Stránka:Zeyer, Julius - Román o věrném přátelství Amise a Amila (1919).djvu/67

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

od oltáře, lid se rozcházel, a Amis a Amil vstali též; hleděli si s nevýslovnou radostí do očí, a ruku v ruce, jak byli vešli, opustili šerý chrám a vyšli ven, kde slunce nyní v plné síle své a spanilosti zářilo, kde vzduch se zvuky slavnými třásl, neb byly se rozzvučely zvony celého města; slavil se dnes svátek veliký, den Nanebevzetí Panny Marie.

Ulice nebyly více prázdny, tichy a šery; proud zlatého světla je plnil jasem a davy lidstva se v nich hemžily, a celé město halilo se v roucho sváteční. Se všech oken visely pestrotkané čalouny, se všech štítů, se všech lomenic vysokých domů visely věnce a vlály prapory, a na řimsách stály v dlouhých řadách nádoby s kyticemi. Okna byla všude zotvírána, a mezi květinami prohlížely útlé tváře dívčí, zlatými kadeřemi vroubené, a mnohá kráska jevila se tam v rouše hedvábném, s bílým závojem, s růží neb rozmarinou v ruce a zlatým řetězem na bělostné šíji, a tak hleděla dolů s úsměvem, kde v davu hemžícím se na ulici mnohý jinoch vzdychal pro její krásu. Staří muži zatím věnčili sochy svatých na rozích ulic a stařeny rozsvěcovaly jim lampy z rudého skla. Fontány a kašny metaly místo vody rudé víno a sladké mléko, se všech věží zněly fanfáry do hučení zvonů a hlaholu lidských hlasů, a nadšení a radost vévodily všemu městu.

Kdekoliv se objevili Amis a Amil, zastavoval se lid, a každý hleděl na tu zázračnou jejich podobnost s udivením největším, a mnozí