Strýček Indián/Utkání

Strýček Indián Alberto Vojtěch Frič
Giovanni a Joaquín	Utkání	Mitápirú

Údaje o textu
Titulek:	Utkání
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Zdroj:	Alberto Vojtěch Frič. Strýček Indián, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

Lovec jde lesem.

Před jeho očima se plazí v trávě dlouhá šmouha a po ní jako po cestě belhá se Feroz.

Lovec ví, co ho čeká. Řekl si to, když pevným krokem vyšel z vesnice, kde zanechal maličkou Pennek a Mitáirúa.

Jeho tváře se rdí jako v horečce.

„Nikdy již jaguár neodnese malou hodnou holčičku Pennek! Nikdy již nepostraší tvou vesnici, dobrý Mitápirú. Dnes ho konečně mám.“

Feroz se plíží trávou, obezřetným čenichem přichýlen k zemi.

Prales houstne.

Někde nad korunami stromů září bílý den. Ale zde pod hustými větvemi je šero. A v hlubinách vysoké trávy jsou i temné jícny jam, černé a prázdné a děsivé.

Stopa jaguárova jde klikatě. Snad ještě cestou čil kořist, zamířil tam i onam — snad omámen výbuchem rakety uskočil…

Pozor!

Feroz se zastavil. Škubl sebou. A zakničel.

Lovec se zastavil také.

Něco mu zadrhlo hrdlo. Strach? Ne, to není strach. Ani úzkost. Jen velké napětí.

Temno pralesa zhoustlo. Vzduch je hustý jako šero a palčivě dusný jako v pařeništi.

Lovec se opatrně rozhlédl. Stanul u vysokého, objemného stromu. Feroz se ztratil ve spleti nízkých větví.

Z jednoho z temných koutů zaznělo dlouhé zařvání.

Lovec uchopil pušku pevněji do rukou. Viděl přesně jaguárovo doupě; leželo v houštině jako černá, bezedná tlama. „Tam tedy jsi, Zjizvená tváři?“

Právě před doupětem je statný strom s vysokým, silným kmenem. Lovec jde, přikrčen jako v očekávání, k tomu stromu. Cítí pach, vycházející z jámy. Je to hutný pach, o jehož původu nelze pochybovat.

Lovec si kromě pušky vzal nůž a kopí.

Došel ke stromu, opřel kopí o kmen a stanul, pušku v ruce. Srdce mu tlumeně buší.

Teď spustil lovec pušku k zemi a opírá se o ni; jako by jen odpočíval Jako by nebylo pět kroků odtud doupě. Stačil by jediný skok šelmy.

To lovec všechno ví. A přece stojí, opřen o pušku.

Feroz, který se schoval prve ve spleti větví, bojácně se připlazil a pozoruje pána. Lovec na něho hledí, přimhuřuje oči a usmívá se.

Temné bušení srdce ustalo. Krev v něm plyne opět klidně, volně, bez uzlíků.

Mezi kořeny stromů je tma a — pozor! Teď v té tmě zasvítily dva zelené uhlíky: oči jaguára!

Vyšlehávají z nich zelené plamínky vášně starého samce, ale pojednou se mění barva ohně, zeleň mizí, bledne, pak fialoví, až zaplane rudě ohněm očí rozdrážděné samice, jež brání svá mláďata. Jsou tam snad dva? Ne!

Lovec stojí klidně. Jako by ty plamínky ve tmě nepozoroval. Ví, že je tam jeden pár očí, které mění barvu, a dech v prsou zvolna pronáší: „Zjizvená tvář!“ Jaguár, který pohledem uřkl již tolik nevinných zvířat i lidí.

Proto se lovec nedívá na plamínky ve tmě, dívá se kamsi před sebe jako v zamyšlení, ale jeho myšlenky pracují jako stroj. Jeho tělo je ve střehu. Nepatrný zvuk je uvede do pohybu jako stroj. Vteřiny prchají a lovec jako by si zvykal na nebezpečí, které čpí ve vzduchu.

Teď se zvolna poobrátil obličejem proti doupěti. Jeho nervy se uklidnily, jeho oči jsou připraveny na každý útok; zvykly si již na světélkování jedovatých očí jaguárových.

Světélka se ve tmě nepatrně pohnula, a lovec stojí stále nehybně proti doupěti; nahrben nad svou dlouhou ručnicí, dívá se brvami přivřených očí a na jeho tváři zahrává úsměv.

Každým okamžikem se šelma na něho vrhne — jen co obejde kořen, který jí překáží v cestě. Proč lovec nezamíří, proč nestřelí teď, když oči svítí tak jasně ve stínu kořenů, že není možno se chybit? Proč se alespoň nepostaví ze strany, aby mohl uskočit za strom, kdyby se naň šelma vrhla?

A on stojí jako nezkušený nováček, jako by stál před doupětem vydry. Nechápe to? Nebo snad přece upadl pod vliv žhoucích, obávaných očí?

Ale dravec neskáče, naopak: couvá krok za krokem, řve, syčí, vrčí a plamenné zraky mizí ve stínu mezi kořeny.

Lovec usedá před vchodem na zkřížené nohy, překládá dlouhou pušku přes kolena a hladí svého psa. Feroz, ovázaný kolem boků špinavým, zakrváceným plátnem, levou lopatku roztrženou a proměněnou v hnisavou ránu, pes zhublý na kost, líže svému pánu ruku, pak zase ho hladí pán.

A tak sedí dlouhou dobu, jako by se nechtěli hnout odtud do konce světa. Ferozovi se ježí chlupy touhou po hlazení, čenichá kolem — větří dravce. Strach ho dusí, touha po hlazení ho nutí kničet a pak rychlý skok a je pod záštitou lovcovy druhé nohy, cítí se bezpečen a hlasitě štěká.

Lovec opět a opět hladí psa. Neslyší jeho tichoučký vzlykot, škrábe ho pod ušima a pes vzdychá nadšením — věrný pes, který by se pro pána dal roztrhat.

Ale pán nejenže ho škrábe, on mu shrnuje na hřbetě kůži, tiskne ji, mačká. Feroz se dívá po očku. Ukládá hlavu na přední tlapky, tichoučce zakvílí a nespouští šťastný pohled z pána.

Pánova ruka mu stále pevněji svírá kůži na hřbetě; pán se hýbe, vstává a nese Feroze ve vzduchu, jde kupředu až k samému vchodu doupěte mezi kořeny a hází ho tam — právě tam, kde před chvilkou svítily rudé a zelené blesky. Co se stalo? Za všechny věrné služby, jež ti toto zvíře poskytlo, házíš psa napospas jaguárovi, nevděčný lovce, nevděčný pane?

Ale Feroz se vyplížil ze tmy doupěte a vrací se šťastně ven. To chtěl lovec vědět.

Feroz stanul úzkostlivě u paty stromu a pozoruje pána, jak pomalu kráčí zpět ke stromu, jak opatrně zdvíhá svou zbraň, jak ji křečovitě tiskne.

Z hloubi pod kořeny stromu se ozval řev.

Ve stínu kořenů se opět zjevují dva zelené uhlíky, mění žár do fialova, do ruda. Lovec nestřílí — stoji nepohnutě a dívá se přimhouřenýma očima.

Uhlíky couvají a pod nimi to syčí a vrčí, jako by se vařila voda ve veliké pánvi.

Zase ticho.

Lovec už nesedá, jeho hlavou znovu letí myšlenky, ale jeho tělo se zachvívá, umdlévá, slábne.

Feroz nespouští oči ze svého pána — čeká jen, až začne myslit na přítomnost, až začne myslit na něho, až mu bude moci nabídnout svou poslední službu.

Pán stále stojí, nevšímá si ho.

Feroz se třese nedočkavostí, nemůže to déle vydržet, zakňučí a přitiskne se k pánově noze.

Jejich zraky se setkaly. Rozumějí si, dobře si rozumějí beze slov.

Feroz slyší, jak ho jeho pán lituje, že se brzy budou muset rozloučit; cítí, jak se s ním jeho pán loučí a říká mu svým zrakem:

Obětuj se, můj dobrý pse, obětuj se, abys pomstil své druhy, obětuj se, abys zachránil lidi. a hlavně ty malé, drobné, hezké dětičky. Beztak už dlouho nebudeš živ.

A Feroz štěkne, chce si poskočit radostí, že mu pán dává poslední čestný úkol, ale zakvílí bolestí z vnitřních zranění — obrací se k doupěti.

„Vpřed, Ferozi!“ Tentokrát je to hlas pána. Hlas jeho pána! Ohlédne se a belhá ke vchodu, mizí mezi kořeny.

Lovec už nestojí před stromem, ale vedle stromu, už nesní s přimhouřenýma očima, ale dívá se s napětím do houští kořenů, špičky boltců se mu pohybují, jak napíná sluch i zrak, obočí se mechanicky stahuje.

Teď!

Teď se rozlehlo mocné, zuřivé zařvání — chuchvalec prachu vybuchl v temném otvoru doupěte, kořání se třese nějakým zápasem pod zemí…

To Feroz koná poslední službu svému pánu i ostatním zvířatům a indiánským dětem.

Vtrhl do jaguárova doupěte a z posledních sil skočil na šelmu, aby se jí zakousl do hrdla.

Jak to skončí?

Pojednou se zamihne žíhaná srst a mezi kořeny se objevuje obrovská hlava, otvírá tlamu, otáčí špici jazyka nahoru a vyráží sykot. Lovec cítí, jako by hejna mravenců běhala po jeho páteři nahoru a dolů — až do konečků prstů proniká to mrazení.

Lovec míří, ale rána nevychází.

Proč nestiskne spoušť…? Utíkají vteřiny, vlekou se minuty — tentokrát dravec již necouvá. Hledí přímo na lovce, jeho oči v plném světle neplanou zelenorudým ohněm.

Mozky těch dvou tvorů jsou ve spojení neviditelnými paprsky, chvějícími se prostorem. Zdá se, že jsou oba nehybní, ale sluneční světlo, prorážející klenbou lesa, klouzá po kůži šelmy, zvolna se pohybující. Kdyby nebyla žíhaná a zdobená černými pruhy, nikdo by nepozoroval pohyb slunečního světla po dravcově těle, nikdo by si nevšiml, jak se nepozorovaně vysouvá dopředu.

Plíží se k lovci. Již je celá venku — není možno chybit — právě se pozvolna přikrčuje k zemi, aby se v nejbližším okamžiku vymrštila ke skoku — a lovec stále jen míří, nechystá se uskočit za kmen, má jistotu tvora jednajícího bezmyšlenkovitě, mechanicky.

Snad již jen vteřina —

Konečně!

Ránu není slyšet. Zaniká v rozechvění nervu, ale zato je slyšet burácející řev.

Dravec nepadá k zemi mrtev; rána nebyla mířena mezi oči ani do otevřené řvoucí tlamy, kterou nebylo možno chybit. Šelma pojednou tichne, dívá se ulekaně, vyjeveně, v jejích očích jako by se objevoval strach — jen více se tiskne k zemi — chce skočit, ale zařve bolestí — pak se udiveně rozhlíží kolem, usedá, natáčí hlavu a líže si bok, kde se na zlatožluté, černě pruhované kožešině jiskří jasně červený potůček krve.

Odkrývá celý oblouk mohutného krku.

Jaký nádherný terč pro jistou ránu!

Ale lovec odhazuje svou opakovačku.

O strom je tu opřeno kopí — lovec po něm sahá; jeho zraky jsou mdlé, zakalené, bezvýrazné.

Jeho pohyby jsou klidné, instinktivní, jako by jen plnil, co mu někdo jiný poručil nebo co si sám předem umínil.

Znovu stojí lovec před stromem, opřen o kůru, a v rukou třímá rovný kmínek, na jehož konci je nasazen lovecký nůž, kopí.

Dravec se zdvíhá — z jeho očí srší blesky — rozpřáhá přední tlapy jako k obejmutí, staví se na zadní a šine se kupředu. Již se lesklé ostří nože dotýká jeho těla, již vniká do jeho krásné kožešiny, ale lovec chybil, zamířil o dva palce níž, než je srdce — jaguár nedbá bolesti — lovec nemůže uskočit, nemůže vytrhnout kopí a zabodnout znovu lépe mířenou ránu — je sevřen dravcem a stromem, nemůže se pohnout, leda kupředu, a to znamená přímo do náručí dravce.

Lovec se opřel o strom a celou váhou svého těla vhání kopí do těla Zjizvené tváře.

Jen taktak že uhnul drápům svého nepřítele — a v téže chvíli se ozývá praskot. Jaguárova těžká tlapa zlomila kopí, lovec uhnul hlavou, ale marně se snaží odvrátit nebezpečí…

Jaguár padl na něho celou svou tíží. Lovec se řítí k zemi a jaguárovo těžké tělo se hroutí na křehké a choré tělo nemocného člověka.