Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových/VII. Othello

Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových Richard Jiřík
VI. Král Lear	VII. Othello	VIII. Král Jindřich IV.

Údaje o textu
Titulek:	VII. Othello
Autor:	Richard Jiřík
Zdroj:	JIŘÍK, Richard. Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových. Vyškov : Hanácké knihkupectví Jaroslava Pátka, 1907. Digitální knihovna MKP
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Othello (drama)

V dřívějších dobách bydlela v Benátkách velmi sličná a šlechetná děva, jménem Desdemona, již četní vyhledávali nápadníci, ana byla netoliko ctnostnou a krásnou, ale měla též značné jmění. Podivno opravdu, že, jak se zdálo, mezi tak mnohými, kdož ucházeli se o její přízeň, Desdemona ani jediného nenašla, jemuž by lásku svou byla věnovala. Tajemství však záleželo v tom, že srdce své zadala mouřenínu, jenž často navštěvoval dům Brabantia, otce jejího.

Othello, mouřenín, byl statný vojín. Vyšinul se až na generála ve vojenské službě benátské, maje četné dobré vlastnosti, jimiž se doporučoval; ale jelikož byl pleti černé, nikomu by nebylo napadlo, že by mohl býti hoden Desdemony jako nevěsty. Cestoval mnoho a když vypravoval své příběhy a dobrodružství, o bitvách a o vítězstvích, na nichž bral podíl, kterak stěží unikl po moři nebo po zemi a kterak byl uvězněn a za otroka prodán, Desdemona dychtivě naslouchala a mnohou prolila slzu pro jeho utrpení. Znenáhla láska Desdemonina tak vzrostla, že svolila k tajnému sňatku. O tom však donesla se zvěst Brabantiovi, jenž nanejvýš jsa roztrpčen, vytýkal Othellovi, že získal si její náklonnost jakýmisi čáry a kouzly.

Právě v té době bylo třeba státu služeb mouřenínových, neboť Turci jali se dobývati ostrova Cypru, jenž tehdy náležel Benátčanům. A tak v touž dobu, co obviňován byl z nezákonitého vlivu na Desdemonu, bylo ho třeba na místě velmi zodpovědném k obraně proti nepříteli.

Když byl vyzván, by se zodpověděl z obvinění Brabantiova, mouřenín jal se vykládati prostě o vzniku lásky Desdemoniny; když pak dokončil, vévoda benátský jako nejvyšší soudce prohlásil, že žádných útoků nebylo tu užito, až na ty, jichžto mužové vesměs užívají, aby počestně nabyli sluchu u dívky milované. Desdemona byla rovněž vyslechnuta jako svědkyně a doznávajíc svou povinnost oproti otci, pravila:

„— Zde můj však manžel jest,
a matka má jak tebe vážila
si před otcem ti přednost dávajíc,
tak já též troufám vyznat sobě,
že černocha ctím, pána svého.“

Brabantiovi nezbývalo, než dáti dceru jejímu manželovi, ačkoliv jak pravil, rád by tomu byl zabránil. Když záležitost tato byla urovnána, Othello vypravil se do boje, dovoliv Desdemoně, by jej provázela pod ochranou mladého vojína Michaela Cassia.

Tento Cassio byl právě povýšen na místo důstojnické, což velmi urazilo vojína staršího, Jaga — doposud praporečníka — jenž si umínil, že popudí Othello proti němu.

Loď s Desdemonou byla první na Cypru; Othello však brzy za ní dospěv, shledal, že Desdemona úzkostlivě jej očekávala, i byla na ostrově velká slavnost na počest jeho příchodu, Této noci měl Cassio vrchní dozor na stráž a Othello přísně nařídil, aby se vojínové zdrželi výstředností v pití; Jago pak věda o tom, považoval to za vhodnou příležitost, by jal se prováděti své nekalé záměry. —

K tomu konci vyhledal společnost mladého důstojníka a předstíraje veselou náladu, nutil jej do vína, až byl jím zpit a snadno k tomu přiveden, že hlasně velebil Desdemonu. Jago poslal pro jiného muže, aby jej popouzel, z čehož povstala hádka a na konec všeobecná pranice. A toho chtěl právě Jago dosíci; i zazvonil na poplach, což se dálo jen v krajním nebezpečí, čímž Othello vyburcován, přispěl na místo, žádaje věděti příčinu poplachu. Uslyšev o Cassiově výstředním chování, zbavil jej místa důstojnického.

Když se Cassio probral z účinku vína, počal se rmoutiti nad svou slabostí, prohlašuje, že jest zničen, neboť si netroufal prositi jenerála, by jej opětně přijal na milost. Jago se tvářil, jako by jej chtěl potěšiti, i radil mu, aby poprosil paní Desdemonu, by se za něho přimluvila, jíž se jistě podaří získati mu místo dřívější. Dále pak se nabídl, že schůzi s ní snadno mu zjedná, jelikož jeho manželka byla ve službě Desdemonině; načež Cassio nic netušící odvětil:

„— Mé díky za to pokorné.
Já ve Florencii neznám muže
té lásky, šlechetnosti…“

Když Desdemona vyslechla prosbu mladého vojína, ráda slíbila za něho se přimluviti, jelikož vždy velmi si ho vážila. Když slyšel Cassio blížící se kroky Othellovy, pospíšil odtud, políbiv jí ruku na znamení vděčnosti za její laskavost.

„Zda nebyl Cassio to, jenž od ženy mé právě vyšel?…“

tázal se Othello Jaga, jenž byl mu po boku a jenž rázem chtěl vzbuditi v mysli jenerálově strašné podezření, dokládaje, že Cassio nebyl by se hleděl vykrásti z pokoje, když slyšel jeho příchod.

Desdemona setkavši se s pánem svým, jala se přimlouvati za provinilce, nedadouc se odbýti žádnou výmluvou, tak že Othello slíbil mu odpustiti, ačkoliv podotkl, že zůstavuje si na čase, kdy se tak stane. A tak bylo vše upořádáno; ale bídný Jago jal se v přítomnosti Othellově rozpřádati různé myšlenky a rozněcovati jeho hněv podotýkáním, že Cassio a Desdemona příliš k sobě lnou.

Když s dostatek popuzen byl Othello, počal jej bídák ten stříci před žárlivostí a radil mu, aby poodložil usmíření s Cassiem a zatím pozoroval blíže jej i Desdemonu.

Ačkoliv jenerál mu slíbil, že bude se chovati klidně, nicméně klid jeho mysli byl ten tam, právě jak přál si Jago. Chvíli měl za to, že Desdemona jest bez vady, hned na to o ní pochyboval a pak zase si přál, aby nikdy nebylo v něm vzniklo toto podezření.

Brzy po té zmocnil se Jago kapesníku Desdemonina, i položil jej na místo, kde jistě věděl, že Cassio jej zvedne, načež pospíchal k Othellovi sdělit mu, že to byl dar mladému důstojníkovi. Othello ihned zašel k Desdemoně i žádal ji, by mu ovázala spánky kapesníkem, jelikož jej bolí hlava; když pak jej nemohla nalézti, velmi se rozlítil, jelikož byl to jeho dar, jenž původně náležel jeho matce. Nemajíc tušení o tom, co Jago vštípil do hlavy Othellovy, Desdemona opět počala se přimlouvati za Cassia, žádajíc milost pro něho; tím pak Othello tak se rozlítil, že byla velmi polekána.

Když odešel od ní rozhněván, prosila Jaga, by jí řekl, kterak mohla by opět nabýti přízně manželovy.

                   „— Ó, dobrý Jago,
co činit mám, bych zpět jej získala?
Jdi k němu, příteli, neb nebesa
mi svědkem, nevím, kterak ztratila
jsem jej. —“

Jago odpověděl, že jest to věc nepatrná, a že netřeba se paní zbytečně rmoutiti a starati.

        „— Toť rozmar jeho jen,
jej státní věci dráždí; s tebou
pak hašteří se. —“

Po té šlechetná paní jala se výčitky si dělati, že soudí o Othellovi tak krutě.

Když Desdemona opětně setkala se s pánem svým, pozval ji k sobě, by jí mohl popatřiti do očí a vyčísti z nich, zda miluje jej věrně.

Ale strašlivé pochybnosti, jež bídný Jago v něm vzbudil, nemohly býti tak snadno odstraněny. A Othello jal se hořce naříkati:

              „— Kdyby zlíbilo se nebi
mne zkoušet zármutkem, a příval
starostí a hanby na mou vmetlo leb,
a v bídu po krk vnořilo mne
a slalo v otroctví; ba všechny
mé zničilo v ráz sladké naděje,
já našel bych kdes v duši svojí přec kapku útěchy a pokoje!“

Načež pokračoval, že Desdemona příčinou jest jeho hněvu a hanby.

Když ubohá paní odešla do svého pokoje, by se připravila na noční odpočinek, počala si polohlasem zpívati tklivou píseň, jež — jak říkávala — nešla jí s mysli a kterou zpívala družka její matky, když umírala:

„A duše pod sykamorou štkala;
pěj žal, ty vrbo zelená,
na prsou ruce, hlavu v klíně,
pěj, vrbo, vrbo pěj!
Proud rušný šeptal vzdechy její
a slzy hořké kámen splakujíce:
Pěj, vrbo, vrbo pěj!…“

Pak přála dobré noci Emilii, družce své, jež neměla tušení o bídných zámyslech Jagových, a brzy usnula.

Spala již, an Othello vešel do pokoje jejího s úmyslem ji zavraždit; vyhlížela však tak sličně, tak klidně, tak čistě, že nemohl se rozhodnouti ihned k jejímu zavraždění, ačkoliv byl pevně odhodlán ji usmrtiti. Shýbl se nad ní, poslední dávaje jí políbení, neboť nemohl zapomněti, jak vroucně ji miloval. Vzbudil však paní ubohou, kterážto vzchopivši se volala: „Kdo jest zde? Othello ?“

„Modlila jsi se dnes, Desdemono?“ tázal se; odpověděla: „Ano, pane můj.“

Pak pravil Othello:

„Zda vzpomínáš si hříchu jakého,
jenž nesmířen jest ještě s nebesy,
dbej rychle toho!…“

Slova tato polekala Desdemonu, i tázala se, co znamená tato výstraha. Othello pak pravil jí, že jest jí umříti, i jal se ji křivě obviňovati. Marně dokazovala úplnou svou nevinnost; marně též prosila o smilování. Popadnuv pokrývku manžel rozlícený, přehodil ji na hlavu ubohé ženy a udusil ji.

Před tím již dal rozkaz k usmrcení Cassia, an v tom zaslechl hlas Emiliin, volající: „Můj pane, ráda mluvila bych s tebou!“ Domníval se, že přichází mu oznámit osud mladého důstojníka i otevřel dvéře.

Ale Cassio nebyl mrtev, než krvácel toliko z ran, jež zasadil mu muž, jenž snažil se jej usmrtiti a jejž v zápase sám usmrtil; a když Emilie to oznamovala, ozval se slaboučký hlas Desdemonin: „Umírám smrtí nevinnou.“ Emilie rychle pospíšila k paní své, kterážto vsak naposled vydechovala, jelikož Othello neprovedl ukrutné dílo své tak dokonale, jak zamýšlel.

Než umírajíc už chtěla přesvědčiti Emilii, že sama život si vzala, nechtějíc, by vina vraždy svalila se na jejího manžela.

Emilie však nedala se klamati, volajíc: „Pomoc! pomoc! černoch zavraždil mou paní!“ I přispěchalo několik mužů, by se přesvědčili o tom, co se stalo.

Othello jal se vypravovati, co oznámil mu Jago o náklonnosti Desdemonině ke Cassiovi, dodávaje příběh s kapesníkem. Ale Emilie nedala se upokojiti i vypravovala, kterak kapesník byl ukraden na žádost vlastního manžela jejího, Jaga, jenž tu chvíli vyrazil ze shromáždění a proklál ji v hněvu svém, byv prozrazen. Další vysvětlení následovalo: V kapse Roderiga^[1] totiž, jenž chtěl zavražditi Cassia, sám pak padl, byly nalezeny některé listy, jež tak jasně dokazovaly nevinu mladého důstojníka a zločin Jagův, že Othello se přesvědčil, že zavraždil ženu svou beze vší příčiny. Odhalení úplné její neviny naplnilo jej takovou lítostí, že vrhl se na vlastní meč svůj a padnuv podle Desdemony, vydechl naposled.

Nezbývá než doložiti, že Jago byl odsouzen k nejkrutšímu trestu smrti dle stávajících zákonů a že všichni doopravdy želeli smrti svého statného jenerála. Před smrtí promluvil Othello ještě tato slova:

„— Já prosím vás, byste v listech
svých,
až líčit budete ten nešťastný
zde čin, jste o mně psali, tak jak jsem,
nic nemírnili, ani proklínali,
o tom, jenž příliš miloval sic,
než nemoudře, jenž žárliv snad byl
a rozzuřen se takto provinil;
tom, jenž Indián jak hrubý
pryč perlu odhodil, jež vzácnější
než celý jeho kmen; tom pak,
jenž z matných zraku cedí slzy,
jak stromy arabské pryž léčivou.“

---

1. Roderigo jest u Shakespeara vznešený Benátčan.