památnou katedrálou.
10. Poins, druh Falstaffův.
11. Eastcheap čti: ístčíp, ulice londýnská, v níž byla krčma Falstaffova s kančí hlavou ve štítě.
12. Shrewsbury (čti Šrúsböry) na řece Severnu.
13. Přítel Jindřicha IV.