Strom v květu/Most

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Most
Autor: Josef Hora
Zdroj: HORA, Josef. Strom v květu. Praha: Fr. Borový, 1920.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Index stran

Most[editovat]

Milion stál
a ještě ho nesplatí děti.
Ale když nervosní inženýr Labe jím spjal
v staleté spjetí,
inženýr s montéry svými,
s průvodem kladiv a bedněními,
tu konstrukce nahá a černá,
jež z železa v kámen se pne,
rozpjala do nezměrna
ruce své.

Tenkráte pevně a naposled
zaplál ten šedivý zázrak mozku a práce
v opilé atmosféře vět
a v záplavě večerní illuminace
rozpjal své olbřímí klouby,
jež beton a litina vroubí,
jakoby držel v nich svět.

Teď, desetitisíce občanů syn,
zplozený matematikou, lehce se houpá,
jak myšlenka věčná, jež do mozku stoupá,
jak práce, jež uzrála v čin.

Panenské přírody vzkaz, pradávná řeka,
ve vzteklém útoku povodní marně jím otřásá
a v suchých dnech letních kol žulových hrází mdle těká
v líné hře vln, jež se rozjásá,
když pění a tryská a tříští se na bradlech jezu.
zavánějíc, jak vadnoucí kytice bezu.

Když opru se o mostní zábradlí,
jak krásné a rozličné věci zřím všady!
Středohor modrých kruh vychladlý,
rovinu hladkou jak dlaň, lesy, silnice, sady.

Zřím rychlík, jenž rozsívá po trati
kotouče dýmu, v dál uháněje.
Zřím nákladní vlaky se loudati
s tunami uhlí a petroleje.
Zřím, slyším takt a zdvih
pece, jíž lidský duch rozžhavil léta a zimy.
Zřím továrny do noci svítící. Most, bratr jich,
pne k nim své železné ruce a spolupracuje s nimi.

A jaké to průvody berou se jím
od smavých červnů až do tuhých zim!
Přivádí na trhy cikány,
sedláky z okresu.
Občanské besedy s tympány
vykračují si jím do lesů.
Na levo kamenné nábřeží, plovárna, Athletic-Club,
vlaky, jež k Praze se řítí,
na pravo háje, jež koupou se v řece, jilm, habr a dub.

Červnová neděle nad městem svítí.

Ale když listopad s bandou svých hostů
po prázdných prostorách šílí
a zuby drkotavými hlodá v zdech,
tu slyšet je zřetelně písničku mostu,
snující v kovových akordech
motiv své nezmarné síly.

Směje se vichrům, jež ráznými biči
práskají do vzdutých vln,
větvemi svistí a děrami fičí —
směje se mrazům a lidské své jistoty pln,
v třesku zim, v léta jasu
metafysiky prost,
podoben člověku, má jeho krásu
a houževnatost.

Toť most.