Strýček Indián/Slovo lovce

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Slovo lovce
Autor: Alberto Vojtěch Frič
Zdroj: Alberto Vojtěch Frič. Strýček Indián, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha CHYBA: {{Textinfo}} — Chybí hodnota parametru „ZDROJ“ (zdroj této kopie díla)
Vydáno: Praha: SNDK, 1968
Licence: PD old 70

Aby nebylo tak smutno…

Ta slova maličkého lovce se ozývala jako několikanásobná ozvěna v tichu, které nyní naplnilo se světlem celou světnici. Vryla se do srdcí všech, kteří tu byli. A všem vyrostl před očima ten hrozný obraz, jak nemocný Karaí Puku leží někde v Solné poušti, roztrhán závany vichru… a jejich kamarád Giovanni že zapadl někde do bažiny a potápí se, potápí…

Jen jeden se odvážil porušit toto bolestné ticho: Joaquín. Krátce se zasmál a řekl: „Přijdu o půlnoci! Ono se to krásně slíbí, ale dodržet slib, když se přižene bouřka… chch!“

Doňa Dolores visela očima na dveřích a neustále se jí zdálo, že se pootvírají. Po slovech Joaquínových vykřikla:

„A proč vlastně nejdeme ven? Jistě už musí svítat a pod verandou bude příjemněji. Snad uvidíme oheň na druhé straně.“

„Z čeho by jej tam rozdělali? Vše je promočené, a i kdyby tam oheň byl, řeka se před polednem, neuklidní,“ řekl Néne. „Ale máte pravdu, neuškodí, projdeme-li se trochu po verandě.“

Nyní se všichni překvapeně obrátili k síti, kde ležel Jakoubek. Hoch vyskočil, jeho oči a tváře hořely a on křičel: „Otevřete dveře! Strýček Indián musí přijít!“

Don José rozpačitě zakašlal. Pak řekl jako nerad: „Nu ano, otevřeme tedy dveře.“

„Je třeba přinést trochu paliva z dřevníku a rozdělat oheň. Popijeme čaj a musíme se trochu prospat,“ řekl jeden z dělníků.

„Na práci dnes nebude tak jako tak ani pomyšlení,“ dodal jiný a počal odstraňovat vzpěry ode dveří.

Sotva odstrčil závoru, povolily dveře samy a přes práh se převalila lovcova hlava.

Ležel na zemi promočen a rukou přitisknutou k tělu křečovitě držel kus palmového dřeva.

Don José poznal indiánské housle.

„Vidíte, že je strýček tady!“ zvolal hoch a zhroutil se vysílen únavou do sítě.

Doňa Dolores spěchala k dítěti.

„Neřekl jsem, že dodrží slovo za všech okolností?“ pravil don José rozpačitě a snažil se lovce posadit.

Ale z jeho šatů crčela voda a jen z toho, že celé jeho tělo se třáslo, mohl správce posoudit, že lovec žije. Jeho ruce byly bezvládné a visely dolů, když ho správce vzal do náručí a nesl do kuchyně.

„Rozprostřete, krajane, kožešinu!“ zavolal na Néneho, který stál ještě ve dveřích a udiveně poslouchal rozdivočenou píseň hučící řeky. Nemohl se probrat ze svého zamyšlení a ohlédl se, teprve když ostatní dělníci pomáhali uložit lovce na kůži jaguára; také doňa Dolores odběhla od Jakoubka a podložila lovci pod hlavu polštář.

„Ani kapku do něho nemohu dostat,“ bručel don José, který se snažil vlít mu do úst silný rum. „Má zuby zaťaté a dásně jako z kamene. Krajane, vy se v takových věcech lépe vyznáte.“

Teprve to probudilo malého lovce:

„Půjčte mi lahvici, použiji jeho způsobu! Kdyby mě tomu nebyl naučil, tak bych věru nevěděl co s ním počít. Ale po čertech, vždyť je celý promočený! Hoši, pláště dolů a upravte mu z nich lůžko zde vedle ohniště. Postel by byla pro něho krátká. Kapsy má plné vody, musíme mu strhat šaty! Pojďte, pomůžete mi a hezky narovnejte pláště.“ Zatímco Néne mluvil, vyňal z opasku svůj lovecký nůž a rozřezával lovci švy na šatech, aby je mohl s těla strhnout.

Teprve když byl lovec pěkně položen a zabalen, usedl Néne vedle něho a pokoušel se vklínit mu mezi zuby nůž.

Ostatní se dívali a v jejich zracích bylo znát obavy.

„Neubližte mu!“ řekl starostlivě don José.

„Nemějte starost! Má pevné zuby, že by mohl kousat mbakajuba.

Nu, a praskne-li mu nějaký, zbude mu jich dost, aby kousal maso. Nepodaří-li se nám ho zahřát, nebudou mu zuby nikdy už nic platné,“ odpověděl Néne, s horečnou horlivostí zabrán do své práce.

Konečně se mu podařilo vklínit nůž mezi zuby a vzepřít jej tak, že ztvrdlé čelisti povolily. Celý lovcův obličej se při tom zkřivil, jako by se maso trhalo od kostí, ale Néne nedbal, a zachytiv vzepřený nůž o koleno, rozvíral jednou rukou rty a druhou nahýbal láhev.

Peóni stáli kolem a dívali se na tu nezvyklou operaci. Komu jednou ztvrdly dásně, ten byl podle jejich názoru ztracen a žádný z nich by se nepokusil ho léčit. Joaquín se zlomyslně usmíval, jako by již delší dobu něco tajil. Nemohl se přemoci a vyrazil ze sebe: „Vidíte, že jsem měl pravdu! Ztratil ho někde zbavil se ho, když mu pomohl ukrýt poklady.“

Všem bylo najednou jasné, co se asi událo. Nechápali sice, jak se mohl sám zachránit, jak přešel na druhou stranu, ale byl mezi nimi a po Giovannim nikde ani známky. Mohl-li překonat překážky churavý lovec, proč se s ním nevrátil jejich zdravý, silný kamarád?

Na to, co slyšeli od Néneho, nikdo nevzpomínal, ba ani don José se neodvážil ho hájit.

Řekl, že o půlnoci přijde, a přišel. Ale nesplnil naděje, že přivede Giovanniho.

Néneho dráždila poťouchlá jízlivost Joaquínova. Nemohl potlačit odpor, který od prvého okamžiku k míšenci cítil; obořil se na něho:

„Koho že se Karaí Pukú zbavil?“

„Žádný z nás by nevylákal krajana v takový den do Solné pouště, kdyby věděl, že přijde bouřka. A pak, když si od něho dá pomoci, je snazší se ho zbavit, než se s ním musit dělit o poklady,“ řekl Joaquín suše. „Teď se to snadno svede na bouřku! A poklady jsou ukryty!“

„Jaké poklady?“ ozval se ještě podrážděněji Néne, který nechápal, oč jde, ale tušil v těch slovech zlobu. „O jakých pokladech žvaní ta smečka pokažených Indiánů, done José?“

„Poklady Lópezovy,“ pospíšil si místo správce odpovědět Joaquín.

„Našel v Chaku zlato, diamanty a šperky miss Lynche. Pro nic jiného s sebou Giovanniho nebral, než aby mu pomohl lépe je ukrýt. To je přece jasné, že se tam netoulal bez příčiny a že si vybral takový den, kdy věděl, že ani Indiáni za ním nebudou slídit.“

Zlost Néneho se měnila v úsměv; díval se na mluvčího po očku a pak mávl rukou a odlehčil si jediným slovem: „Blbec!“

Potom se obrátil znovu k lovci. Podivil se, když vedle něho spatřil dva mladé rudochy, které dříve nepozoroval. Lovec právě otevřel oči a namáhal se něco jim povědět. Pak se zadíval upřeně na Mitápirúa a zavřel spokojeně oči, jako by usnul. Oba Indiáni tiše odešli.

Zdálo se, že mu porozuměli; zanedlouho stejně tiše proklouzli dveřmi a sklonili se k lovci. Když pod dotekem jejich rukou otevřel oči, zavrtěl Mitápirú záporně hlavou.

Lovec se namáhavě pozdvihl a koktal třaslavým hlasem:

„Done José, prosím vás, pošlete jolu na druhý břeh pro Giovanniho.“

Ta jednoduchá slova působila. Každý pospíchal ven, aby zakryl svůj stud.

„Jistěže slyšel vaši hádku,“ zabručel ve dveřích vyčítavě don José, „a já jsem se ho ani nezastal, když se nemohl hájit sám! Byl bych sám začal věřit těm povídačkám.“

U lovce zůstal jen Néne a Indiáni. Doňa Dolores rozdělávala oheň.

„Podejte mi, Néne, ještě trochu kořalky. Nejlépe by mi bylo, kdybych se dovedl opít,“ řekl lovec a pracně se opřel o loket, nadzdvihuje láhev. „Byla to dnes studená lázeň a nechali jste mě v dešti tak dlouho přede dveřmi. Málem bych vám, Néne, zapomněl poděkovat. Vidíte, jak je dobré, že jsem vás tehdy naučil, jak se léčí strnulé dásně teď jsme vyrovnáni.“

„Ach,“ odpověděl Néne, „vyrovnáni? Jsem vám ještě příliš mnoho dlužen, příteli!“

„Pekelný hrnec je tam dole,“ přerušil jeho řeč jeden z Paraguayců, „vidět není nic, ale vaří se to tam na řece a hučí strašně, jako u Velkých vodopádů. Blázen, kdo by se teď na řeku odvážil.“

„Fióri!“ řekl tiše lovec. „Dal bych vám příležitost, abyste si splatil vše, co myslíte, že jsem pro vás udělal, a ještě si tím získáte zásluhu o mne i o svého krajana. Indiáni jeli pro něho už jednou; poslal je zpět pro jolu. Teď by třeba rád jel na kánoi, ale zase jim se nechce. A ti jeho kamarádi by ho tam nechali zajít z pouhé zbabělosti. Ukažte jim, co dovede lovec.“

„Pro toho blázna bych nejel,“ řekl Fióri, „i kdyby byl stokrát krajanem a třeba otcem mého bratra; zaslouží za vyučenou. Ale když vy chcete, abych jel, podívám se, co je tak postrašilo.“

Zatímco lovec dal přinést svou bednu a říkal Indiánům, které prádlo mají vybrat a nahřát u ohně, zmizel Néne ve tmě.

Oheň již vesele plápolal a voda v konvici se začínala vařit.

„Hned je člověku tepleji, když vidí živý plamen a slyší konvici zpívat…,“ začal žertovat lovec, pomalu okřívaje. „Dejte mi napít, uvidíte, že mi dá zimnice už pokoj. Dnes byl poslední den, co mě trápila.“

Právě když se lovec posadil mezi plášti a natahoval ruku po tykvici s vřelým nápojem, vstoupil Néne.

Byl zamračený a kousal se do vrchního rtu. Neodvážil se podívat lovci do očí a mručel spíše pro sebe: „Třicet tisíc démonů! Byl jsem až dole v přístavu. Znám moře, prožil jsem lecjakou bouři, ale něco podobného jsem dosud nespatřil. Zde nahoře je skoro klid, kdežto nad vodou fičí studený jižní vítr, vzdouvá vlny, bičuje proudy, až pěna světélkuje a mezi vlnami je vidět víry. Rád bych splnil slovo, ale povězte, Karaí, prospělo by vám, kdybych rozbil jolu o balvany a utopil se v řece?“

„Myslíte, Néne,“ odpověděl lovec vyčítavě, „že Mitápirú a ten druhý přeletěli vzduchem?“

„Kánoi jsem tam viděl. Ale jak jste se sem dostali? Na těch vlnách se přec neudrží žádné plavidlo. Jsem si jist, že než bych jolu spustil, naplnila by se vodou.“

„S jolou bych si také asi nevěděl rady,“ řekl zamyšleně lovec, „a na kánoi Giovanni nesedne, je příliš přestrašen. Ale bylo by přece dobré, kdyby tam s ním někdo byl a vzal mu s sebou něco k jídlu a trochu rumu pro zahřátí. Je jistě promočen na kůži.“

„Ať si tam, blázen, třeba zcepení,“ odsekl pojednou vztekle Ital, „já tam nepojedu.“

„Poslyšte, příteli, nemluvte tak! Giovanni je hodný hoch. Za- platil už dost draze své vychloubání a bude příště skromnější. Vidíte, já se teď nesmím zmáčet, nebo se mi zimnice vrátí a bude horší než dříve. Indiáni mi dnes poprvé vypověděli pomoc, protože je Giovanni urazil. A jiný zde není, kdo by byl něčeho podobného schopen, než vy, Néne.“

„Nepodaří se vám, Karaí, vydráždit mou samolibost, abych vlezl ďáblu do tlamy. Zneužíváte příliš daného slova.“

Lovec řekl: „Nechci to zadarmo, Fióri!“

„Máte vy tolik, abyste zaplatil život lovce?“ odsekl Néne.

„Bylo by vám málo dvě stě liber šterlinků ve zlatě za tu chvíli nebezpečí?“

„Dvě stě liber?“ vyrazil ze sebe don José, který s ostatními pozorně naslouchal hovoru, „To je pět tisíc lir!“

„Našel jste tedy přece Lópezův poklad?“ ptal se rozpačitě Néne, ale jeho oči začaly blýskat.

„To se mě ptáte vy, Néne? Vy, který znáte Gran Chaco stejně jako já?“

Lovec se posadil, odložil tykev, a zatímco se oblékal, díval se pátravě z jednoho na druhého.

„Podezřívali jste mě tedy, že jsem tam hledal poklady a vám nic neřekl? Vy také, done José?“

Když zpozoroval, jak rozpačitě všichni klopí oči, změnil se pojednou hlas i přátelský výraz jeho tváře. Dosud však mlčel.

„Jen se přiznejte, Karaí, že jste nás chtěl ošidit!“ vzkřikl Joaquín.

„Uhodli jste tedy, proč se toulám divočinou,“ pokračoval tvrdě lovec, jako by ukrajoval slabiky. „Dobrá, přiznám se vám, že jsem hledal poklady a našel jsem je, ale z těch nedostanete žádný ani to nejmenší, nejsou pro vás! Ty poklady jsou moje!“

„Čím tedy chceš platit dvě stě liber, když nám nechceš poklad ani ukázat, neřku-li se s námi po právu podělit? Ty chudáku!“ vykřikl vztekle Joaquín, jehož odvaha vzrotla tak, že začal lovci drze tykat. „Kdybys měl takové jmění, nevyžíral bys patrona!“

Nikdo se lovce nezastal. Doňa Dolores, opřená o ohniště, dívala se do prázdna a nebyla schopna slova. Všichni náhle zapomněli na jeho přátelské služby a stáli kolem něho jako nepřátelé.

Lovec pojednou prudce vyskočil, a než se kdo vzpamatoval, prorazil kruh a strhl se stěny svůj karabáč z tapíří kůže. Pružná kůže zasvištěla vzduchem a v témž okamžiku se skácel mestic na zem s tváří rozseknutou ostrou hranou karabáče. Ostatní se ulekaně rozestoupili.

Lovec se vyzývavě rozhlédl, pak položil ruku těžce Nénemu na rameno a zadíval se mu upřeně do očí: „Neklopte oči, Fióri, a mluvte se mnou jako muž s mužem! Pochyboval jste někdy, že bych nedodržel slovo?“

„Ne!“ vyrazil ze sebe Néne ulekaně.

„Myslíte, že má někdo z vás právo na to, co jsem objevil v Chaku? Mám povinnost se s někým dělit, nebo je to můj majetek?“

„Váš majetek,“ opakoval maličký lovec poslední slovo, „úplně váš majetek.“

„Je zvykem divočiny, nechat urážet bezbranného a nemocného člověka, o kterém si lecjaký padouch myslí, že se nemůže bránit? Je slušné připustit, aby bylo vyčítáno pohostinství někomu, kdo o ně neprosil, někým, kdo je neposkytl?“

„Sám nechápu, jak se to mohlo stát,“ omlouval se koktavě Néne, „všecko je tak divné. Ale já jsem přece nic nevyčítal.“

„Dovolil jste však, aby se tak dělo ve vaší přítomnosti. Aby mi darebák, který mi neposkytl nic než svou nepříjemnou společnost, vyčetl pohostinství. Vy, Néne, jste zde jediný, od něhož se dalo čekat, že připomene tomu lotrovi zvyky divočiny, a vy jste mlčel.

Než uzavřeme staré účty, je třeba vás přesvědčit. Nabídl jsem vám dvě stě liber za to, abyste donesl Giovannimu láhev rumu a pomohl mu rozdělat oheň, u něhož by se osušil. Nabídl jsem to vám, protože kromě Indiánů by to nikdo nedovedl. Já peněz nemám, ale vy jste nepřišel z Bolívie pro nic za nic. Vy jistě víte, jakou cenu vypsala vláda na Zjizvenou tvář! Řekněte to!“

„Dvě stě liber šterlinků. Snad jste mi je nechtěl dát?“

„Právo na cenu bude vaší odměnou, splníte-li slovo.“

„Ale jak mi uvěří? Já přece tygra nezabil?“

„Dám vám kůži přídavkem.“

„Tuto kožešinu zde? Tu, na které stojím?“

„Ano.“

„A dáte mi také lebku?“

„Lebku i slávu. Rozhlásím, že jste jaguára zabil vy, když potrhal celou mou smečku a já zůstal beze psů. Dosvědčím vám to písemně, chcete-li,“ dodal s úsměvem lovec.

„Slibujete to přede všemi? Ano? Pak tedy jedu! To stojí za život i za smrt.“

Již za hovoru svlékal Néne košili, vyzul boty a vyhrnul kalhoty; potom hned odešel.

Ostatní stáli bez hnutí kolem zdí. Vysvětlení je překvapilo svou prostotou.

Nikdo se nestaral o Joaquína, ležícího v bezvědomí v rohu na zemi.

Lovec se shýbl pro pohozenou tykev, přistoupil k ohništi a naléval si horkou vodu z konvice. Nevšímaje si nikoho, přitáhl ke krbu židli, ale právě když chtěl usednout, vrazil Néne do kuchyně. Nepromluvil, nepodíval se na nikoho a oblékal si znovu košili. Pak usedl, a když obouval boty, vyrazil ze sebe: „Nechte si svou kožešinu, Karaí, dobře jste řekl: budeme vyrovnávat své účty.“

Když zpozoroval, že se naň lovec klidně dívá a že v jeho zraku je dobrácká otázka, pokračoval: „Nesešel jsem ani dolů, teď všemu rozumím: chtěl jste, abych se utopil, a vy byste pak zdědil mou smečku. Jaguár vám pobil psy a vy byste si nechal kůži a pomohl si lacino k novým…“

„Nedořekněte to slovo, nechcete-li přijít do styku s mým mboreví jako Joaquín!“ zvolal lovec. „A dejte ruku dál od držadla svého nože! člověče, cožpak myslíte, že vaše smečka má větší cenu než život mého přítele, za něhož vás stále považuji, Néne? Neodpovídáte? Vidíte, já vás tak nepodceňuji. Já jsem si jist, že byste mi svou smečku daroval kdykoli, kdybych ji potřeboval a požádal vás o ni.“

„Je vaše, Karaí, odepište mi ji na účtu,“ odpověděl tiše Ital a jeho postava se zdála ještě menší než dříve. „Nechápu, jak jsem mohl přijít na ty podivné myšlenky.“

„Dobrá, přijímám. Smečka je má a zůstane má. Protože ji nepotřebuji, můžete s ní lovit dál, ale musíte dobře cvičit štěňata. Pamatujte si, že ode dneška budete lovit s cizí, půjčenou smečkou, abyste si uvědomil, jaké jste dnes mluvil hlouposti a jak nepěkně jste jednal.“

„Nezlobte se, Karaí, budu se o vaši smečku dobře starat, ale jen ode mne nechtějte, abych teď jel na druhou stranu…

„Chudák Giovanni!“ povzdechl lovec. „Sedím zde v suchu u ohně a on se tam promočený třese zimou. Já mu nemohu pomoci, vy nechcete a Indiánům nemohu svěřit rum. Giovanni se do vesnice sám neodváží. Nic naplat,“ dodal po delším rozmýšlení, odkládaje znovu košili, „musím tam sám, Mitápirú. Jdi připravit kánoi!“

„Karaí Pukú nepojede na druhou stranu,“ řekl Mitápirú. „Mitápirú pojede sám, neupije kořalky, přinese z vesnice oheň a Giovanniho osuší. Až pampero přestane řádit, převeze ho zdravého zpět.“

„Ti divoši jsou přec jen lepší lidé,“ řekl lovec. „Done José, dejte mu litrovou láhev rumu!“

„Nebojíte se, že se Indiáni cestou opijí a že mu ublíží?“ zašeptal správce.

Lovec jen zavrtěl hlavou: „Mitápirú nezruší slovo,“ řekl nahlas a dodal: „Není jiného východiska.“

Don José váhavě uposlechl a vydal Indiánům láhev. Mitápirú prohlédl zátku, zarazil ji hlouběji do hrdla, pak láhev opatrně zabalil do pytle a ten si přivázal na krk. Druhý Indián odešel mlčky s ním.

Néne si nacpal dýmku. Když si šel zapálit, přinesl s sebou prázdnou bednu, která sloužila za židli, a přisedl k ohni. Ostýchal se začít hovor, ale přece jím překypoval. Konečně nevydržel dál mlčet:

„Neposmívejte se mi, Karaí. Nejsem ani démon, ani čaroděj a nemyslím, že obyčejný člověk mohl by teď přejet přes řeku. Jestliže uznáváte, že by vlny přikryly v okamžiku jolu a vítr by ji zanesl několik mil na sever, neroztříštila-li by se už v přístavě, pak by indiánská kánoe musela být okamžitě plná vody.“

„Samozřejmě!“ odpověděl lovec.

„Jak jste se tedy dostal sem?“

„To je přece velmi jednoduché, Néne, a nevěřím, že byste to neznal. Kánoe se za takových bouří obrátí dnem nahoru a sedí se na ní rozkročmo jako na koni. Tak mě převezli ti dva hoši, ale protože jsem příliš dlouhý, přichytil jsem ze strany a udržoval rovnováhu. K tomu přece není třeba být čarodějem. Napolykal jsem se však hodně andělíčků a sotva jsem se doplazil až ke dveřím, kde jste mě nechali ležet.“

„Proč Indiáni nezatloukli pořádně na dveře?“ ptal se don José.

„Protože jeli zpět pro Giovanniho, ale ten, místo aby přijel stejně jako já, zdržel je, urazil a pak je poslal pro jolu. Je mi ho líto. Daroval Indiánům svou ručnici a vše, co měl s sebou. Dovedete si představit, jak je zoufalý. Neutiší se to, dokud slunce nezačne hřát, a nebýt Indiánů, sotva by se ho kdo ujal. Ale teď si musím také trochu odpočinout, jsem strašně unaven. Zůstanu u ohně.“

Lovcův hlas byl tak úsečný, že všichni Paraguayci se jeden po druhém vytratili. Správce a jeho žena odešli, zanechavše tu zraněného Joaquína a oba lovce samotné.

Zůstaly tu jen dvě spící děti v sítích, Jakoubek a Josefka. Nikdo nevěděl, kdy Jakoubek usnul. Ale jeho oči i srdce byly tak unaveny, že od chvíle, kdy věděl o lovcově návratu, usnul spokojeně a již neslyšel nic z toho, co se tu dálo.

Karaí Pukú dopil svůj čaj, pak zvedl se země jaguáři kůži, vystlal jí svou síť a ulehl.

Fióri usedl vedle něho na židli, kterou lovec uvolnil.

„Dnes poprvé jsem poznal, co je strach,“ začal Néne opět hovor, „a vy se opravdu chystáte spát tak bez zbraně uprostřed svých nepřátel? Ani nezabarikádujete dveře?“

„Koho těmi nepřáteli myslíte?“ otázal se lovec. „Vždyť spím mezi přáteli nejvěrnějšími. Tam to klubko v síti je přece můj Jakoubek a vedle něho leží má přítelkyně Josefka.“

Néne ukázal hlavou do kouta, kde míšenec Joaquín utajoval své bolestné vzdechy.

„Máte pravdu, byl bych na něho zapomněl, ale jsem příliš zna- ven. Buďte tak hodný, Néne, omyjte mu tvář a podívejte se mu na ránu. Myslím, že jsem mu svým mboreví rozsekl i tu druhou, zdravou tvář! Bude teď mít jizvy na obou tvářích!“

„Nejlépe by bylo vyhnat ho nebo mu prohnat kulku hlavou. Jistě v něm není nic dobrého všecky nás naštval a ještě se vám může pomstít a poštve všecky proti vám znovu.“

„Dá si pozor,“ řekl klidně lovec. „On jediný ví, proč dostal tu ránu a že to nebylo za to, co řekl. Byla to jen splátka na starý účet a svou drzostí se prozradil. Dlouho jsem vzpomínal, odkud ho znám a proč mě nenávidí! Poznal jsem ho právě v okamžiku, kdy dostal bičem. Bude si to asi pamatovat a vyhledá si práci hezky daleko odtud.“

Zatímco Néne přitáhl mestice k světlu a omýval mu ránu, pokračoval v hovoru: „Jste čertův chlapík, Karaí. Stáli jsme všichni proti vám a vy jste neměl žádné zbraně, jste znaven, nemocen a ještě jste útočil. Můžete po tom všem mít ještě důvěru ke mně a k těm ostatním?“

„Proč bych neměl?“

„Nebojíte se o život, když jste se přiznal, že máte poklad, a když všichni vědí, jakou cenu má kůže Zjizvené tváře?“

„Nebojím se. Nikdo neví, jaký je můj poklad, ani kde je, a vy nevíte, kde je lebka. Nemyslíte, že je teď načase, abyste se styděl? Chcete-li, můžete nade mnou bdít. Já budu s dětmi spát, než se uklidní řeka; potřebuji to a zasloužím si odpočinek. A toho zde dobře sešijte. Je to horší škodná než Zjizvená tvář, ačkoli on sám je Zjizvená tvář!“ řekl lovec a přetáhl houni přes hlavu. A ještě než klesla jeho ruka, spal tvrdě a zdravě jako obě děti.