K str. 26. (Sch. 398) GENTILI (čti Džentýli) je méně známý básník. - Vedlejší motiv posledních dvou sloh zde přeložené znělky má „ruralistický“ nádech. Verše celé básně se končí střídavě slovy: nebe, země, a v první a druhé sloze se mimoto rýmují předposlední slova 2. a 4. verše. Ve 3. sloze je (ovšem i v originále) obdobný rým jen naznačen a v poslední chybí zcela. - Duše je oblíbený námět v staré hebrejské poesii
K str. 27. (Sch. 495 sq) ŠEMUÉL DAVID LUZZATTO, gramatik a učený bohoslovec, dopisoval si též s osvíceneckým pražským rabínem Š. J. Rappoportem. - Báseň zde přeložená je svými rýmy již přechodem mezi starou formou orientální a moderní evropskou. Duchem je již zcela moderní. (Srovnej s ad 34.).
K str. 29. (S. 102) Jitřní píseň, podnes velice oblíbená ve východní Evropě. HAJIM KÓHÉN se narodil v západní Mezopotamii nebo v Syrii, studoval v Palestině v Safedu a zemřel v Livornu. Více než básník vynikl svými spisy kabalistickými.
K str. 31. (Š. 39 sqq I.) ŠÁBAZÍ z města Mašta v Jemenu je až dosud v Evropě naprosto neznámý básník. V jeho divánu jsou vedle veršů hebrejských také aramejské a arabské. O jeho životě není spolehlivých zpráv, ale mnoho legend. Století XVI. určil jsem mu podle svého dobrého zdání po bedlivé úvaze. Jeho krajané kladou jeho život do dob mnohem starších. Verše zde přeložené jsou vybrané ukázky z delší básně. - Touha po Sijónu je motiv velice oblíbený u všech hebrejských básníků, zejména u oněch, kteří žili v zemích arabských. Podobně touží i mohamedánští básníci arabští, zvaní „muhadžiruna“ (emigranti), na př. ve Španělsku, po své východní syrské vlasti. U jejich hebrejských kolegů je tato básnická touha ovšem sílena všeobecným osudem židovstva.
K str. 33. (M. 229 sq I.) Lékař AVIGDOR KARÓ byl jedním z těch, kdož přežili vraždění v pražském ghettu r. 1389, jež líčí též Jirásek. - Elegie zde přeložená se recituje každoročně o postu Dne Smíření v pravověrných synagogách pražských a litevských. Iniciálky jejich sloh tvoří 22 písmen hebrejské abecedy. - Karóovi se také připisuje autorství některých starých spisů kabalistických.
K str. 37. (L. passim) Maharal, nebo ještě kratšeji Maral, jak pravověrní Židé celého světa slavného pražského autora nazývají podle počátečních písmen slov: marenú (náš pán) há-ráv (velký rabi) Léb (Lev), nebyl básník. V jeho velice početných spisech (tiskem jich vyšlo sedmnáct) není veršů. Toliko v jednom z posledních, v „Beér ha-gólá“ (Studnice vyhnanství), jsou tu a tam rýmy, z nichž jsem tu přeložil verše stojící v záhlaví - roubení - kapitol, „studnic“ zmíněného díla. VELKÝ RABI LEV PRAŽSKÝ je jedním z nejtěžších židovských autorů. Myslitel byl originelní; jak ve svých reformátorských názorech pedagogických, tak i v etických a theologických i ve své pohotovosti homiletické. Byl odpůrcem filosofie, není však ani mystikem (kabalistou), v plném slova smyslu. O nějakých magických pokusech není v jeho známých spisech nikde zmínka.
K str. 39. (W. 12 IV.) Verše EFRAJIMA WEHLEHO, snad posledního presidenta židovské náboženské obce pražské, který ještě byl s to psát hebrejsky, lze podobně jako báseň Š. D. Luzzattova (viz ad 24) pokládat za přechod k hebrejskému básnictví modernímu, které je už mimo rámec této sbírky. - Básník
