a světic nad portálem starého kostela, před kterým lípa kvetla a z kterého zvuky ranní písně tak posvátně zaznívaly, jako hudba andělů. Amis a Amil obnažili hlavy a vešli ruku v ruce do kostela. V šeru starobylé jeho klenby plál oltář zlatem a mnohými svícemi; mezi pestrými květy stála socha svatého Klimenta, oděného v roucho biskupské: trojnásobná koruna z drahých kamenů blyštěla se na hlavě jeho, a kotva železná, znak jeho mučenictví, ležela mu u nohou; kněz s hlavou bílou jako sníh konal svaté obřady. Šerý dým kadidla nesl se pomalu k pestře malovaným oknům a dav nábožných klečel kolkolem, pohroužený v modlitbu. Když dým, naplňující prostor kostelní, se rozplynul, a Amis a Amil zde stáli s hlavou pokorně skloněnou, tu zdálo se každému, kdo je viděl, že jsou to andělé, již s nebe dolů se snesli na hříšnou zemi, a lid ustupoval před nimi úžasem a uctivostí jat, až přátelé se přiblížili k samým stupňům oltáře a poklekli. Tu obrátil se kněz a hleděl mlčky s udivením na ně, rozpůlil svatou hostii, již v ruce třímal, a podal každému z nich část. Přátelé sklonili hlavu před ním a přijímali, a přísahali šeptmo na tu hostii, že svazek jejich přátelství se nikdy nepřetrhne, přísahali, že život svůj a krev, a vše, co milé člověku, s radostí jeden pro druhého dá. Ponořili se pak v tichou modlitbu, a zdálo se jim, že duše jejich se světlem plní, a bylo jim tak sladce u srdce jak milencům. Kněz odešel
