zvolal položertem, ale s velkým důrazem, „a vy jste slíbila.“
„Slova svého rušit nelze,“ opakovala po něm jako dítě, „a já slíbila.“
Mlčeli chvilku a výraz roztržitosti a zamyšlenosti vrátil se opět na její tvář; Raul čekal jejího slova, ona ale zdála se, že byla na přítomnost jeho opět zapomněla. Když ruku její pustil, vstala náhle a zmizela v stínu tamarind a laurů. Raul byl tak překvapen, že jí nenásledoval; hleděl chvilku rozpačitě za ní a pak odkvapil do zámku.
Gaston cítil, že nyní setkati se s přítelem a chladnou zachovati mysl, bylo nemožné; bloudil tedy dlouho po zahradě a odebral se konečně do ložnice, kde byl poslední noc ztrávil. Nesnesitelné myšlenky jej pronásledovaly jako zmije a ryly jedovatá žihadla do jeho srdce; nenáviděl svět a lidi, nesnesl vlastní svou společnost a prchal posléz před sebou zase mezi ty nenáviděné lidi. V domě bylo nyní velmi hlučno, největší část hostí odjížděla k domovu, a Gaston vyhýbaje se usměvavým tvářím vrazil do nejbližších dveří na chodbě. Ale když vyšel do vysoké síně, bodlo jej to znova u srdce: hostitel jeho seděl tam ve výklenku okna s Raulem a popíjel ze zlaté číše hypokras; Raul zářil radostí. Orlandin usmíval se zvláštním výrazem na přicházejícího Gastona a prosil jej, aby přisedl k nim. Za chvíli otevřely se dvéře, a na prahu objevila se krásná Belisanta doprovázená svými
