Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových/XI. Král Richard III.

Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových Richard Jiřík
X. Král Jindřich VI.	XI. Král Richard III.	XII. Kupec benátský

Údaje o textu
Titulek:	XI. Král Richard III.
Autor:	Richard Jiřík
Zdroj:	JIŘÍK, Richard. Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových. Vyškov : Hanácké knihkupectví Jaroslava Pátka, 1907. Digitální knihovna MKP
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Richard III. (Shakespeare)

Richard, vévoda Gloucesterský, později král anglický, měl hlavu plnou zápletek, kterak by znepřátelil své bratry, Eduarda IV. (krále) a vévodu Clarenceského. Staré proroctví vykládalo, že král Eduard bude zavražděn jedním z jeho dědiců, jehož jméno počíná písmenem G; a Richard našeptával králi, že by to mohl býti jeho bratr Jiří (George) z Clarence. Když pak viděl, kterak vévoda tento jest veden do Toweru za silné stráže, nermoutilo jej to, nicméně dovedl ve své přetvářce dáti na jevo soustrast a překvapení.

      „— Co znamená
ten vůdce ozbrojený, milost
jenž Vaši provází?“

tázal se.

       „— A jméno mé že s G se počíná,
on v myšlenkách svých ve mne vida
snad nebezpečí, zatknout dává mne,“

odvětil Clarence.

Když lestný Gloucester přemýšlel ještě o této příhodě, lord Hastings přišel k němu se zprávou o nemoci králově, což, jakož pravil Richard, bylo velmi žalostné; ale když zůstal samoten, šeptal si:

    „On nesmí ovšem žiti, umříti
pak též ne dříve, pokud Jiří
do nebes kvapně není dopraven.
Jdu popudit zášt jeho ještě
lží vyzbrojenou pádným důvodem:
a mysl má-li hrubě neklame
se, Clarence zítra žíti nebude.“

Královna byla velmi zarmoucena nemocí královou; a když někteří lordové se snažili ji potěšit, dodávajíce jí naděje na brzké zlepšení, mluvila o svých obavách, kdyby zemřel, vědouc, že syn její jest doposud příliš mlád a po dlouhá léta byl by podroben Richardu Gloucesterskému, o němž pravila, že jest to:

„muž lásky nemající ke mně
ni ku kterému z vás.“

Nenáviděný Gloucester vskutku nevražil na Alžbětu a její rodinu, již Eduard tak byl povznesl a dávno již strojil se ku pomstě. — První, však myšlenkou jeho bylo odstraniti Clarence, jenž byl mu překážkou postupu na trůn; za tím pak účelem vypravil dva muže do Toweru s písemním příkazem Siru Robertu Brankenburymu, guvernérovi, by vydal jim vévodu. Ubohý Clarence právě spal; když pak byl probuzen, setkaly se zraky jeho s vrahy, kteřížto jej vybízeli, by se připravil na smrt. Těžko bylo přesvědčiti vévodu, že král nařídil jeho smrt jako nebezpečného soupeře, ale ještě tíže, že Gloucester jej nenávidí; pravil zajisté, že Gloucester se jim zrovna tak odmění, nechají-li jej na živu, jak mají slíbeno za jeho utracení. I žádal je, by šli k němu s tímto vzkazem:

„A rcete mu, když York, náš otec,
tři syny žehnal rukou vítěznou
(a z duše celé k lásce vybízel),
že přátelství to konec vezme,
on nenadál se jistě!
Ať Gloucester vzpomene si toho
a zapláče! — —“

Vrahové v odpověď se mu zasmáli, kterak může očekávati něžnost takovou od Gloucestera, vyzývajíce jej opětně, by se připravil k smrti; načež Clarence pravil:

     „Tak svatý v duši pocit máte,
že smířit s Bohem mám se radíte
mi; tak-li slepa jesti duše ta,
že hřichu necítí, jejž vraždou
páše? — —“

Než marně snažil se vzbuditi jich slitování. Když jej prokláli, jeden z nich hodil jej do sudu s malvazí, by udušením zbaven byl utrpení.

Zatím Eduard IV. cítě, že konec jeho života se blíží, přál si smířiti bratra Gloucestera s lordem Riversem^[1] a ostatními členy rodiny královniny, za kteroužto příčinou pozval ji k sobě, aby prohlásili vzájemný mír. Gloucester pak beze všech rozpaků prohlásil, že se všemi lidmi žije v přátelství, řka:

„Mně nepřátelství na smrt protivno,
jen lásky od všech lidí sobě
žádám. —“

A hned jal se vyprávěti o smrti Clarenceově, předpokládaje, že nikdo z přítomných snad nemá viny na jeho smrti. Zprávou touto patrně zamýšlel urychliti smrt královu, aby jeho mladistvý synek stal se vladařem v Anglii; a Gloucester ihned zaujal místo Protektora, dávaje na jevo nejhlubší oddanost Eduardu V. Pod záminkou korunovace byl hoch dopraven lstivým strýcem do Londýna; zatím však, co královna-matka těšila se na příchod synáčkův, došla jí zpráva, že lord Rivers a lord Grey byli jati a dopraveni na pevnost Pomfretskou^[2] jako zajatcové, i jalo ji ihned podezření, že synům jejím hrozí nebezpečí.

Všechna přestrašena, utekla se do ‚svatyně‘ — útočiště to pronásledovaných, jež bylo vystavěno za vlády Eduarda Vyznavače,^[3] ponuré stavby ve Westminsteru, ale dosti silné, aby zadržela útok sebe prudší. Zde byli v bezpečí; neboť nikdy doposud posvátnost místa tohoto nebyla porušena. Než Richard toužil zmocniti se odtud malého vévody Yorkského; neboť dokud zůstal u matky, jeho bídné záměry byly zdržovány.

Buckingham snažil se přemluviti Richarda, že odstraněním dítěte neporuší posvátnosti místa. Pravil: „Tím nerušíš svatyně, zmocně se ho. Neboť dobrodiní místa tohoto vždy se dostává toliko těm, kdož jednáním svým ho zasloužili a mají důvod pro to, že se tam utíkají. Princ tento se místa toho ani nedovolával, aniž si ho zasloužil. A proto dle mého mínění tam nepatří. Tudíž vezma jej odtud, neporušíš žádné výsady ani smlouvy: často slyšel jsem o mužích ve svatyni, nikdy však o dětech — ve svatyni.“

A tak Gloucester odešel do Westminsteru a vykládal malému vévodovi, že bratr jeho, mladý Eduard, teskní po něm, i přemluvil jej, by šel za ním do Toweru, kdež tu dobu dlel.

Alžběta se srdcem těžce raněným patřila za synem, jenž odváděn byl od ní pod touto lestnou záminkou. Později touha spatřiti mladičkého krále a jeho bratra dodala jí odvahy, že vybrala se s dceruškami do Toweru žádat o dovolení k jich návštěvě. Když guvernér přijímal s patřičnou úctou královskou paní, pravil:

               „— Račiž prominouti,
než nesmím dovolit jich návštěvu,
král přísně opak nakázal.“

Alžběta tázala se ho, koho to míní ‚králem‘; načež guvernér se poopravil, řka, že to byl lord Protektor,^[4] jenž dal příkaz, aby královna nebyla připouštěna ke svým synům.

Ubohá paní prosila nadarmo; i nezbylo jí, než vrátiti se do „svatyně“; ale ohlédnuvši se zpět na Tower, zvolala:

„Vy staré kameny, jež něžné
ty dítky v svých zdech zavíráte,
ó, slitujte se! Hrubá to kolébka
pro mé miláčky!…“

Richard nyní sdělil svůj záměr Siru Tyrrelovi, přikazuje mu, by dal zavražditi nevinné dítky; on pak skutečně, řídě se příkazem, našel dva lidi, Dightona a Forresta, kteřížto za odměnu byli ochotni zmařiti životy mladých princů.

Než zdá se, že jakkoliv byli to mužové tvrdých srdcí, byli při činu svém jati lítostí, neboť Tyrrel takto vykládal o svém s nimi setkání po vražedném činu: „Dighton a Forrest, jež jsem navedl, aby provedli tento kousek nelítostné vraždy, jakkoliv jsou rození bídáci a psi krvežízniví, rozplývali se měkkosti a lítostí, i plakali jako děcka, vykládajíce o smrti královských dítek. ‚Ach, takto,‘ vykládal Dighton, ‚ležely něžné dítky.‘ ‚Tak, tak,‘ doplňoval Forrest, ‚objímajíce se kolem pasu svýma pážema bílýma jako alabastr: Jejich rty — čtyři růže červené v letní kráse — když navzájem se líbali. Knížka modlitební ležela na jejich polštáři. Pohledem tímto pojednou,‘ pokračoval Forrest, ‚téměř změnila se mysl má. Než ach! ďábel —‘ tu se bídník zarazil. Dighton pak vypravoval dále: ‚Zardousili jsme nejdokonalejší něžné dílo přírody, jež kdy vyslala na svět.‘ Tak oba jsou trápeni výčitkami svědomí. Nemohli dále mluviti, i propustil jsem oba, bych zpravil o provedeném činu krvežíznivého krále.“

Když Tyrrel takto mluvil, vešel Richard, táže se, má-li pro něho dobré zprávy. Uslyšev pak, že ubohé dítky jsou mrtvy, pravil:

„Přijď ke mně, Tyrelle, hned po jídle,
ať povíš mi, jak smrt se udála.
Vždyť nesmíš zapomnět, jak dobře
chci odměnit tvé služby!“

Když královna Alžběta zvěděla, jak děsný osud postihl její krásné hochy,^[5] vyhledala Richarda a zvolala:

„Ó bídníku, již rci mi, dítky
kde jsou moje? —“

Též matka jeho, vévodkyně, vystoupila proti němu, viníc jej ze smrti Clarenceovy, i pravila: „Buďto zemřeš řízením Božím dříve než z války této jako vítěz se vrátíš, nebo zhynu já žalem a pokročilým věkem a nikdy více tvé tváře nespatřím. Proto vezmi s sebou mou kletbu nejvýš žalostnou, kteráž ať dusí tě za války více než celá tvá výzbroj! Mé modlitby jsou na straně nepřátelské a tamtéž maličké duše dítek Eduardových dodávají odvahy nepřátelům, slibujíce jim úspěch a vítězství. Jsi zkrvácen, krvavým bude též konec tvůj; hanba provází tvůj život a bude družkou tvé smrti.“

Brzy na to mínění lidu silně se obrátilo proti násilnému uchvatiteli: Došlo k povstání pod Jindřichem, hrabětem Richmondským,^[6] jehož touhou bylo sjednotiti oba rody sňatkem s Alžbětou Yorkskou.

Došlo k památné bitvě na poli Bosworthském;^[7] v předvečer bitvy byl Richard trápen strašlivými sny, kde viděl před sebou četné oběti své krutosti. Probudiv se, zvolal:

                 „Vždyť snil jsem jen.
Ó srdce zbabělé, jak děsíš
mne! Světla modře svítí, půlnoc jest;
a na těle mi chladný vstává pot.
Nač bát se? Já? Vždyť nikoho tu víc,
jen samoláska má: a já jsem já!“

* * *

Mé svědomí má hlasů tisíce,
a každý jinou zvěst mi přináší,
než všechny bídníkem mne zovou
a křivopřísežníkem, vrahem!
mé hříchy jednotlivě vytčeny
a nad vším zvuk zní: Vinen, vinen!
Toť k zoufání! Aj, tvora není,
by miloval mne a zemru-li,
mne nikdo neoželí!“

Odvaha jeho však oživla do jisté míry, když rachot bubnů volal jej do boje; a s obvyklým heslem „Sv. Jiří a vítězství“ vrhl se na nepřítele. Než den dospěl k večeru, byl pod ním zabit kůň, i bojoval stojmo, volaje:

„Ach koně, koně! Království mé
za koně!…“

Ranou však dobře mířenou ranil jej smrtelně Jindřich Lancasterský, načež tělo jeho dopravenu do Leicesteru a pochován v kostele ‚šedých bratří‘.^[8]

Po té růže bílá i červená se usmířily sňatkem Richmondovým s Alžbětou Yorkskou a duha míru opětně usmála se na Anglii.

---

1. Lord Rivers byl bratr královny Alžběty.
2. Pevnost v Yorksku, kdež byl vězněn Richard II. a r. 1399 zemřel.
3. Poslední král anglosaský (1042—1066).
4. Totiž Gloucester.
5. totiž Eduarda, prince Walesského, a Richarda, vévodu Yorkského
6. Byl to pozdější král Jindřich VII.
7. V Leicestershiru, kdež byl Richard poražen Richmondem r 1483.
8. Šedí bratří, Greyfriars, řád Františkánský, založený Františkem z Assisi.