O harmonii
Čásť obecna
1. Zvuk. Výška a hloubka jeho. Tón. Ráz, síla a slabost jeho
Jak v první propravné úvaze ukázáno, jsou vzduch a každé jiné pružné těleso schopné a způsobilé ke chvění.
Seznali jsme, že chvěje-li se to neb ono pružné těleso a s ním vzduch, povstane zvuk, a ten že trvá tak dlouho, dokud se chvěje vzduch aneb pružné těleso. Podobně jsme se přesvědčili, že mezi chvěním tělesa pružného znamenáme jakési malé přestávky, přeryvy, řečené uzly záchvěje, a tyto čím zřetelnější a pravidelnějsí jsou, že tím dokonalejší zvuk slyšíme. Též víme, že od množství přeryvů těch závisí výška a hloubka zvuku: čím více totiž v jistém čase, na př. v jedné sekundě či vteřině se jich objeví, tím vyšší zvuk se znamená; jakož i naopak čím méně jich týmž časem se uznamená, tím nižší zvuk se objeví.
Toť budiž krátké připomenutí všeho toho, co napřed obšírně vysvětleno. Dále pak přihleďme k pravému základu a hudebnímu předmětu, t. k tónu.
Zvuky majíce jistý počet přeryvů, nazývají se tóny; pročež zvuk k tónu asi tak se má, jako hrubá látka k dobře uzpůsobené; neboť zvuk jest přirozená podstata, kteréž lidský duch pomocí svého sluchového ústrojí způsobu tónu přičiní. Mluvíť se o rázu a síle tónu.
Ráz tónu podmíněn jest jednak látkou, z kteréž hudební nástroj vyroben, jednak také formou hudebního nástroje, jakož i způsobem, jakým se tóny z něho vyluzují. Tak vydává nástroj dřevěný ze sebe jiného rázu tón než nástroj kovový, a nástroje, z nichž se vyluzují tóny smyčcem, vydávají tón jiného rázu, nežli ty, z nichž se tón dechem vyvodí.
Síla a slabost tónu řídí se stupněm síly, kterým se vzduch ke chvění přivádí. Tak povstane při prudkém a náhlém udeření
