se před nimi plazili. Na klenbách bělela se lehká oblaka, a mezi nimi míhali se andělé, nesoucí stíny spravedlivých v lůno Abrahamovo, a malovaná okna házela celé potopy smaragdů, rubínů a safírů dolů do šera chrámu, kde se lid jako rozbouřené moře vlnil. Na vzdušných galeriích, nesoucích se do závratné výše, hořely voskové svíce a vonný olej ve stříbrných kaháncích, a ze stínu těchto šerých chodeb vynořily se průvody prozpěvujících kněží v zlatých ornátech; pomalu kráčely podél mramorových balustrád a zmizely opět, by opět výše se vynořily, a blesky zlatých rouch a hluboké zvuky písní dolů do chrámu vysílaly, odkud jim odpovídal lid nadšenými hymnami; a po celý čas pršely neustále s oblak kadidla bílé růže a lilie, a zvony hřměly do toho jako hlas boží s hory Sinai…
Amil vešel též do dómu, a prchaje z davu poklekl do výklenku velké hrobky a nořil se do myšlének a do modlitby.
Za nedlouho ale byl vyrušen; průvod panen, nesoucích zázračnou sochu, kráčel kolem něho a postavil své posvátné břímě na oltář naproti hrobce, kde Amil klečel, pak ale klekly kolem oltáře, a ona dívka, kterou Amil miloval, byla nejzadnější na znamení pokory, protože byla nejpřednější po celý den. Byla mu nyní tak blízko, že slyšel její dech a cítil jemnou vůni jejího roucha, ale ona ho neviděla; šero ve výklenku bylo husté, a
