Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových/V. Macbeth

Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových Richard Jiřík
IV. Hamlet	V. Macbeth	VI. Král Lear

Údaje o textu
Titulek:	V. Macbeth
Autor:	Richard Jiřík
Zdroj:	JIŘÍK, Richard. Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových. Vyškov : Hanácké knihkupectví Jaroslava Pátka, 1907. Digitální knihovna MKP
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Macbeth

Duncan,^[1] král skotský, měl blízkého příbuzného jménem Macbetha, pána vznešeného a mocného, v době válečné pak pro jeho odvahu a úspěch velmi váženého. Veliká bitva byla svedena a vybojována. Macbeth pak s jiným ještě generálem skotským, jehož jméno bylo Banquo,^[2] vracel se z vítězného pole; brali se divokou a pustou planinou. — Najednou byli zastoupeni zjevem tří čarodějnic, děsných postav, jejichžto rozcuchaný oděv dodával jim vzezření ztěží lidského. Tyto tři čarodějnice se shodly, že takto setkají se s Macbethem; neboť před chvílí za rachotu hromu a přívalu deště radily se o tom na opuštěném místě, osnujíce plány do budoucna.

„Kdy setkáme se opět tři
za hromu, deště, blesku?“

pravila první; a odpověď druhé zněla:

„až po válečném bude shonu
a bitva bude ztracena
a dobyta…“

Na to pravila třetí čarodějnice:

„To dříve bude slunce západu.“

A tak tyto stvůry nelidského vzezření čekaly na příchod Macbethův a když se přibližoval, první pozdravila jej řkouc: „Thane^[3] z Glamisu“; druhá nazvala jej „Thanem z Cawdoru“; třetí pak pravila: „Buď zdráv, Macbethe, brzy králem budeš!“

Bylo s podivením tomu statnému rytíři, že čarodějky tyto znají jej, ale ještě větším podivením naplnilo jej jejích oslovení; neměl zajisté naděje nastoupiti na trůn, jelikož král měl syny své za následníky. Po té obrátily se na Banqua a prohlásily jej: „menším ale větším než Macbeth“ a „ne tak šťastným ale šťastnějším“. To bylo rovněž velmi tajemné.

Ale co oba bojovníci uvažovali, co to má znamenati, přišli někteří poslové od krále Duncana, aby vznesli na Macbetha důstojnost „Thana z Cawdoru“. Tím se vyplnila tak přesně výpověď jedné z čarodějnic, že počal míti za to, že i ostatní jejich výpovědi jsou rovněž správny a že vskutku brzy zasedne na trůnu skotském.

Macbeth měl zlou a ctižádostivou ženu; a když jí vyprávěl, co slíbily mu čarodějky, rozhodla se dosíci vznešenosti za každou cenu, aťsi i život Duncanův bude obětován. Král měl v obyčeji, že poctíval návštěvou svou šlechtu a tentokráte si zvolil k návštěvě hrad Macbethův, maje ve svém průvodě své syny Malcolma a Donalbaina a četné ctitele.

Když Macbeth oznámil ženě královskou návštěvu, počala dávati na jevo svůj strašlivý a ďábelský úmysl.

                  „— Jenž přichází
dnes, bude odstraněn a ty sám
té noci úkol velký provedeš!“

Král byl tak unaven cestou, že rád spěchal na odpočinek. Dva sluhové spali v jeho pokoji, ale jejich přítomnost nevadila paní Macbethové, aby se nepokusila o vraždu. Manžel její k vraždě svolil; obávajíc se však, že povaha jeho není dosti tvrdá a krutá, aby spáchal sám vražedný čin, přiblížila se — dýku v ruce — sama k posteli králově, kdežto sluhové oba byli napřed tou měrou zpiti vínem, že leželi jako omámeni.

Když patřila do tváře Duncanovy, cosi z výrazu jejího připomínalo ničemné té ženě vlastního otce, i váhala; ale manžel její potlačiv bázeň vlastní, vstoupil do pokoje králova a rázem jej vypravil na onen svět.

Hned na to zmocnil se ho úžas: jeden ze sluhů hnul sebou a šeptal ze spánku: „Bůh buď s námi!“, načež druhý odvětil „Amen“. Macbeth naslouchal, chvěje se na celém těle. Pak zdálo se mu, jako by slyšel hlas: „Nespi již! Macbeth vraždí spánek!“

Vrátiv se k ženě své, bídný vrah, vyprávěl jí o svých představách; ona však vysmála se jeho slabosti i kázala mu, by smyl krev s prstů svých, sama pak vzavši zkrvácenou dýku otřela ji o tváře stále ještě spících sluhů, aby padlo na ně podezření z vraždy královy.

Když bylo ráno, Macbeth i žena jeho tvářili se neobyčejně zarmoucenými osudem jejich krále; a přece zdálo se, že podezření padá na ně, ačkoliv ukazováno bylo na krvavou dýku nalezenou poblíž sluhů a zkrvácené tváře jejich. Synové Duncanovi prchli ihned — starší do Anglie, mladší do Irska; a tak Macbeth byl dědicem koruny a předzvěst čarodějnic se splnila.

Ačkoliv zaujímal nyní nejvyšší místo ve státě, nicméně vzpomínka na jeho zločin stíhala Macbetha dnem i nocí. Aniž mohl zapomenouti, že tři sestry čarodějky prohlásily, že ne jeho vlastní, nýbrž Banquonovy dítky budou jeho následníky. I rozhodl se i s královnou k nové vraždě — Banqua a jeho syna.

Za tím účelem uspořádali slavnostní hostinu, na niž pozvali všechno vysoké panstvo a šlechtu a ovšem též vyhlédnuté oběti svého úmyslu vražedného, kteréžto měly býti přepadeny a zavražděny cestou do paláce. Banquo byl zabit, ale syn jeho, Fleance, unikl. A zatím, co ďábelský čin ten byl prováděn, Macbeth dával na jevo lítost, že drahý jeho přítel a rytíř vznešený dlouho nepřichází.

V tom však vešel sem duch Banquův a posadil se na místě králově u stolu; když pak Macbeth vstupoval do sálu, zarazil se a zvolal: „Kdo z vás to učinil?“ Nikdo však ducha nepozoroval — neboť vskutku byl zjev jen výtvorem nejistého svědomí Macbethova; a proto sluhové zvolali: „Co pak, pane náš?“ a žasli, že král se neblížil k svému sedadlu. „Hle, tam! Popatř!“ volal polekaný král. Ale duch jako by znenáhla mizel a Macbeth vzpamatovav se poněkud, usedl, ale právě když zvedal sklenici, by připil na zdraví hostů svých, duch zjevil se opětně a král počal se třásti.

„Pryč, pryč mi s očí! do země, kam patříš!“ volal; a ačkoliv paní Macbethová snažila se hostem namluviti, že často trpívá takovými záchvaty nervovými, nicméně sama byla tou měrou polekána, aby se tajemství neprozradilo, že pospíšila si ukončiti hostinu a propustit hosty. Macbeth byl tak zbědován, že se rozhodl opětně vyhledati tři čarodějnice, chtěje zvěděti od nich, co očekává jej v budoucnosti.

Když dospěl do jejich jeskyně a pověděl příčinu své návštěvy, jaly se připravovati kouzla, jimižto chtěly donutiti zlé duchy, by jim pověděli žádané tajemství. První pak z duchů, jejž vyvolaly, odpovídaje na otázku Macbethovu, vzýval jej, by se varoval Macduffa, Thana Fifeského. Druhý duch vzal na sebe podobu dítěte krví potřísněného i radil Macbethovi, by se nikoho nebál. Třetí pak v podobě dítka s korunou na hlavě pravil mu, že nebude přemožen, až

„les Birnamský^[4] se s Dunsianneským vrchem
spojí proti němu…“

Ale ještě jednu věc chtěl Macbeth zvěděti: bude-li totiž syn zavražděného Banqua kdy kralovati ve Skotsku? — a na otázku tuto kotel čarodějnic propadl se do země. Zazněla hudba a osm stínů královských postav kráčelo kolem; poslední ze všech byl Banquo, usmívaje se na Macbetha a ukazuje na ně. Z toho Macbeth vyrozuměl, že těchto osm králů bude zbaveno trůnu jeho nenáviděnou obětí, i opustil jeskyni s myslí naplněnou děsivými myšlenkami.

První novina, jež byla mu zvěstována, udávala, že Malcolm, oprávněný dědic trůnu, zvedl se proti němu a že Macduff, Thane fifeský, spěje do Anglie spojit se s ním. Po té Macbeth přepadl zámek, kde bydlela paní Macduffová s dětmi, i povraždil je se všemi příbuznými. Čin tento naplnil hněvem srdce šlechty proti králi: mnozí spojili se s Malcolmem a ti, kdož zůstali ve Skotsku, tak jej nenáviděli, že trávil dny v ustavičném strachu, aby nebyl otráven nebo jinak odstraněn.

Celou tu dobu paní Macbethová trpěla nesnesitelně výtkami svědomí a mysl její byla tak rozrušena, že často vstávala ze spánku otírajíc si ruce, jakoby chtěla s nich odstranit krvavé skvrny. Konečně zemřela, i bylo mínění všeobecné, že skončila sebevraždou.

Macbeth cítil se nyní osiřelým na světě, nemaje důvěrníka, s nímž by se poradil, a život zhnusil se mu tou měrou, že bylo mu lhostejno, kdy vezme za své. Když slyšel, že Malcolm se blíží v čele mocné armády, uzavřel se ve hradě a čekal. Jednoho dne přišel sem za ním posel, vykládaje, že když díval se k Birnamu, les počal se hýbati. Macbeth si vzpomněl, že pád jeho má nastati, když les Birnamský se dotkne vrchu Dusianneského, i dolekal se nesmírně; nicméně zvolal:

            „— Zbraň, jen zbraň a ven!
Zda vyplní se, řečeno co bylo,
pak není útěku ni záchrany.
Již slunce lesk mi protiví se
a svět, by za své vzal, si přeji!
Ať zazní zvonec k poplachu!
Duj větře! Zkázo přijď! Než v brnění
chci zemřít na sobě!“

Nasledovalo zoufalé střetnutí, v němžto Macduff sevřel krále viníka, jenž zavraždil jeho ženu, dítky a příbuzné. Po tuhém zápase byl Macbeth překonán; hlava jeho pak uříznuta a darována Malcolmovi, jenž za radostného provolávání lidu ujal se trůnu, svého oprávněného dědictví, jakožto syn dobrého krále Duncana Mírného.

---

1. Duncan, vnuk Malcolma II., nastoupil na trůn skotský r. 1033. — Macbeth, rovněž vnuk Malcolmův, bojoval s Duncanem o trůn, zavraždil jej poblíž Elginu, načež nastoupil na trůn r. 1056.
2. Banquo, hrabě lochaberský, byl dle pověsti praotcem rodu stuartského.
3. Thane (srov. něm. Degen) jest staroskotský titul šlechtický, značící tolik asi jako hrabě. Glamis, hrabství ve Středním Skotsku; Cawdor, ves a zámek severovýchodně od Invernesu, rovněž ve Středním Skotsku.
4. Birnam, pahorek u Dunkeldu ve Skotsku, byl v dřívějších dobách porostlý mohutným lesem. Dunsianne, hora ve skotském hrabství perthském (206 m). Zbytky hradu Macbethova jsou tam doposud viditelny.